18. kapitola Vánoční speciál

Podzim v Českém ráji byl prostě kouzelný. Ostatně stejně jako jaro a léto. Jen se změnila barva listí a vůně ve vzduchu. Heleniny rodiče jezdili každý týden. Chodili do lesa, odkud nosili koše hub, které matka připravovala na všechny možné způsoby a zbytkem plnila mrazák.

Zlaté a rudé listí brzy opadalo, holé stromy pokryl sníh a přiblížily se Vánoce. Otec s matkou nejdřív trvali na tom, že je budou trávit v pražském bytě, protože tak bude mít máma víc času na úklid, pečení a vaření, ale nakonec uznali, že by byl nesmysl stěhovat Helenu i s vozíčkem někam do paneláku. Na chalupě měla všechno uzpůsobené svým potřebám a mnohem víc prostoru. Nehledě na to, že atmosféra tam byla naprosto pohádková, jako z obrázků od Lady.

„Pětadvacátého taky přijede Simona s Romanem, takže Praha prostě nepřichází v úvahu. A taky Jirka a kamarádi ze vsi," vysvětlovala Helena, když téma Vánoc přišlo opět na přetřes.

„Jasně, chápeme," vzdala to máma. „Na Štědrý den zůstaneme tady. Cukroví přivezu, zbytek uvařím a upeču tady." Pak popadla prachovku, koště a hadr a pustila se do úklidu. Táta i Helena usoudili, že bude lepší nepřekážet a zdekovali se. Otec do dílny a Helena do svého keramického studia. Turistická sezona sice skončila, ale objednávky se jí jen hrnuly. A to i díky jejich webovkám. Romanova humorná videa, Simoniny výzvy, a dokonce i Heleniny příspěvky, udělaly z jejich stránek jedny z nejpopulárnějších.

Už od konce léta nevyráběla nic jiného než ozdoby, svícny a drobnosti se zimní tématikou. Stovky andělíčků, miniaturních betlémů, svítících chaloupek a červených jablíček a pořád to bylo málo.

„Na jaře ti tady udělám dveře," řekl otec, když ji přišel zavolat k obědu. „Semhle osvětlenou vitrínu a police, ať nemusíš všechno skladovat na terase."

„Díky tati," usmála se Helena, která o tom už dávno uvažovala.

„Na čem teď pracuješ?"

„Právě dělám zlaté rybky," ukázala rukou na hejno ryb, které čekaly na pozlacení.

„Jsi šikovná. Po mně to nemáš a po máme teprve ne," zasmál se. „Tak pojeď, než nám vystydne kulajda."

***

Marek nastoupil k Jakubovi do auta, připnul si bezpečnostní pás a ani ho nenapadlo, ohlédnout se za budovou, ve které strávil tři měsíce.

„Odvezeš mě do Dlaskovic?" zeptal se Marek Jakuba, kterému se před měsícem přece jen podařilo sehnat za slušnou cenu bývalý statek s velkými pozemky.

„Bohužel ne. To víš je to starej barák. Řemeslníci se tam nezastaví, ale kvůli těm mrazům tam teď popraskala voda a musí se to celé překopat."

„Sakra, myslel jsem, že budu na svátky už tam."

„Je mi to taky líto, už proto, že to bude stát další peníze, ale ty dva tři týdny to už vydržíš."

„Co na to Aneta?"

„Nic."

„Vážně?"

„No vážně. Když jsem jí oznámil, ani nemrkla, sbalila si kufry a odjela k mamince."

„To ti nevadí, že budeš na svátky sám?"

„Nějak už to přežiju a pokud mám být naprosto upřímný, tak mi to ani nevadí. V poslední době se jenom hádáme."

„To je mi líto, zvlášť jestli je to kvůli mně," řekl Marek. Moc dobře si uvědomoval, co všechno pro něj Jakub za ty roky dělal a jaké z toho měl často nepříjemnosti.

„Samozřejmě, že padlo i tvoje jméno, ale je to jenom záminka. Aneta chce dítě a už jí z toho hrabe. Jenže já se na to ještě necítím."

„Hmm, to chápu," odvětil Marek. Sám by se na podobný závazek také nejspíš necítil. Jakub byl sice o tři roky starší, ale to nebyl zas až takový rozdíl. Ovšem další věc byla Aneta. Neměl ji rád od prvního dne a jejich antipatie byly vzájemné.

