19. kapitola

Zima byla smutná. Dokonce i na tak nádherném místě, jako byl Český ráj a Heleniny milované Dlaskovice. Dobře, že už se byla na chalupě pořádně zabydlená a díky internetu ve spojení s okolním světem, takže tu samotu tak nepociťovala. Věnovala se intenzivně studiu a těšila se na jaro.

Často vzpomínala na své projížďky po lese, který byl přímo za chalupou nebo k Jizeře, ke které to měla, co by kamenem dohodil. Nejkrásnější místo byla louka s tůňkou. Někdy si sedla na břeh a máchala nohy v chladivé vodě, nebo si jen lehla do trávy a poslouchala bzukot včel. Na břehu tůňky byl totiž balvan, který byl přesně tak velký, aby se o něj mohla opřít a dostat zpátky na vozík.

Jenomže v lednu mohla akorát sedět s kočkou u krbu a dívat se, jak venku sněží, nebo se tvoří na oknech ledové květy. Kolikrát si uvědomila, že nebýt Micky, nepromluvila by za celý den ani slovo.

Koncem ledna přidělal otec ve stodole bytelné regály podél celé stěny a osvětlenou vitrínu, jak slíbil, ale na vstupní dveře si musela počkat až do jara. Zato, ale přivezl starožitný skleník, který její matka sehnala kdoví kde a ve kterém se její keramika nádherně vyjímala. Když už byla v zařizování, dala si do dílny i kus koberce a nový pelíšek pro Micku.

„Trávíme tady tolik času, tak to tu aspoň můžeme mít útulný," řekla kočce a podrbala ji pod krkem. Míca neprotestovala, protože u vypalovací pece bylo teplo a mohla tam celý den nerušeně spát.

„Musím se připravit, víš," pokračovala dál v rozhovoru s kočkou. „V dubnu sem vtrhnou turisti a pak nebude čas na to, abych se zavírala v dílně."

Micka si zívla, stočila se do klubíčka a přikryla si ucho packou, čímž dala jasně najevo, jak moc ji to zajímá, ale Helena pokračovala: „Co myslíš, jsem už dost dobrá na to, abych mohla pořádat kurzy? Zatím třeba zdarma, za nějaký symbolický dobrovolný poplatek. Pro pár místních, nebo děti ze školy," a mluvila by dál, kdyby ji nevyrušil hluk.

„To byl určitě ten Pražák, co koupil ten domek po mé sousedce, paní Proškové. Docela jsem rada, že ten projekt s ekofarmou nevyšel. Ten Vídeňák se mi vůbec nelíbil a tenhle asi nebude o nic lepší," vysvětlovala Micce, které to bylo úplně jedno. „Ono nestačí, že mě tu tři měsíce obtěžovali řemeslníci hlukem a prachem, on ani nedokáže odstěhovat krabici, aby ji předtím třikrát neupustil," postěžovala si. „Určitě je to jeden z těch, co si myslí, že se odstěhují na vesnici a těší se, jak si bude pěstovat vlastní ředkvičky a rajčátka a pak se diví, že si musí v krámě objednat chleba, pošta chodí ve dvě odpoledne a není tu starbucks ani mekáč. Panebože, doufám, že nevykácí ty nádherné stromy a nevybetonuje celý dvůr!" Pak si uvědomila, že už je jak ty drbny na návsi a raději ztichla. Měla svých starostí dost a nějaký Pražák ji vůbec nezajímal. Když bude nejhůř, vysází podle plotu nějaké vysoké dřeviny a ani na něj neuvidí.

***

Marek byl rád, že je ve svém. Už dál nemohl zneužívat Jakubovu pohostinnost. V chalupě bylo sice stále práce jako na kostele, ale bydlet se tam dalo. Až na tu zimu. Vytopit takovou barabiznu nebylo snadné, i když měl pec, krb a krbová kamna, která vyhřívala radiátory.

„Zahřeju se prací," řekl nahlas a málem se lekl své vlastní ozvěny. V chalupě byla sice nádherná původní pec, ale všechno ostatní ten zatracený Vídeňák prodal. Marek měl tudíž stále věci v krabicích a několika industriálních policích, které si narychlo koupil v OBI. Při bližším zkoumání, našel pár kousků polámaného nábytku ve stodole, na půdě a v garáži, a i když to nejdřív chtěl spálit, brzo zjistil, že má ve skutečnosti dost zručnosti a trpělivosti na to, aby ho sám opravil.

Nejdříve se vypravil do hospody a vyptával se místních na nějakého zkušeného truhláře, ale ti ho jen odbyli. Byl ve vesnici příliš krátce na to, aby si získal jejich důvěru. Později zjistil, že se dá naštěstí hodně věcí najít na internetu, a tak si pořídil základní vercajk a pustil se do oprav sám. Čas byl to jediné, čeho měl skutečně dostatek. Kšefty, které mu dohodil Jakub, zabraly dva nebo tři dny v měsíci a po zbytek měl volno. Škoda že byla zrovna zima, mohl by si vypěstovat i nějaká rajčátka nebo ředkvičky, takhle si však musel zatím vystačit s nábytkem. Neobešlo se to bez drobných zranění, ale brzy brousil, hobloval, vrtal, řezal, lepil, mořil a lakoval tak dobře, že by se tím mohl živit.

Poté, co spravil všechno, co našel po různých koutech, začal objíždět bazary a sběrné dvory. Za pár korun tím naplnil stodolu a radoval se, že bude mít až do příští zimy co dělat. Za několik týdnů měl polovinu místností zařízenou, když ne starožitným, tak rozhodně stylovým nábytkem.

