17. kapitola

Přelouč na Pardubicku byla jediná autoškola, která umožňovala lidem jako Helena získat řidičské oprávnění a poskytla jim dostatečnou praxi. Během dvoutýdenního intenzivního kurzu byli lidé ubytováni na internátě. Nebylo to zrovna nejlevnější, ale jiná cesta neexistovala. Problém byl, kam na tu dobu s Mickou, ale máma, která kdysi kategoricky prohlásila, že se o ni starat nebude, si ji ráda vzala k sobě.

„Hlavně všechno toč," kladla jí na srdce Simona.

„Neboj, mám to v plánu," přikývla Helena. „Nezapomenu na žádný detail. Uvidíš mé vytřeštěné oči, instruktora chytajícího se za hlavu, ï stařenky hbitě uskakující z cesty."

„Ty kecko, naučili se to jiní, naučíš se taky. Proč jsi to vůbec tak dlouho odkládala?"

„Protože jsem si myslela, že to nebudu potřebovat," pokrčila Helena rameny. Byla to pravda. Čekala rychlejší zlepšení, ale stále nezvládla víc než pár kroků. Dělat si řidičák na ruční řízení v ní vyvolávalo pocit, jako by to vzdala, ale nejspíš byl opravdu čas.

Helena nevěděla, zda je nedostatek řidičských zkušeností výhoda nebo nevýhoda, sympatický instruktor ji však ujistil, že je to jedno.

„Budeš mít tolik času, kolik budeš potřebovat," uklidňoval ji. „Nejprve se důkladně seznámíme s vnitřkem a s technickýma věcma a pak tě vezmu na okruh. A neboj, nebudeš na to sama. Je tu ještě jeden vozíčkář a jeden po amputaci nohy. Bohužel té pravé, takže běžný automat nemůže použít," vysvětloval dál.

Helena by ráda řekla, že se hned cítila mnohem klidnější, ale nebyla to pravda. Plyn na volantu, brzda a klakson na jedné páce ­ bylo to komplikovanější, než si představovala. Oba muži, se sice snažili tvářit, že to mají v malíku, ale ve skutečnosti vypadali stejně vyjeveně jako ona. Instruktor byl trpělivý a chválil ji za každý pokrok, ovšem Simona ji chválila ještě mnohem víc.

„Jsi skvělá. Mrkni na web, jakou máš sledovanost," řvala do telefonu. „Roman to sestříhal, zrychlil a dal k tomu takovou tu hudbu z němý grotesky."

„Panebože, budu pro srandu králíkům," chytala se Helena za hlavu. „Malé děti si na mě budou ukazovat."

„Klid, je to náhodou pecka. Mrkni na komentáře, většina je jich fakt pozitivních."

„Většina?"

„To víš, jeden nebo dva hejty se najdou všude, ale z toho bych si, velebnosti, prd dělala," smála se Simona a Helena si přála mít její náturu.

Nakonec se přece jen podívala a těch povzbudivých komentářů bylo tolik, že nějakým hejtům nevěnovala pozornost.

Každý den pak zveřejňovala nové články a videa a po dvou týdnech byla schopna uveřejnit video za své perfektní jízdy.

***

První víkend po návratu z autoškoly chtěla jet Simona za Helenou a pořádně to oslavit, ale ta si byla s rodiči vyzvednout nové auto. Změnila tedy plán a jela do Kladrub za Romanem.

Tentokrát nezapomněla objednat hotel.

„Už se nemůžu dočkat," zvolal nadšeně Roman, když se přivítali. „Můj spolubydlící totiž děsně chrápe. Těším se, jak se celou noc vyspím."

„Opovaž se," smála se Sabina, „Já naopak doufám, že nebudeš spát vůbec."

„To bych musel mít opravdu velkou motivaci," ušklíbl se Roman.

„Myslím, že s tím by se dalo něco dělat."

„Ahoj, Simono," vložil se do hovoru Adam, který právě procházel chodbou. „Už ti Roman ukázal procházku na chodníku slávy? "

„Díky, Adame. To mělo být překvapení," odvětil Roman suše.

„Ehm... nebudu rušit," odporoučel se Adam.

Simona byla hrozně moc zvědavá, jaké udělal Roman pokroky, ale nevyptávala se. Tušila, že právě teď neměl chuť se předvádět a že se to dozví, až bude vhodnější čas.

„Tak pojď," změnila raději téma. „Vezmi si kartáček na zuby a jdeme se ubytovat."