„Vyklidil jsem pracovnu a dal jsem ti tam postel," vysvětloval Jakub, když vešli do bytu. „Ne, že bych se bál, co řekne Aneta na to, že jsi spal v tom jejím vysněném dětském pokoji, ale já bych nejspíš mezi těma volánama a medvídkama taky neusnul."

„Díky vážím si toho," poděkoval Marek. Pracovna se mu zdála rozhodně vhodnější.

„Až si odpočineš, ukážu ti fotky tvého statku," navrhl Jakub.

„Odpočíval jsem tři měsíce. Jdeme na to."

Usadili se na gauč, Jakub otevřel notebook a ukazoval Markovi fotky domů a pozemků.

„Původně to býval statek. Nějaký podnikatel to chtěl zrekonstruovat na turistickou eko farmu, ale došly mu peníze, nicméně hodně už tam bylo uděláno. Například, střecha i když krovy jsou původní. Nahoře jsou čtyři pokojíčky a koupelna, dole máš ložnici koupelnu a velkou kuchyň spojenou s obývákem. Sklep je tam jen malý, ale zato je tam nádherná zastřešená terasa, obrovská stodola a stáje. K pozemkům patří hektar a půl louky a kousek lesa."

„To je nádhera. Kolik mě to stálo?" zíral Marek.

„Všechno. A ten půlmilion ze stavebka padne na opravy a pravděpodobně i na nějakou tu starou šunku na dojíždění, takže možná by ses měl začít zajímat o práci."

„Mám nějaké nabídky?"

„No něco by tu bylo. Ale nejsem si jistý, zda se ti to bude líbit."

„Nemyslím, že mám na výběr. Sem s tím."

„Tak opět bys mohl pracovat na té diskotéce za barem, ale je to jen jedna sobota v měsíci. Ovšem, pokud sneseš pohled na alkohol."

„Na alkohol klidně. Spíš mám teď alergii na opilce, ale beru to. Co tam máš dál?"

„Pak se ti ozvali z jednoho hudebního pořadu pro děti, ale taky je to jen jednou za měsíc. Přijedeš, natočíš čtyři díly a máš měsíc pokoj, ale je to internetová televize a sledovanost není zrovna největší, stačilo by to tak na přežití."

„Řekni jim, že to beru," souhlasil Marek a nechápal, jak to Jakub dokázal. Tohle bylo lepší než nic.

„Mám tu ještě jednu nabídku. Viděli tě v Odraze a chtějí ti dát šanci," ošíval se Jakub.

„Co je to?"

„Fonendoskop, ten lékařský seriál. Ale je s tím trochu problém."

„Je to konkurenční seriál Periferie a hraje v tom Renáta," odtušil Marek.

„Přesně tak."

„Takže je jasné, že mi nechtějí dát šanci, ale sázejí na drby a doufají, že to zvýší sledovanost."

„Taky jsem si to myslel," připustil Jakub.

„Tohle musím odmítnout. Ne, že bych to nezvládnul, ale s takovýmhle neférovým jednáním ať jdou někam."

Jakubovi se viditelně ulevilo. „Neboj, něco seženeme. Tyhle dva kšefty ti budou na nejnutnější náklady stačit a do té doby se objeví něco jiného."

Marek znal Jakuba dlouho a věděl, že pro to udělá nemožné. Doufal, že jednou nastane chvíle, kdy mu to bude moct všechno oplatit.

Potom Jakub objednal čínu, kterou snědli u filmu a kolem desáté se Marek omluvil, že už je unavený a šel by si lehnout.

„To víš, v léčebně jsme chodili spát se slepicema," vysvětloval.

„Jasně, cestu do koupelny znáš. Pak tě vystřídám, taky mám toho zítra ještě hodně."

Marek se osprchoval, oblékl si čisté tričko a boxerky a cestou si ještě v obýváku vybral z police knížku, že si bude ještě chvíli číst. Po jedné nebo dvou kapitolách ho něco napadlo. Nejspíš to mohlo počkat do rána, ale viděl, že v ložnici se ještě svítí, a tak to risknul Tiše zaklepal a vstoupil dovnitř.

Jakub seděl s polštářem za zády a taky si četl knížku. Marek se nenuceně uvelebil na druhé straně postele.

„Promiň, že ještě ruším, ale říkal jsi, že je u stavení i stáj. Myslíš, že by se tam vešli tak tři nebo čtyři koně?"

„Koně?" zamyslel se Jakub a zavřel knížku.