„Tohle je obývák, nebo dílna?" ptal se Jakub, když přijel na návštěvu.

„Já vím," mávnul rukou Marek. „Chtěl jsem to dělat ve stodole vážně, a taky tam dělám věci, u kterých se práší, ale jinak si to beru sem. Koukám na nekonečné seriály a u toho lakuju."

„Ale máš to tu hezké, to zas ano," pochválil ho Jakub a přejel dlaní po komodě.

„Počkej, až uvidíš pokoj pro hosty," ponořil štětec do plechovky s ředidlem, otřel si ruce o flekaté džíny a vzal kamaráda na prohlídku. Ukazoval mu postele, kterým vdechnul nový život poté, co nahradil jejich rozpadlá čela dřevěnými dveřmi, truhly, u kterých vyměnil panty, malé stolečky, a dokonce i velký dubový stůl, okolo kterého bylo osm židlí, každá úplně jiná a přesto vzájemně ladily.

Jakub nešetřil chválou. A právem.

„Netušil jsem, že dokážeš něco takového."

„Já taky ne," šklebil se Marek, pro kterého to byla úplně první příležitost pochlubit se novým koníčkem.

Jakub přestal chválit, když vešli do stodoly a on uviděl to skladiště.

„Ty jsi se zbláznil," chytal se za hlavu. „To si snad otvíráš vetešnictví?"

„Ne, ale je to dobrý nápad." Pak však dodal o něco vážněji: „Klid, to zvládnu. Stejně nemám celé dny co na práci."

„No jde ti to, ale té štoly by bylo na dílnu škoda. Podívej na ty krásné krovy a zdi. Z toho by se dalo udělat naprosto luxusní bydlení."

„Těch pět pokojů v domě nestačí?"

„Ale ano, zatím asi jo, ale tohle by byla investice, daly by s tím dělat věci."

Jedno se muselo Jakubovi nechat. Na peníze měl nos. Než skončila prohlídka, nastínil Markovi půl tuctu projektů.

„Chci fotky. A chci videa. Každý krok rekonstrukce a renovace musí být zaznamenaný," kladl mu na srdce. Marek projektu sice moc nevěřil, byl pouhý amatér, a ještě ke všemu začátečník, přesto mu to slíbil.

„Na grilovačku tam není počasí," usmál se Marek a kývnul k oknu, za kterým se pár vloček změnilo na husté sněžení, ale udělám stejk a salát.

„Pomůžu ti s tím salátem," nabídl se Jakub.

Kuchyň byla prostorná, byť jen velmi provizorní. Byla v ní lednička, sporák a dřez, ale zbytek linky představovala jen skříň, kterou Marek opravil, a pár polic.

„Tohle asi fotit nechceš, co?" mávnul rukou kolem.

„Naopak, chci všechny fotky a videa, hlavně takové ty předtím a potom," ujistil ho Jakub a pustil se do krájení zeleniny. „Není tohle prkýnko náhodou bývalá záchodová deska, nebo tak něco, že ne?" zeptal se nedůvěřivě, když si všimnul podivného oválného tvaru.

„Ne je to zadní strana zrcadla, to víš, kdysi se dělaly fortelný."

„To se mi ulevilo," smál se Jakub.

Marek hodil stejky na rozpálenou pánev a připravil talíře. Jednoduchý bílý porcelán, který pocházel z jeho původního bytu a přežil stěhování bez poškození.

„Čekal jsem cibulák."

„Možná, až budu v důchodu." Marek obrátil stejky a ukrojil několik plátků chleba, aby se nemusel zdržovat s přílohou.

„Domácí chleba? Ty snad i pečeš?"

„Uvažoval jsem o tom, ale tohle náhodou pekla jedna paní z vesnice. Počkej až ochutnáš."

„Jenom jestli k tomu máš i domácí stloukané máslo."

Marek se ušklíbl, pak beze slova otevřel ledničku a podal Jakubovi kameninovou misku plnou domácího másla.

„No to mě podrž!" plácnul se Jakub do čela, nicméně neodolal a zajel nožem do smetanově bílé hmoty.

Potom si odnesli jídlo k televizi, Marek se vrátil pro pití a nalil jim oběma kolu. Jakub by si dal raději pivo, ale nechal si zajít chuť. Když dokázal abstinovat jeho kamarád, tak to zvládne taky.

Dívali se společně na starý film, jedli stejky, salát a domácí chleba s domácím máslem, v krbu praskal oheň a Marek si byl jistý, že takhle skvělý večer už dlouho nezažil. Dokonce na okamžik zalitoval, že není gay, protože Jakub by byl perfektní partner do nepohody.

***

Roman využíval sněhovou nadílku a intenzivně trénoval na paralympiádu, Simona dál dělala ty své adrenalinové výzvy a Helena se cítila občas sama.

Právě v tu dobu jí přišla schválená žádost na další dva měsíce v Kladrubech, kde měla strávit celý únor a březen. Načasování nemohlo být lepší. Těšila se, že bude na jaře zase zpátky.

A tak Micka putovala do Prahy a Helena do Kladrub.

Strávila tam zbytek zimy a s prvním jarním sluníčkem se vrátila do Dlaskovic na svou milovanou chalupu. Byla v mnohem lepší kondici, než když odjížděla, ačkoli bez vozíku se ještě neobešla.

První den byla ráda, že se vůbec dostala do postele. Druhého dne se však už vypravila na projížďku po okolí. Doufala, že všechno zůstalo při starém, něco však bylo jinak. A ne zrovna v dobrém.

Helena nemá ráda změny. Jak se zachová, když je postavena před hotovou věc?