16. kapitola

Dlouho o tom uvažovala. Přesvědčovala sama sebe, že ten vhodný čas nastane, až se Roman vrátí z Kladrub a ona v něm bude mít oporu, ale pak se rozhodla, že tohle musí prostě zvládnout sama. Prvním startovním impulsem bylo přistěhování Kamily. Musela pro ni vytvořit místo, a tudíž se zbavit některých věcí. Tohle už nešlo odkládat na zítra. Nejprve jí chtěla přenechat ložnici rodičů, ale to dost dobře nemohla, takže se nakonec rozhodla obětovat vlastní pokoj a sama se nastěhovala do ložnice.

Zpočátku to bylo divné, ale svého rozhodnutí nelitovala. Při gruntování rovněž dost věcí vyhodila a polovinu z nich obrečela, pořád to však byla jen kapka v moři.

„Tohle bylo víc než jen první krok," pochválil ji Daniel.

„Ale zatraceně těžký," vzdychla Simona.

„Bude to ještě hodně bolet, ale jednoho dne to bude o něco lepší. Rád bych vám řekl, že pak už se to bude jenom zlepšovat, ale lhal bych. Přichází to spíš ve vlnách. Chvíli lepší, potom zase horší. Bolest je daň za lásku," řekl Daniel, na chvíli se odmlčel a dodal: „Takže ta antidepresiva ještě necháme, že ano?"

„Myslela jsem, že bych začala postupně snižovat dávku."

„Tak to zkusíme, ale kdybyste se cítila špatně, musíte hned přijít za mnou. Vím, že neberete vaše zdraví na lehkou váhu, tak že vám plně důvěřuji. Co prášky na spaní?"

„Jenom, když musím."

„Dobře, zatím to tak necháme."

„Můžu se na něco zeptat?" zamyslela se Simona.

„Pokud to nebude v rozporu s lékařským tajemstvím."

„Ne, nebude," ujistila ho. „Jako rehabilitační sestra a budoucí fyzioterapeutka, jdu občas po ulici a vidím, jak se lidé hrbí, nebo naklánějí na jednu stranu a vím, že by se to dalo poměrně rychle napravit, máte i vy takové pocity, když třeba mluvíte s lidmi v běžných situacích?"

„Jako jestli je polovina z nich zralá na psychiatra?" zasmál se Daniel. „No, možná ne polovina, ale ano, občas mívám ten pocit. Vy jste asi jediná výjimka. Vás bych si na svou vlastní pacientku netipnul."

„Díky," uchechtla se Simona a pokračovala: „Totiž, moje kamarádka Helena je přesně ten případ. Na první pohled by každý řekl, že jestli se někdo kdy dokázal poprat se svým postižením, tak je to ona, ale právě je to jen zdání. Kolikrát si povídáme až do noci a já vím, že nenávidí sama sebe za to rozhodnutí, které tenkrát udělala."

„Docházela na nějaké terapie?"

„Rodiče jí sehnali nějakou psycholožku, ale ta se prý pořád dokola ptala jen na to, jestli nemá sebevražedné sklony?"

„Děláte si legraci?" zamračil se Daniel a vypadal skutečně vztekle.

„Bohužel ne. Helena jí jednou řekla, že by možná skočila z okna, kdyby k němu dokázala dojít, její rodiče poslali nějakou stížnost a tím to skončilo."

„Nechcete ji poslat za mnou?"

„Ona není mobilní a bydlí skoro sto kilometrů daleko."

„Jsou i jiné možnosti. Telefon, messenger, skype. Dejte ji na mě kontakt a ať se sama rozhodne."

Simona se natáhla po vizitce, ale pochybovala, že se Helena nechá ukecat. Po té špatné zkušenosti nikomu nevěřila, a přece jen na tom byla o dost lépe než Simona. Měla stále ještě rodiče.

***

Helena se každé ráno dívala na články a videa, které vkládal na stránky Roman. Během pár týdnů se sledovanost zněkolikanásobila. Roman vypadal vážně dobře, měl příjemný hlas a byl vtipný. Z jeho úst to znělo jako že prát se s úrazem je úžasné dobrodružství, které může prožít jen pár vyvolených. Detailně a se zápalem popisoval všechny ty technické vymoženosti. Kolena, která můžete ovládat přes bluetooth a robotické paže se kterými můžete kreslit jako Leonardo da Vinci a hrát na klavír jako Mozart i když to třeba vůbec neumíte. Dokonce se mu podařilo přesvědčit i ostatní lidi z léčebny, aby se podělili o svůj boj s osudem. Stejně vtipné byly i komentáře pod videem a zdálo se, že Roman nasbíral i pár poblázněných fanynek, které ho naprosto bez ostychu zvaly na rande.

Potom klikla na další příspěvek, který ovšem nebyl od Romana. Simona se na něm usmívala jako hollywoodská hvězda a říkala něco naprosto šíleného.