„Nemusíš mě prosit dvakrát. Rád odtud na chvíli vypadnu," zavrčel a Simona se usmála. Tohle znělo úplně přesně, jako starý Vacek, po kterém se jí občas zastesklo. Těšilo ji, že se tak úplně nezměnil.

V hotelu se ubytovali, nechali si tam věci a šli na procházku do města spojenou s pozdním obědem, nebo časnou večeří.

Bylo příjemné, procházet se po městě a užívat si, že na ne nikdo nezíral. Místní na to byli zvyklí.

„Adam trval na tom, abych co nejvíc berlil, ale teď jsem rád, že sedím," vysvětloval Roman, když se vrátili do hotelu. „Takhle dlouhou procházku bych nejspíš nezvládnul."

„Než ti skončí pobyt, tak ujdeš maraton. Adam se o to postará."

„Jo, říkal něco v tom smyslu, ale teď jsem tak unavený, že nechci na nějaký maraton ani pomyslet. Maximálně bych zvládnul nějakou činnost vleže," zívnul a zatvářil se unaveně.

„Znám přesně jednu takovou," zasmála se Simona a zmizela v koupelně. Svlékla se a vlezla pod sprchu. Kvůli tekoucí vodě si ani nevšimla, že už tam brzy nebyla sama. Otočila se, až když se k ní Roman přitisknul. Pořád ještě svíral francouzské hole nejspíš se i modlil, aby neuklouznul, ale stál. Měla chuť ho obejmout, ale bez protézy byla ráda, že držela balanc. Ještě že byla koupelna na podobné hosty zařízená. Všude bylo mnoho pevných madel a protiskluzová podlaha. Objetí muselo počkat, až do postele.

Pak už se nedržela zpátky. Ani on ne. Okamžitě jí ukázal, jak moc mu chyběla.

„Počkej, budu to točit," natáhnul se Roman pro mobil.

„To tě nesmí ani napadnout," zhrozila se Simona.

„Myslel jsem, že by to mohlo být něco do té tvé sbírky adrenalinových výzev."

„Kdepak, o tenhle zážitek se nechci s nikým dělit."

„Myslíš, že je to zážitek?" dobíral si ji.

„A jakej," usmála se Simona a raději ho umlčela polibkem, než zas Vacek plácne nějakou hloupost.

***

Marek byl vzorný klient. Vysloužil si dost razítek s kytičkou, jak říkal posměšně bodovému systému, aby mohl na víkend domů a oslavil tak polovinu pobytu. Potíž byla v tom, že vlastně neměl kam jít. Byt už bohužel nevlastnil a k rodičům by nešel za nic na světě. To by raději spal pod mostem. Jediné řešení představoval Jakub, ale ani z toho nebyl nadšený. Jakub pro něj dělal hodně a Marek už ho nechtěl dál využívat. A tak když před léčebnou zastavilo Jakubovo auto, s povzdechem do něj nastoupil.

„Vypadáš skvěle," pochválil ho Jakub.

„To jsi říkal už posledně, díky, ale bohužel se tak necítím. Jaký má vůbec smysl přebíjet závislost na drogách jiným svinstvem. Popravdě to už byl lepší kvalitní kokain než ty tuny antidepresiv, co do nás cpou."

„Nepřipadáš mi nijak utlumený."

„Protože ty sračky nežeru," uchechtl se Marek a Jakub se na něj nezlobil. V tomhle s ním výjimečně souhlasil. Nejspíš by se zachoval stejně. O škodlivých účincích a trvalých následcích už byly popsány stohy papíru. Vždyť se jako antidepresivum používalo i LSD. Kdo ví, co za utrejchy je v takovém Diazepamu.

„Co Aneta? Nebude se zlobit?" vytrhl ho Marek z úvah.

„To víš, radostí neskákala. Nejvíc ji štvalo, že jediný volný pokoj si už načinčala jako dětský a nechtěla tě tam pustit."

„Vyspím se na gauči," mávl Marek rukou.

„V žádném případě. Je to můj dům, všechno platím, tak ať se třeba vztekne," odpověděl Jakub rázně. Zapomněl dodat, že Aneta se skutečně vztekala a třískala nádobím, ale Jakub neustoupil.

Záhy zjistili, že ani Aneta neustoupila. Šla spát do dětského pokoje, takže na Marka zbyla sdílená manželská postel s Jakubem, nebo gauč. Ačkoli už spolu v jedné posteli spali, na různých zájezdech nebo v karavanu, vzal tentokrát Marek zavděk gaučem.

