14. kapitola

Byla připravená. Nebo si to aspoň myslela. Chtěla se tomu postavit a mluvit o tom, co se stalo tenkrát rodičům, ale Daniel měl jiný plán.

„Chtěl bych slyšet o situacích, kdy jste si řekla, že máte vlastně neuvěřitelné štěstí. Myslím v době po tom úrazu."

„Hmm, pár jich bylo," zamyslela se Simona. „Tak samozřejmě hned to, že jsem přežila, i když na druhou stranu, za jakou cenu."

„Moment," přerušil ji Daniel, „pryč od té myšlenky. Držte se, prosím, jen toho pozitivního."

„Dobře, tak třeba můj trénink ze závodního tancování. Měla jsem svaly, rovnováhu, na jedné noze jsem bez problémů přeskákala tělocvičnu tam a zpátky a byla jsem lehká, takže se mnou neměly sestřičky v nemocnici těžkou práci. Takhle nějak?"

„Pokračujte," vyzval ji.

A tak pokračovala. Vyprávěla mu o tom, jak se těší znova do školy, o úspěšných operacích, které díky svému věku a fyzičce zvládala lépe než ostatní, zkušenost rehabilitační sestry, které mohla využít v praxi, o pobytu v Kladrubech, kde se seznámila s Helenou.

„Nejdřív jsem si myslela, že je to jen rozmazlená nafoukaná nána, ale naštěstí jsem rychle změnila názor."

„Proč naštěstí?"

„No, sice ji znám jen krátce, ale řekla bych, že je to moje nejlepší kamarádka."

„Čekal jsem, že budete mít nejlepší kamarádku ze školy nebo z tancování," poznamenal Daniel a Simona se zamračila.

„To já taky," odpověděla suše, „ale po tom úrazu se kamarádi a kamarádky důkladně vyselektovali."

„Chtěl jsem, abyste byla pozitivní."

„Ale já jsem přece pozitivní. Nemusím mít padesát falešných kamarádů, stačí mi pár dobrých."

„S tím souhlasím," usmál se Daniel. „Chodila jste s někým před tím úrazem?"

„Ano. Sice mu to trvalo o něco déle, ale na konci se taky pěkně vybarvil," zasmála se.

„A teď?"

„Nic, vůbec o něm nevím," pokrčila Simona rameny.

„Myslel jsem, jak jste na tom teď s vaším... milostným životem," upřesnil Daniel.

Simona zrudla.

„Až do včerejška taky nic."

„Omlouvám se, jestli jsou vám tyto otázky nepříjemné, ale spokojenost v této oblasti má pochopitelně vliv na celkový psychický stav každého z nás."

„Rozumím, ale je to tak čerstvé, že bych o tom nerada mluvila. Nechci to zakřiknout."

„Dobře, necháme to na jindy. A teď, po tom všem pozitivním, bych rád slyšel jednu věc, která vás právě teď trápí ze všeho nejvíc."

„Byt," vyhrkla Simona bez váhání. „Chci se ho zbavit, protože jsou tam všechny ty vzpomínky, ale zároveň se ho nemůžu zbavit, protože tam jsou... no... všechny ty vzpomínky," odpověděla Simona a měla pocit, že za tuhle větu by si zasloužila týden v Bohnicích. Daniel se však tvářil chápavě, a tak pokračovala: „Jsem ráda, že je v osobním vlastnictví. Teda skoro. Zbývá rok a půl hypotéky. Jenomže úspory došly a já to zvládám jen s obtížemi. Chtěla jsem ho prodat a koupit něco menšího, ale v realitce mi poradili, že je mnohem výhodnější nejdřív doplatit tu hypotéku. Vzala bych si spolubydlící, ale to nemůžu, právě kvůli té hypotéce."

„A co třeba vzít si spolubydlící, která by vám nepřispívala na nájem, ale třeba na jídlo," mrknul na ni Daniel.

Ještě chvíli si povídali a když šla Simona domů, cítila se mnohem lehčeji.