„Zdravím všechny ty úžasné lidi, kteří nás sledují. Můj psycholog mi nedávno doporučil, abych si našla nějaké hobby, kdysi jsem totiž závodně tancovala, ale to s touhle nohou nejde," ukázala protézu na kameru a pokračovala: „jenže nebyla bych to já, abych nehnala všechno do extrémů. Takže pozor, výzva! Pokud děláte něco zajímavého, napište mi, zavolejte, pozvěte mě a já si na jeden den vyzkouším to, co vám dělá radost. Fotky a videa budou zveřejněna, a nakonec můžete díky nim třeba i propagovat váš klub, nebo firmu. Jenom, prosím, berte na vědomí, že maraton skákání přes švihadlo s tou mou haxnou nejspíš nezvládnu, oproti tomu takové holotropní dýchání pravděpodobně ano. Pokud se mi nikdo neozve, nebojte se o nic nepřijdete, zveřejním dvouhodinové video z kurzu jódlování."

Helena rychle skrolovala na komentáře a oddychla si. Jódlování nebude. Simona už měla nejmíň dva tucty nabídek na různé kurzy a zážitky. Jeden z nich byl i od Vaška, Helenina bývalého trenéra, který nabízel rychlokurz lukostřelby. Zbytek nabídek byl velmi rozmanitý, bungee jumping, laser game, paintball, střílení na střelnici, závodění v motokárách, větrný tunel, lekce surfování v bazénu, tandemový seskok padákem, horolezectví, potápění s instruktorem, gastronomická ochutnávka s molekulární kuchyní, kurz přípravy steaků, 5D kino, Thajská masáž, muzikál nebo opera, kurz kreativního psaní, jachting, paragliding, let horkovzdušným balónem, plavání v podzemním jezírku v jeskyni, úniková hra, lekce driftování, jízda v porsche nebo lamborghini. Byly tam i skromnější věci, jako například zdobení kraslic, výcvik asistenčních psů, nebo pletení košíků.

Helena skrolovala dál a pročítala si zbývající komentáře.

- Jsem na tebe neuvěřitelně pyšný. To je moje holka. Roman.

- Sledujem tě s mamčou už dlouho, jsi bezva. Nikča.

- Promiň, ale takový to, jsem postižená, ale je to cool, ti fakt nežeru. Dark Lord.

- Držíme palce. Přijeď k nám na Moravu do sklépku, to budeš jódlovat i bez kurzu. Jaryn.

Helena nebyla schopná slova. Kdyby už neseděla, musela by se posadit. Její kamarádka, která už takhle měla sotva čas sama pro sebe, ji dokonale vytřela zrak. Jak znala Simonu, určitě to všechno vyzkouší. Tohle byl konec výmluv. Zvedla telefon a poprosila rodiče, aby urychlili tu věc s příspěvkem na auto, pak zavolala do nejbližší autoškoly a přihlásila se na kurz ručního řízení, a nakonec znova otevřela feed pod Simoniným videem a napsala.

- Ahoj Simono, zvu tě na kurz keramiky, k vyzvednutí kdykoli. Helena.

***

Natáčení dokumentárního seriálu Odraz, bylo v plném proudu. Ačkoli měl mít každý z účinkujících stejný prostor, od začátku bylo jasné, že hlavní hvězdou bude Marek. Režisérka si ho velmi rychle zamilovala. Byl fotogenický, nenucený, jemně sarkastický a nevadilo mu mluvit ani o těch nejhorších věcech.

„My to pak vystříháme a vypípáme, Marku, ale snaž se nikoho nejmenovat," upozorňovala ho znova a znova, ačkoli ji mrzelo, že se tak připravuje o spoustu pikantností. „Nechceme mít přece na krku právníky, že ne?"

„Jasně, já jsem jedinej, kdo jde s kůží na trh."

„Ale taky jedinej, kdo za to dostane zaplaceno," upozornila ho režisérka Věra Trsková.

„Jo takhle. Tak to mi dává volné ruce, abych mluvil o své rodině, protože ty pijavice mě vysávaly až do mé plnoletosti."

„No, raději bych měla napřed jejich souhlas."

„To asi neprojde."

„Myslela jsem si to. Takže se vrátíme k původnímu plánu. Nejdřív si ten rozhovor sjedeme my dva bez kamery, pak mě vystřídá moderátor a vezmeme to naostro," zopakovala režisérka úplně zbytečně. Marek nebyl žádný začátečník.

„Kde jsme to skončili... aha... takže tlak rodičů sílil a ty jsi hledal únik v drogách."

„Vlastně ne. Nejdřív jsem se začal věnovat bojovým sportům. Přiznávám, že proto, abych si vybil vztek spíš na boxovacím pytli než na lidech, ale bavilo mě to."

„A pak jsi začal s marihuanou?"

„Tyhle zprávy máš odkud? Všimla sis někdy, že vůbec nekouřím? Kdepak, tyhle věci jsou pro děcka, já přešel rovnou na kokain. Hlavně proto, že se nemusel ani kouřit, ani píchat. Myslel jsem si, že šňupat bude snadnější."

„A bylo?"

„Pak už jo, ale poprvé to byl pocit, asi jako když dostane prase jateční pistolí do čela. Teda, ne že bych to někdy zažil," smál se Marek.

„Co sex?"

