12. kapitola

Andrea přemlouvala Simonu už dobrou půlhodinu.

„Chápu, že ho chceš navštívit, ale nejsem si jistá, zda vůbec může mít návštěvy. Ani si nemyslím, že je to vhodné. Určitě má přísný program a musí se soustředit na to, aby se zase vyléčil."

„Co dopis?" zkoušela Andrea něco přijatelnějšího.

„To by šlo," připustila Simona a začala hrabat ve své objemné kabele, až nakonec vytáhla několik pohledů. „Když jsem byla naposled u Heleny, koupila jsem si pár pohledů tý jejich Pařezový Lhoty, nebo jak se to jmenuje. Ty roubenky jsou prostě pohádkový."

„Díky," vytrhla jí Andrea pohled z ruky a pustila se do psaní. Simona nad tím jen zakroutila hlavou a vydala se na další sezení s Danielem.

***

Srpen se přehoupnul do své druhé poloviny a tohle byla její šestá terapie. Začala si na Daniela zvykat a docela se i těšila. Pořád ještě nedokázala mluvit o té havárii před rokem, ale cítila, že nějaký pokrok přece jen udělali. Oceňovala zejména, že nenaléhal a nevyptával se. Nechal ji mluvit jen o to, o čem sama chtěla.

Ten den však udělal výjimku a sám navrhnul téma.

„Můžeme se bavit o snech?"

„O snech?" podivila se Simona. Trochu jí to zaskočilo.

„Hodně lidí se mě ptá, jaké mám sny, když nevidím, tak mě napadlo, jaké máte sny vy, Simono?"

„Moment, taky mě to zajímá. Jaké máte sny?"

„Úplně normální. Přišel jsem o zrak až ve dvaceti. Odchlíplá rohovka. Ale teď bych rád slyšel o těch vašich."

„No, dřív jsem měla krásné sny, potom přišly noční můry, ale teď..."

„Povězte mi o těch nočních můrách," přerušil ji Daniel.

Simona se chvíli ošívala, ale nakonec přece jen začala vyprávět.

„Po té havárii... bála jsem se usnout. věděla jsem, že jakmile zavřu oči, bude se mi vracet stále ten samý sen, probudím se v tu samou dobu a zbytek noci budu zírat na strop a třást se strachem."

„O čem byly ty sny?"

„Pořád to samé. Bouračka. Přitom si ji vůbec nepamatuju. Třeba onehdy – upustila jsem skleničku, a to řinčení skla mě úplně vyvedlo z míry, ale já si nepamatuju na řinčení skla."

„A na co si pamatujete?"

„Hlavně na to horko. Byl červenec, čtyřicet ve stínu. Ta havárie úplně zablokovala sinici a dlouho trvalo, než se ke mně dostali hasiči. Pamatuju si, jak jsem nemohla dýchat a jak jsem se bála, že nezemřu na zranění, ale prostě se v tom vraku uvařím. Byla jsem vzadu úplně zmáčknutá a hasiči si nejprve ani nevšimli, že tam jsem."

„Byla jste při vědomí?"

„Chvílemi ano, ale ne celou dobu. To, jak mě začali tahat z auta si nepamatuju. Ani první den v nemocnici."

„A o tomhle jsou ty noční můry?"

„Ano. Hlavně o tom, jak se dusím horkem."

„Máte je stále?" zajímal se Daniel.

„Ne už každý den. Řekla bych, že tak dvakrát do týdne."

„Posttraumatická stresová porucha. Klasický případ. Bude se to i nadále lepšit, ale to asi víte sama. Spíte bez prášků."

„Ano, vysadila jsem je hned, jak to šlo. Nemám ráda závislosti."

„Co léky proti bolesti?"

„Občas, když vážně musím," odpověděla Simona unaveně a zavřela oči. Ten několikaminutový rozhovor ji vyčerpal. Daniel to nejspíš vycítil, dal jí pauzu a zatím si udělal pár poznámek.

„Teď si budeme na chvíli povídat o tom domácím úkolu, který jsem vám dal. Našla jste si čas na něco zajímavého?" zeptal Daniel a Simona byla ráda, že změnil téma.

„Ano," otřela si oči a pokračovala. „Udělala jsem si seznam od A do Z. Od astronomie až po zpěv. Ve středu jsem šla na jógu, a nevěděla jsem, jestli ji mám zařadit pod J nebo pod Y."

„Využil bych Y. Pokud nemáte v úmyslu vyzkoušet třeba ještě yodlování."

„To opravdu ne," zasmála se Simona nahlas. Daniel věděl, jak ji rozveselit a zbavit stresu. A najednou jí došlo, že ve dnech, kdy s ním měla sezení, ji noční můry netrápily, a to i přes to, že ji nutil vzpomínat na věci, na které chtěla zapomenout. Terapie skutečně začínala fungovat.

***

Další období, kdy spala klidně, byly víkendy u Heleny. Ten vesnický klid měl skutečně něco do sebe. Zvlášť teď v létě, nevynechala jedinou příležitost a hned v pátek odpoledne se zařadila do kolony lufťáků, směr Český ráj. Vítala, i když tam zrovna byli Heleniny rodiče. Měla je ráda, připomínali jí její vlastní. Občas se neubránila lehké závisti.

O dvě hodiny později zaparkovala před Heleninou chalupou. Hned vedle auta jejich rodičů.

Ačkoli už byla skoro tma, Helenin otec stále něco kutil.