***

Vesnice, do které se přestěhoval Roman, ležela jen kousek za Prahou, poblíž dálnice, po které jezdila Simona za Helenou. Akorát, že to neměla devadesát kilometrů, ale jen dvacet. Vlastně byla u Romana rychleji, než kdyby se snažila v dopravní zácpě projet centrem hlavního města. Za slabou půlhodinku parkovala u něj před domem.

Byla z toho celá rozpačitá. Sice si telefonovali a psali, ale pořád si nebyla jistá, jak na tom vlastně jsou. Když ho však spatřila obavy z ní spadly, úsměv na jeho tváři rozhodně nebyl falešný.

„Tak pojď dál a neboj, rodiče jsem důrazně upozornil, že si nepřeju žádné neohlášené návštěvy. Akorát přijde ještě elektrikář. Zjistil jsem, že na tvé straně postele není zásuvka a já nechci abys měla nabíječku na protézu až kdoví kde," řekl, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

„Já už mám svoji stranu postele?" ušklíbla se Simona, ale v duchu ocenila, jak je pozorný. Za tu zásuvku mu byla opravdu vděčná.

„Jednak jsem si vygooglil, že žena má spát po mužově pravé ruce, ale hlavně jsem myslel na to, abys měla zdravou nohu na vnější straně. Bude se ti líp vstávat."

Po těch slovech, měla co dělat, aby se nerozbrečela. Raději se nechala provést po domě a ukázat, kde co je.

„Máma chtěla nechat udělat sníženou kuchyňskou linku, ale já trval na běžné výšce," vysvětloval Roman. „nehodlám zůstat na vozíku věčně. Věřím, že až se vrátím z Kladrub..." větu už nedokončil. Nevěděl jak. Co si vlastně od toho pobytu sliboval?

„Máš to tu krásné," rozhlédla se Simona kolem. Dům byl moderní, světlý a prostorný, Roman si vybral dobře.

„Nahoře jsou ještě dvě ložnice, pracovna, koupelna a lodžie, ale zatím jen pro hosty. Trochu mě mrzí přístup na lodžii, ale tohle mi to vynahradí," ukázal na prosklené dveře, kterými prošli z kuchyně rovnou na terasu. Ta byla ovšem překrásná, nechyběl krb, ani gril. Rovněž poskytovala překrásný výhled na zahradu a vzdálené kopce.

„České středohoří," mávnul rukou směrem ke kopcům.

„Líbí se mi tvoje zahrada," pochválila ho Simona.

„Jenže na ni zatím bohužel nestačím. Neposekám ani trávu," odpověděl Roman stroze a díval se do země. Bylo jasné, že to bral jako selhání a měl vztek. Simona mu položila ruku na záda a snažila se ho uklidnit.

„Posekat trávu bych snad zvládla, ale raději ten čas věnuji tobě. Takže nejdřív ti napravím záda a pak se od tebe nechám totálně zničit v posteli," usmála se a on jí úsměv vrátil.

„To zní jako plán."

V ložnici jí ukázal, kam si může uložit věci a vyjádřil přání, aby si přivezla všechno, co potřebuje. Potom si lehnul na postel a nechal ji, aby mu trochu ulevila od bolesti.

Opakovala si, že se nic nezměnilo a je to jen rehabilitace, ale když položila dlaně na jeho široká ramena, stěží zadržela vzdech. A on to poznal.

„Co když to uděláme obráceně?" navrhnul. „Nejprve se oba totálně odděláme v posteli, a pak mě napravíš."

„A kdo napraví mě?" zatvářila se Simona smutně.

„Slibuju, že škodná nebudeš. Na oplátku ti nabízím neomezené speciální služby," obrátil se k ní, něco jí pošeptal do ucha a Simona souhlasně přikývla.

Oba uznali, že obrácený postup byl mnohem lepší. Simona měla pořád problémy se soustředěním, ale aspoň dokázala svou práci dokončit.

„Škoda, že už sestřičky nenosí ty slušivé stejnokroje," poznamenal Roman a vysloužil si plesknutí přes zadek. Raději své myšlenky už dál nerozvíjel a natáhnul se pro tablet.