Marek se zarazil. „Tohle je moje tričko."

„Takových triček jsou stovky."

„Kdepak. Vím přesně, jak vznikla ta trhlina na rukávu."

„Asi jsme si ho vyměnili na nějakém zájezdu," pokrčil Jakub rameny. „Chceš ho zpátky?"

„Ne to je v pořádku, stejně bych ho vyhodil, ale..." podíval se na něj zkoumavě, jako by chtěl vidět něco, co tam dřív nebylo. Nebo spíš bylo a on si toho nevšimnul. Naklonil se blíž a skoro zašeptal: „Aneta to ví?"

Jakub zavrtěl váhavě hlavou.

„Už jsi někdy...?"

„Ne," špitl Jakub a zdálo se, že i to krátké slovo nemohl téměř vyslovit. Otočil se na bok, podíval se na Marka a s námahou dodal: „Je to komplikované. V mém věku už bych v tom měl mít jasno, ale nemám. Myslím si, že nejsem gay, prostě jsi to jen ty."

„Jak dlouho?"

„Odjakživa," ušklíbnul se Jakub.

„Sakra. Je mi to hrozně líto, ale já jsem prostě na holky. Fakt hodně," ujistil ho Marek, lehnul si na záda a zíral do stropu. Tohle musel rozdýchat.

„Tak jo," řekl najednou Jakub, bleskurychle se překulil a políbil ho. Drsně a pořádně. Marek se ani nezmohl na odpor. Jednu paži položil kolem něj, přitáhl si ho blíž a jazykem mu několikrát pronikl do úst. Pak zpomalil, odtáhl se a ukázal na Markovy vzdouvající se boxerky.

„Jasně, na vlastní oči vidím, že to s tebou nic nedělá," pravil sarkasticky.

„Protože líbáš jako holka," šklebil se Marek, ale ve skutečnosti mu ho bylo líto. Těch několik zkušeností, které měl, získal pod vlivem drog a pokaždé toho druhý den litoval. „Co budeš dělat?" zeptal se starostlivě.

„Přežiju to. Jako vždycky," odpověděl Jakub stroze. „A nejspíš se rozejdu s Anetou. Nechápej to špatně. Tebe mít nemůžu a v podstatě se mi pořád líbí holky, ale ona prostě není ta pravá."

„Tohle ti schvaluju. A mě budeš mít pořád, akorát ne takhle."

„Hmm, budeš mě celý život prudit, ty primadono, úkolovat mě, házet na mě svoje problémy."

„Tak nějak."

„V tom případě, chci na oplátku jedno privilegium."

„To záleží na tom jaké."

„Nakopat ti pořádně zadek, jestli si znova najdeš někoho jako Renáta."

„Máš moje svolení," zasmál se Marek a odešel spát do pracovny.

***

Simona si vzala v práci dovolenou, aby mohla být celé svátky s Romanem. Sice si několikrát vyslechla, že je mladá a bezdětná, ale nedala se. Byla ochotna jít klidně i na nemocenskou, nebo si nechat od Daniela napsat neschopenku kvůli stresu, jak jí několikrát nabízel, ale nakonec si volno přece jen prosadila.

„Chudáčka jednonohýho by hnali do práce," stěžovala si naoko, když spolu s Romanem zdobili stromeček.

„Tak na to pamatuj, relaxuj a nedři se tolik," kladl jí na srdce Roman. „Včera jsi do noci pekla vanilkový rohlíčky. Přitom já sním dva a ty možná jeden a na úklid mám paní z vesnice."

„Která má ovšem zlomenou ruku, takže až do ledna nepřijde," připomněla mu Simona.

„Copak je tu svinčík? Sotva jsem přijel z Kladrub, určitě jsem neměl ještě čas něco roztahat."

„Přijedou vaši. Chci, abys to tu měl hezké."

„Hezčí už to být nemůže," pochválil ji Roman a rozhlédl se po domě, ve kterém vánoční atmosféra rozhodně nechyběla. Nic okázalého, nebo přeplácaného, na to si ani jeden nepotrpěl ale měli stromeček, věnec na dveřích i adventní svícen.

Na štědrý večer bylo vše připraveno, cukroví, obalený kapr, dvě mísy salátu a vinné klobásy dokonce od místního uzenáře.

Rodiče přijeli hned ráno a přivezli tolik jídla, že se to ani při nejlepší vůli nevešlo všechno do ledničky a polovina se musela nechat v krabicích na balkoně.