„Kolik dílů, že má ten seriál?"

„Nejspíš ne dost," vzdychla režisérka a ani se nesnažila maskovat, jak moc ji mrzí, že se na ni nedostalo.

„Oproti tvrzení bulváru a mnoha článkům, které mě spojovaly s mými tehdejšími kolegyněmi, jsem skutečně čekal až do patnácti, takže klid, k žádnému trestnému činu nedošlo. Ovšem potom to byla jízda, to přiznávám."

„Co sex s muži?"

„Netvrdím, že k němu nedošlo a přiznávám, že to nebylo jen jednou, ale zřejmě jsem se jen potřeboval utvrdit v tom, že tohle skutečně není moje parketa."

„Snad se nebudeš zlobit, ale musím se na to zeptat. Polovina veřejnosti se domnívá, že za tvůj pád na dno může tvůj jediný dlouhodobý vztah, zatímco druhá polovina si myslí, že tě naopak roky držel nad hladinou."

„A mýlí se obě poloviny. Věro promiň, ale o tomhle mluvit nebudu. Tohle už se probíralo v bulváru tolikrát, každý má svoji verzi a pochybuji, že se něco změní ať už řeknu cokoli."

„Můžeš to třeba brát jako příležitost uvést věci na pravou míru," nevzdávala se Trsková.

Marek zaváhal a vyhledal očima Jakuba, který stál opodál a všechno sledoval. Jakub sotva znatelně přikývnul a Marek tedy pokračoval: „No dobře. Nakonec to třeba můžete vypípat. Měl jsem ji rád, ale nebyl jsem do ní takový blázen, aby mě to dostalo tam, kde jsem teď. Renáta nepředstavovala právě můj ideál, normální rozchod bych přijal, ale toho ona nebyla schopná. Po nějaké pauze mě přesvědčila, abychom se k sobě vrátili a pak to začalo. Během jednoho dne jsem chytil ve vlastní posteli s bráchou, naštěstí s mým, ne s jejím, zjistil jsem, že mám vybílený účet a že si pustila pusu na špacír před bulvárem. Lži, lži, lži. Měl jsem jí prokouknout, ale přiznávám, že mi to až do poslední chvíle nedošlo. Zřejmě je lepší herečka, než o ní píšou kritici. Ona by vám asi řekla jinou verzi toho příběhu, ale bylo to takhle," dokončil Marek stručnou zpověď.

„Tohle jsem netušila," vydechla Věra a tvářila se šokovaně.

„Když někdo vypadá tak andělsky, jak by mohl být špatný?" ušklíbl se Marek. „Moc lidí nevidí skrz všechen ten silikon, botox, kolagen a peroxid."

Rozhovor ještě nějakou dobu pokračoval, pak to sjeli na ostro a když štáb odešel, klesnul Marek na gauč a cítil se jako dokonale vymačkaný citrón. Jakub se posadil vedle něj a chtěl probrat finanční záležitosti, ale na to nebyla ta nejvhodnější chvíle. Raději ho rychle objal a poplácal po zádech. Silněji, než zamýšlel.

„Jsi borec. Fakt. Pochybuju, že si Trsková vůbec uvědomila, jak těžké je o tom mluvit. Jsem s tebou tolik let a ani já to nechápu. Ale jestli tohle vyjde..."

„Už jsem začínal tolikrát, že nemám chuť začínat znova," skočil mu Marek do řeči.

„Jistě. Promiň," odkašlal si Jakub a rozloučil se. Ani on nechtěl spřádat zbytečné sny. Někdy je lepší nedoufat. Tohle znal možná lépe než kdo jiný. Taky měl kdysi sny, které se nesplnily.

Hlavou se mu honilo tolik myšlenek, že ani nevěděl, jak se dostal až domů. Štěstí, že nezpůsobil nějakou nehodu, uvědomil si, když zajel autem do garáže.

Potřeboval sprchu. Ledovou.

„Kdes byl tak dlouho? A proč máš na sobě zase to staré tričko? Příště už ho nebudu prát a rovnou ho vyhodím," zamračila se Aneta, ale pak se k němu přece jen přitulila.

„Opovaž se," pohrozil jí žertem Jakub a políbil ji. „Říkal jsem ti, že mi nosí štěstí."

„Nepotřebuješ štěstí. Máš mě," odpověděla Aneta naprosto nelogicky, překulila se blíž a sundala si saténovou košilku.

„Dneska mám plodné dny," zašeptala mu do ucha.

„Aneto," vzdychl Jakub, „už jsme o tom mluvili. Je ti pětadvacet, není kam pospíchat."

„Já vím, že je teď moderní pořídit si dítě rok před důchodem, ale to já nechci. Řekla jsem ti to už mockrát," pronesla Aneta mírným hlasem. Dobře věděla, že hádka by se Jakubovi hodila a nechtěla mu dávat záminku.

Vzdal to. Obdivoval Marka za to, co dokázal prohlásit veřejně, on neměl sílu odporovat ani Anetě. Měl ji rád a chtěl, aby byla šťastná, jen si nebyl jistý, že on sám je připravený na tak velký závazek.