„Pracoval jsem na tom celé tři dny," vysvětloval, zatímco listoval stránkami. „Chtěl jsem abys byla perfektní. Stejně jako originál," dodal rychle a otočil k ní tablet. „Ještě nemá jméno, ale snad se ti bude líbit."

A Simoně se líbila. Její počítačová avatárka jí byla podobná, na rozdíl od originálu pěkně vyvinutá a skutečně měla bionickou nohu.

„Je nádherná, ale jestli je tohle tvůj ideál krásy, doufám, že po mě nebudeš chtít silikonová prsa."

„V žádném případě, tvoje bych za nic nevyměnil, ale znáš to, je to jako v komiksu, všechno musí být větší a výraznější."

„Hned jsem klidnější," usmála se a sledovala displej, když ji Roman ukazoval další postavy a část krajiny. S počítačem to vážně uměl.

***

Simona se dlouho rozmýšlela, zda obětovat neděli, ale nakonec to udělala. Roman se bude v Kladrubech tři měsíce nudit, a to nemohla připustit. Rozhodla se, aniž by o tom měl tušení, uvrtat ho do projektu, který rozjela s Helenou. Částečně se mu svěřila až v autě na cestě do Dlaskovic.

„V žádném případě," okamžitě to odmítnul. „Promiň, ale s medializací svého zranění mám už zkušenosti. Bohužel spíš negativní. Novináři rozpitvávali každý detail, dělali to horší, než to bylo, máma z toho byla na antidepresivech."

„Neměla jsem vůbec začínat. Slibuju, že už se o tom nezmíním. Je to prostě jen výlet, za mojí kamarádkou," řekla Simona a kousla se do rtu. Znovu si připomněla, kdo vlastně sedí vedle ní.

Helenina reagovala přesně tak, jak Simona čekala. Chvíli jí trvalo, než si srovnala v hlavě, že její kamarádka skutečně chodí s tím protivným Vackem, na kterého si v jednom kuse stěžovala. Pak však jen pokrčila rameny a se slovy: „To je život," je usadila na terase.

„Už jsi vyzkoušela tu pec na pizzu?" snažila se Simona změnit téma.

„Už jo. Včera jsem tu měla Jirku a tu jeho bandu," odpověděla Helena. „Přinesu něco k pití."

„Přines tablet," zavolal za ní Roman. „Když už jsem tady, podívám se aspoň na ty vaše stránky."

„To je výhoda vozíku," pochvalovala si Helena, když se vrátila. „Všechno se mi krásně vejde na klín." potom položila na stůl tác se skleničkami, lahev s minerálkou a džusem, a nakonec podala Romanovi notebook a hesla na kousku papíru. „Podle toho, co mi Simona řekla, máme dost podobné zranění, akorát že v mém případě to byl pád ze skály."

„Aha, to mě zajímá," Roman celý ožil. „Co o mně ještě povídala?"

Simona zvedla obočí a zatvářila se jako že nebude váhat Helenu mírně přiškrtit.

„No," začala Helena váhavě, „že jsi děsně sexy a tak."

„Vůbec ji neposlouchej, praštila se při tom úraze do hlavy," mračila se Simona.

„Je mi to jasný," smál se Roman. „Veškerá moje snaha tě odradit, přišla vniveč."

„Náhodou se ti to skoro povedlo," uklidnila ho Simona, ale to už byl Roman zabraný do webovky a nevnímal ji.

„Panebože, holky, co jste tu prováděly? Mate to moc hezky, fakt, takový přehledný. Nebude vám vadit, když to trochu upravím? Jen trochu, tak jednu dvě věci. Sakra, na to abych to celý překopal nebude čas, ale... dal bych si něco k jídlu," ukončil monolog a naznačil jim, aby ho na chvíli nechali o samotě

„Jasně, vařit nebudeme, skočíme do toho našeho Ritzu a něco přineseme," řekla Helena, ačkoli pochybovala, že ji Roman slyší. Zřejmě už byl napůl v tranzu.

„Co má vůbec rád?" obrátila se Helena na Simonu, když dorazily do malé restaurace, ale ta jen pokrčila rameny. Na to, co všechno už spolu dělali v posteli, toho o něm věděla zatraceně málo.