„Ale my všechno máme," ohradil se Roman.

„Tak promiň Románku," omlouvala se matka s falešným úsměvem a místo na svého syna se dívala na Simonu. „Já jsem si nebyla jistá, jestli to všechno zvládnete. Anička byla zdravá jako řípa, ale mou pomoc a radu nikdy neodmítla," dodala odměřeně, přejela prstem po polici, znechuceně se podívala na smítko prachu, které na něm ulpělo a vrhla pohled na Simonu, jako by říkala: Tady je důkaz, že mám pravdu.

„Nevím, co tím naznačuješ, ale paní na úklid si zlomila ruku," snažil se Román o vysvětlení, které však zřejmě nepadlo na úrodnou půdu.

„Aha, já myslela, že spolu chodíte, a tudíž paní na úklid nepotřebuješ," hrála si matka dál na hloupou, zatímco otec protočil oči v sloup, popadl mísu bramborového salátu, půlku veky a lžíci a usadil se před televizí.

„Simona má svůj vlastní velký byt v Praze, přece nebude gruntovat dvě domácnosti," řekl Roman stále ještě mírným tónem, bylo však vidět, že mu dochází trpělivost.

„Ale vždyť přece nemá děti, to se dá zvládnou všechno," pokračovala matka a Simona byla v pokušení říct, že má pět dětí a každé s jiným otcem, ale raději držela jazyk za zuby.

„Nepořádek tu není, ale jestli se ti to nezdá, tak ti pak pomůžu s úklidem, teď se pojď posadit, podíváme se na pohádky a ochutnáme, jaký Simona dělá fantastický salát."

Matka poslechla, ale dlouho zticha nebyla

„Ten salát je nějakej divnej. Něco v něm chybí," ošklíbala se.

Simona chtěla říct, že tam nedala jablko a hořčici, protože má na ni alergii, ale raději mlčela, aby to náhodou Romanova matka nepoužila proti ní.

„Každá rodina má jiný recept," pokrčila Simona rameny.

„Ale na chlebíčky použiju svůj," trvala na svém matka a hned se vrhla zachránit zbytek salátu, ale otec právě dojedl poslední lžíci. „Snad bych ještě stihla udělat nový," přemýšlela nahlas a nesnažila se zakrýt zklamání.

„Je moc dobrej, Simonko," ozval se otec od televize, „už jsem ho ochutnal."

„Ty taky sežereš všechno," utrhla se na něj manželka.

„Nech už toho, Libuno," chlácholil ji Romanův otec, „Jeden den to vydržíš a zítra si doma uvaříš, co budeš chtít."

Matka s povzdechem ztichla, ale za chvíli už zase hledala, co by pohanila.

„Jen čtyři druhy cukroví?" pokrčila nos a kývla směrem k tácku na konferenčním stolku.

„Víš, že na sladké nejsem," řekl Roman. „Kdyby bylo po mém tak nemáme žádné, ale Simona trvala na tom, že musí udělat aspoň něco."

„S Aničkou jsme vždycky dělaly dvanáct druhů," pokračovala matka v monologu, ale Roman ani Simona už ji neposlouchali.

Jakž takž to přežili do večeře, při které zase nic nebylo v pořádku. Jablka nebyly ten správný druh, svíčky čadily, ryba měla moc kostí, klobásy chutnaly jinak, řízky byly kuřecí a ne vepřové a Simona zapomněla dát pod talíř šupinu.

Ona i Roman doufali, že aspoň při rozbalování dárků bude klid, protože koupili matce velmi drahý cibulákový tác, do její rozsáhlé sbírky.

Všechno vypadalo nadějně, dokud si matka nevzpomněla, že ještě nechala něco v autě, ze kterého hned přinesla papírovou dárkovou tašku a se slovy: „Tohle sis u nás zapomněl při stěhování," ji podala Romanovi. Ten se zatvářil zmateně a vylovil z ní tři zarámované fotografie, na kterých byl s Annou.

„Tolik vám to spolu slušelo," rozplývala se matka, aniž by tušila, že tohle byla poslední kapka. Pochopil to však otec, který začal urychleně balit.