„Promiň," omlouval se Jakub rozpačitě. „Do zítřka se určitě uklidní a když ne, vezmu ti pokoj v hotelu."

Marek ho znova ujistil, že je to v pořádku, vzal si polštář a peřinu a odešel spát do obýváku.

Druhý den u snídaně oznámila Aneta u snídaně, že jede za rodiči, vezme matku do kostela, kde už věky nebyla a odjela. Jakub navrhl Markovi několik možností, jak trávit volné dny, včetně kina a restaurace, ale Marek jen zavrtěl hlavou.

„Dej mi pár pytlů na odpadky a já půjdu třídit do garáže ten bordel."

„Mně to tam nepřekáží," ujistil ho Jakub. „Nechceš si raději odpočinout?"

„Ne, V tom debilním ústavu odpočívám v jednom kuse. Tohle je vlastně součást terapie," vysvětloval Marek. „Tím, jak se zbavím nepotřebných věcí, očistím vlastně i své myšlenky."

Marek seděl dlouho mezi krabicemi, než se konečně odhodlal a pustil se do přebírání. Papíry do sběrného kontejneru, papíry do skartovačky, knihy do knihobudky, oblečení na charitu, zbytek do sběrného dvora.

Snažil se nad tím nepřemýšlet, ale s některými věcmi se přece jen loučil nerad.

„Nemá cenu nechávat si krámy, které mi budou jen připomínat minulost," řekl nahlas a pokračoval v práci. Po nějaké době se mu dostal do rukou velký igelitový sáček, kde byly věci, které měl na sobě v době nehody. Džíny, tričko, boty, mobil, sluchátka a... Rozbušilo se mu srdce. Myslel si, že už je to za ním, ale nejspíš se spletl.

„Sakra," ulevil si.

Možná to byl jen planý poplach. S třesoucíma se rukama roztrhl igelit a vytáhnul zválené džíny. Několikrát se nadechnul, pak zajel dvěma prsty do té malinké kapsičky a pomalu vytáhnul mírně pomačkanou malou modrou obálku.

Strašně moc si chtěl dát a pak ještě olízat papír a stejně tak moc ji chtěl okamžitě spláchnout do záchodu, ale neudělal ani jedno. Místo toho ji vrátil tam, kde byla a celý balík přidal do velké sportovní tašky kde byly věci určené k přestěhování do jeho nového bytu. Nebo pod most. Podle toho, na co bude mít peníze.

Pak ho něco napadlo. Vrátil se do pokoje a z cestovní tašky vylovil pohlednici, kterou mu poslala jedna z jeho věrných obdivovatelek. Normálně je vyhazoval, ale tuhle si nechal. Jednak proto, že mu byla dvojice jmen, Simona a Andrea, povědomá a jednak proto, že vesnice na obrázku působila jako balzám na duši. Jako místo, na kterém si dokázal představit sám sebe. Chvíli přemýšlel a pak vyhledal Jakuba sedícího v pracovně za počítačem.

„Jakube," začal, aniž stále ještě pořádně věděl, jak pokračovat. „Ty peníze z Odrazů a investičních fondů a ... snad mám i nějaký stavebko... bude to stačit na bydlení? Přemýšlel jsem, když k tomu koupím i nějaké pozemky, tak to přece bude pořád investice."

„Pozemky? Sháníš něco mimo Prahu?" obrátil se k němu Jakub a koukal dost zmateně.

Marek neodpověděl, jen před něj položil pohled s řadou roubenek. „Něco takového."

„Dlaskovice," řekl Jakub zamyšleně a naťukal to do počítače. „Ale to je nějakých devadesát kilometrů! Jestli tě chytlo takový to bio eko období, dá se přece sehnat i něco do dvaceti nebo třiceti kilometrů od Prahy."

„Když nebude nic tam, tak se smířím i s jinou samotou, ale z tohohle mám pocit, jako bych tam patřil."

„Jistě," ušklíbnul se Jakub, „nech to tady. Uvidím, co se s tím dá dělat. Jak velký, že chceš ty pozemky."

„Na kolik mi budou stačit prachy," usmál se Marek a v duchu už se viděl v teple za pecí.

Příště vás čeká Vánoční speciál ve dvojnásobném rozsahu. Pokud se až doteď všechno zdálo jako idylka s nějakým tím mráčkem, slibuji, že v dalších kapitolách se nitky pořádně zacuchají.