„Pec na pizzu," kývla Helena směrem k rohu terasy, kde pan Kudlák umělecky rovnal kameny do kupolovitého tvaru.

„To je nádhera," pochválila ho Simona.

„Původně to měla být rotunda, to víš, pro turisty, ale neměl jsem dost cihel," smál se pan Kudlák, který se rozhodl, že už ten den udělal dost a šel si otevřít pivo.

„Už jsi jedla, Simonko, nebo si dáš s námi?" uvítala ji paní Kudláková, která zrovna nesla na stůl mísu salátu, pekáč kuřecích kousků a čerstvý chleba.

„Mám hlad jako vlk," přiznala Simona, posadila se ke stolu a nedala se pobízet. Jako poděkování se pak postarala o nádobí.

„Vypadáš prostě náramně," řekla Helena, když vedle sebe leželi na posteli. „Máš někoho?"

„To ne, ale konečně jsem si dodala odvahu a začala chodit na ty psychoterapie," přiznala Simona.

„A dobrý?"

„No, nejdříve jsem tomu moc nevěřila, ale musím uznat, že dobrý."

„Koho máš? Stejskalovou?"

„Ne, Pokornýho."

„Cože? Ty máš kliku. To je můj mentor. Do něj jsou zamilovaný všechny holky na fakultě," vyprskla Helena smíchy.

„Vážně? Ty taky?"

„No, já jsem tenkrát měla Davida a nyní jsme spolu ve spojení jen přes internet, ale nejspíš bych ho neodmítla. Neříkej, že se ti nelíbí?"

„Ale jo, to jo, vypadá dobře, ale opravdu ho beru jen jako terapeuta," odpověděla Simona vážně.

„To si povíme, až tam budeš chodit delší dobu," dobírala si ji kamarádka. „Co Vacek?"

„Že já ti o něm vůbec říkala," obrátila Simona oči v sloup. „Můžu tě ujistit, že se nic nezměnilo a rozhodně ani nezmění," řekla odhodlaně, ale ve skutečnosti by se sexu nejspíš nebránila. Ani s Vackem ani s Danielem. Už přes rok s nikým nespala.

„Promiň, já jsem tu furt zavřená, nic se neděje, a kdybys mi nepřinesla Micku, neměla bych si celé dny ani s kým popovídat," omlouvala se Helena.

„A právě proto se nebudeme plést tvým rodičům pod nohy a uděláme si pořádný výlet," navrhla Simona.

„Ráda, ale kam?"

„To ještě nevím, ale slibuju, že si to užijeme," zamyslela se Simona a pak přednesla Heleně několik návrhů, kam by se dalo zajet.

Rodiče jen uvítali, že Simona Helenu někam vytáhne. Bylo jim líto, že se nikam nedostane.

Oproti tomu Helena z toho měla smíšené pocity. Nejdřív byla v léčebně, pak většinu času v bytě a na chalupě se vlastně také moc nedostala mezi lidi. Bála se, že na ně bude každý zírat. Jedna na vozíčku, druhá s protézou. Jenomže zároveň tak trochu tušila, že právě tohle je Simonin plán.

„Víš co?" přišla s vlastním návrhem. „Dneska s tebou klidně pojedu na ten jarmark, zmrzlinu a zakončíme to v kině, ale zítřejší výlet naplánuju já. Jen tady po okolí. V sousední vesnici je nádherná zahradní restaurace. Je to jen dva kilometry, a cesta kolem Jizery je upravena i pro tu moji káru," usmála se Helena, které se začala ta myšlenka docela zamlouvat.

Nakonec to nebylo tak hrozné. Lidé zírali, ale dalo se to vydržet. Zvlášť, když na to byla připravena. Užily si nákupy, jarmark, zmrzlinu i kino a vrátily se domů v mnohem lepší náladě.

Druhý den byla řada na Heleně. Dopoledne se vydaly z Dlaskovic směrem na Srbici.

„Tím mým tempem tam budeme tak na večeři," omlouvala se Helena, která na vozíku nepatřila k nejrychlejším.

„Já nikam nepospíchám, máme na to celý den. A myslím, že se podceňuješ, jde ti to docela dobře.," poznamenala Simona.

„Jo, Adam by měl radost."

„Slyšela jsem v tvém hlase trochu sarkazmus, ale myslím, že by měl," ušklíbla se Simona. „Dneska je tak nádherně, že mám v plánu se kochat krajinou a načerpat energii na Prahu a práci a odmítám se zabývat čímkoli negativním."

„Beru na vědomí," odpověděla Helena. Až do Srbice nemluvily o ničem jiném než okolní nádherné přírodě a udělaly mnoho fotek a selfíček.

Srbická zahradní restaurace byla přesně tak skvělá, jak Helena vyprávěla a Simona udělala opět desítky fotek, včetně všeho, co jedly a pily. Hlavně u bezinkové a rybízové limonády si pochvalovala, jak jsou fotogenické.

„V léčebně nám radili, ať si vedeme deník, takže jsem se nechala inspirovat tou tvojí osvětou se kterou prodáváš keramiku, přenesla to do jednadvacátého století a mám teď taky blog a vlog," vysvětlovala Simona. „Vlastně jsem tě chtěla požádat, zda můžu zveřejnit i tvé fotky."

„Jasně, já přece taky zveřejňuji ty tvoje. A pošli mi link," zvolala Helena nadšeně. Simona ji přivedla na zajímavou myšlenku.