„Opravdu nevím, kam tohle všechno směřuje," řekl Roman zvýšeným hlasem, ale ještě pořád se držel. „Opravdu si myslíš, že tímhle nějak přispěješ k tomu, že se snad vykašlu na Simonu a vrátím se k Anče? Která byla mimochodem líná jako prase. Pozval jsem tě do svého domu, abys s námi strávila svátky a ty se chováš takhle? Jsou to naschvály nebo si to neuvědomuješ? Byl bych rád, kdybyste nás teď nechali o samotě, abychom mohli se Simonou v klidu oslavit zbytek Vánoc."

Matka chtěla něco namítnout, ale otec ji popadl za ruku a odtáhl do auta.

Simona nebyla schopna slova. Čekala všechno možné, ale tohle ne.

„Klid, ono ji to přejde," mávnul Roman rukou, vzal fotky, hodil je i s rámečky a s taškou do pytle na odpadky, pak naložil na tác zbylého smaženého kapra, řízky a klobásy a odvezl to k televizi. „Nemám v úmyslu si nechat zkazit svátky, takže teď se pořádně nacpeme, podíváme se na pohádky a pak to v posteli zase spálíme."

„To mi přijde jako skvělý plán," usmála se Simona a posadila se na gauč. Tak trochu doufala, že Roman začne sám, aby se nemusela vyptávat, ale dlouho se nic nedělo. Až když spolu leželi v posteli, protáhl paži pod jejím krkem, nechal ji, aby si položila hlavu na jeho rameno a začal vyprávět.

„S Ančou jsem byl necelé dva roky. Takže to, jak máma říká, že spolu pekly každé Vánoce, se ve skutečnosti stalo jen jednou a popravdě, ani si nedovedu představit, že by Anča něco pekla. Měla obě ruce levý. Nebyla nijak zvlášť hezká, ani chytrá, ale měla jednu naprosto výjimečnou vlastnost. Dokázala se prodat tak, že měl jeden pocit, že urval to nejlepší, co je na světě k mání," vysvětloval Roman.

„Udělala by štěstí v politice," poznamenala Simona.

„Přesně tak. Nejsi jediná, kdo na to poukázal. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se tam jednou dostala. Jako v tom vtipu, polovina politiků je neschopná a ta druhá je naopak schopná všeho," uchechtl se a pokračoval: „Prostě i tu nejmenší drobnost, kterou udělala, vychválila až do nebe a nezapomněla dodat, jak strašně těžký a náročný to bylo. Mámu úplně zblbla. Pochybuju, že mě kdy měla ráda, spíš se jí líbilo to pozlátko. Vrcholový sportovec, olympionik, zájezdy, fotky, novináři."

„Nechala tě, když se ti stal ten úraz?"

„Právě, že ne. Pak to bylo ještě horší. Udělala ze sebe mučednici, která dobrovolně snáší utrpení po boku postiženého kluka. Když jsem četl ty její statusy na netu a slyšel hovory s kamarádkami, chtělo se mi zvracet. Litovala se, jak se pro mě obětovala a její kamarádky ji vesele sekundovaly."

V ten moment to Simoně došlo. Důvod jeho nepřátelského chování, když k němu docházela na rehabilitace. Nedůvěra v lidi. To, že všechno vzdal, protože v něm jedna kráva nedokázala vidět nic jiného než mrzáka. Pochopila ho a strašně ji to bolelo. Měla chuť objímat ho a hladit, dokud to všechno nevymaže z jeho paměti.

Zázraky však neuměla, tak ho aspoň beze slova objala a políbila. Jako by na to čekal. Otočil se na bok, stisknul ji pevněji, vklouzl mezi její stehna a příšerný večer zakončil nádherným milováním.

***

Pětadvacátého se všichni sešli u Heleny na chatě. Ráno ještě máma navařila a poklidila, otec nanosil dost dřeva do krbovek na celý týden a odjeli zpět do Prahy.

O chvíli později přijela Simona s Romanem a kamarádi z vesnice, a dokonce i Simonina kolegyně Andrea.

Likvidovali zbytky jídla, dívali se na staré filmy a předháněli se, kdo uhodne víc hlášek.

Samozřejmě natáčeli vše na video a každý vložil nějaký ten komentář na web, aby probudili v lidech štědrost. Když pak zkontrolovali částku na transparentním účtu, zjistili, že na celou protézu to sice ještě není, ale chodidlo, už by se snad pořídit dalo.

V podobné sestavě se sešli ještě na Silvestra a když oblohu rozzářil Novoroční ohňostroj, přáli si, aby ten další rok byl mnohem klidnější.

Asi nic neprozrazuju, když napíšu, že novoroční přání se jim nesplní.