Venkovní zahrádka byla k prasknutí narvaná.

„Zatracený turisti," ulevila si Helena a byla ráda, že sedí. Majitel, který ji však dobře znal, rychle přinesl malý stoleček a židli pro Simonu.

„Díky, Lojzo. Ale dlouho se nezdržíme, dneska si to vezmeme s sebou. Třikrát kuře s opékanými brambory a jaký tam máš moučník?"

„Štrůdl, domácí koláče, pudinkáče..."

„Tři pudinkáče," skočila mu Simona do řeči.

„Hned to bude, Simonko, vezmu vás přednostně. Však voni si počkaj," mrknul na ně Lojza a zmizel v kuchyni.

„Salát uděláme samy, na zahradě je toho spousta," zamyslela se Helena, ale pak jí to nedalo, a přece jen položila Simoně otázku, která už dlouho doslova visela ve vzduchu. „Tak povídej, Jak je to s tebou a Vackem?"

„No, co chceš vědět? Prostě k tomu tak nějak došlo. V jednu chvíli jsme se hádali a najednou jsem s ním byla v posteli a když jsem z ní po dvou dnech vylezla, teprve mi to všechno došlo."

„Po dvou dnech?" vyprskla Helena smíchy. „To je tak dobrej?"

„Řekněme, že na funkci to nemělo vliv. Ani v nejmenším."

„Promiň, neměla jsem si dělat legraci, vlastně ti trochu závidím," přiznala se Helena. Pak se jí však rozzářily oči. „Ale přece jen je něco nového. Volal mi trenér, Vašek, ten novej a říkal, že nevidí jediný důvod, proč bych neměla v lukostřelbě pokračovat. Asi tomu dám zase šanci."

„To ráda slyším," zvolala Simona nadšeně.

„Nevím, nejsem si jistá, jak mi to půjde. Navíc budu potřebovat kratší luk, a to není zrovna levná záležitost."

„Oslovíme sponzory. Jen co nám Roman vyladí stránky."

„Tak, tady to máte," položil Lojza na stolek objednávku, Helena poděkovala a naskládala to všechno do velké tašky.

Když se vrátily zpět do chalupy, dalo jim velkou práci přesvědčit Romana, aby ten počítač na chvíli nechal a najedl se.

„Mám na to jenom dnešek," vysvětloval nervózně, ale nakonec si přece jen dal říct. Téma však neopustil ani při obědě.

„Jaký je vlastně cíl těch stránek?"

„Podělit se o náš příběh, jak probíhá léčba a terapie, jaké jsou možnosti a kolik to všechno stojí. Jak jedna minuta dokáže změnit život a postavit člověku do cesty překážky se kterými nepočítal," vysvětlovala Helena.

„Že za to všechno musí platit oběť, zatímco opilý řidič si klidně někde jezdí," zamračila se Simona. „že protéza, kterou bych opravdu potřebovala, stojí dva miliony."

„Dva miliony!" vykulil Roman oči a začal se dusit kouskem chrupavky. „Tak proto ten transparentní účet. Ale chtělo by to lepší propagaci, sponzory a různé články v online magazínech."

„Jsme jen na začátku," řekla Helena téměř omluvně.

„Vlastní iniciativě se meze nekladou," vložila se do toho Simona, „takže pokud by ses v těch Kladrubech nudil, tak nám můžeš trochu pomoct."

„Naplánovala sis celý tenhle výlet jenom proto, abys mě do toho uvrtala?"

„Jak bych mohla?" zatvářila se Simona šokovaně.

„Tak já vám teda pomůžu," souhlasil Roman, „ale nebude to zadarmo. Každý den mi napravíš záda a navrch přidáš masáž."

„A co bude dělat Helena?" namítla Simona.

„Nic. Ta už trpí dost tím, že má tak mazanou kamarádku."

„No není úžasnej!" vrhla se Simona Romanovi kolem krku a vlepila mu pusu na tvář, zatímco Roman se v duchu chytal za hlavu, na co jim proboha kývnul.