11. kapitola

Marek Horský (26), bývalý milenec milionářky Sandry Karhanové (39) a herečky Renáty Zvoníčkové (27), má na kontě další skandál. Včera, v časných ranních hodinách boural se svým Audi TT, jak nám sdělila mluvčí police. Se středně těžkými zraněními byl převezen do nemocnice na Husově náměstí, kde byla rovněž potvrzena přítomnost alkoholu a omamných látek. Škoda na autě přesáhne milion korun.

„To není možný. To opravdu není možný," zírala Andrea na obrazovku a zatáhla Simonu za ruku, aby se podívala taky.

„Někomu prostě není pomoci," pokrčila Simona rameny.

„Ale ty přece víš, že on takový není," upřela na ni Andrea zoufalý pohled.

„Vím, že má i své světlé stránky, ale třeba tohle je zrovna to, co potřeboval." Víc kolegyni utěšit nemohla. Sbalila do tašky masážní emulze, jednorázové rukavice a chystala se za pacienty. „Je v naší nemocnici a ty, jako zdravotní sestra nebudeš mít problém se tam dostat. Co kdybys na něj zašla podívat a zeptala se, jestli něco nepotřebuje. Láhev vody, nabíječku na mobil nebo knížku."

„Určitě se tam s návštěvami dveře netrnou," zapochybovala Andrea.

„Něco mi říká, že ne," dodala Simona zamyšleně a odešla. Za rok, co se potloukala po nemocnicích, zažila tohle už stokrát. Jak rychle dokáže člověk přijít o kamarády, když je na dně. Nakonec, zažila to i ona sama. Našli se i tací, kteří jí to přáli.

Několik stanic tramvají a vystoupila přímo před bytem Romana Vacka. Z nějakého důvodu si myslela, že poté, co spolu hráli počítačové hry, bude všechno jiné, ale spletla se. Nedělal jí už naschvály, ale v podstatě ji stále ignoroval. To už byly lepší ty naschvály.

Zazvonila a tentokrát ji pustil do bytu téměř okamžitě. Čekal snad na ni? Ačkoli mu zbýval měsíc a půl, dost věcí už bylo sbaleno a odvezeno.

„Kam se stěhujete?" zeptala se hned po pozdravu.

„Co je ti vůbec do toho? Hlavně, že se mě zbavíš, ne?"

„Tak jsem to nemyslela."

„Chápu, jde ti vo prachy. Ale neboj, však si brzo najdeš jiného mrzáka," odseknul jedovatě a Simona měla chuť ho praštit.

„Takového, jako vy, už nejspíš ne," řekla dvojvýznamně. Vacek neodpověděl.

„A o peníze mi vážně nejde, ačkoli vyskakovat si zrovna nemůžu," pokračovala Simona a nejraději by si hned dala facku. Co ji to napadlo rozebírat své finanční problémy zrovna s Vackem. Musí se na to zeptat svého psychologa, jak nejdřív přemýšlet, než začne plácat nesmysly.

„Jsi docela hezká," zhodnotil ji pohledem, „Však ty si nějakého pracháče brzo najdeš."

Simona zrudla. Přesně tohle nechtěla. „No... a ... kde vás to bolí dneska?" Téměř zajásala, jak mazaně změnila téma. Ovšem zdálo se, že Vacek se ho pro změnu nechce pustit.

„Mezi pravým a levým palcem u nohy, ale takové služby, asi neposkytuješ, co?"

Chtěla odpovědět něco peprného a napadaly ji tisíce věcí. Musela se hodně držet zpátky, ale nakonec se ovládla. Veškeré úsilí věnovala tomu, aby zadržela proud nadávek, ale proud slz se jí zadržet nepodařilo.

Otočila se k Vackovi zády a předstírala, že hledá nové rukavice. On to však vycítil. Dojel k ní a zlehka se dotknul její ruky.

„Klid, byl to jen vtip. Omlouvám se, neměl jsem to říkat. Chceš třeba sklenici vody?"

„Ne, to je v pořádku," otřela si oči a pustila se do práce. Dala si záležet a věnovala mu déle, než za kolik dostala zaplaceno, ale celou tu dobu bojovala s pokušením ho nějak zmáčknout a pořádně mu ublížit. Jenomže on už trpěl dost.

Jediné štěstí bylo, že měla odpoledne schůzku s psychologem, protože se opravdu potřebovala vypovídat.

***

„Dnes z vás cítím neobvyklé napětí," řekl Daniel Pokorný dřív, než stačila promluvit. „Stalo se něco? Teda, myslím něco neobvyklého."

Chtěla se mu svěřit, ale neměla v úmyslu vyplácat svoji drahocennou a tolik potřebnou hodinu na Vacka.

„Vím, že nemůžete jmenovat a stačí mi ano nebo ne, ale... máte nějakého klienta po jehož odchodu se cítíte jako vymačkaný citron?"

„Pár by se jich našlo," připustil Daniel.

„Jak si udržujete profesionální odstup?"

„Máme své psychology, kteří nám poskytují pravidelné terapie."

„Kdo poskytuje terapie těm terapeutům?"

„Je to trochu začarovaný kruh, ale zpět k vašemu problému. Co vám pomáhá při jednání s podobnými lidmi?"

„Právě že nic. Vždycky to nějak přežiju. Občas si včas uvědomím, že to, co se stalo mně se možná stalo i jim. Nebo něco podobného."

„Chcete konečně mluvit o tom, co se vám stalo?"

„Nevím, jestli jsem připravená," odpověděla popravdě. Nepřišlo jí to fér, kvůli tomu tam přece přišla. Něco přiznat však mohla. „Při havárii, jsem přišla o nohu."

„To je skvělé!" zvolal Daniel a okamžitě si uvědomil, jak nepatřičně to zní. „Promiňte, já jen... neslyšel ve vaší chůzi nic, co by tomu nasvědčovalo. Rytmus chůze je naprosto harmonický. Předpokládám, že jste se naučila chodit bez jakýchkoli problémů s protézou."

Od Daniela to přijala. Pro nohu protéza existovala, ale s jeho očima se nedalo dělat vůbec nic.

„Ano, uvědomuji si, že jsem měla štěstí. V léčebně i při své práci potkávám lidi, kteří tolik štěstí neměli, ale i tak se cítím občas zahořklá. Hodně věcí mi chybí. Od šesti let jsem závodně tancovala." Konečně byla schopná mluvit aspoň o něčem. Byl to začátek.

„Rozumím. Někdy je nutné přijmout změny, přizpůsobit se jim a najít si to, co můžeme dělat v nových podmínkách, ale to nejspíš víte sama."

„Ano, to vím. Vážně se snažím, ale nic není jako dřív a už nikdy nebude. Stále to nemohu přijmout. Jako když někdo změní kompletně pravidla v průběhu hry a také většinu hráčů a já mám pokračovat. Jsem zmatená, nevím, jak začít, jakou použít strategii, kdo je na mojí straně a kdo hraje proti mně."

„Líbí se mi vaše přirovnání," pokýval Daniel hlavou a něco si zapsal. „Taky teď jedno použiju. Sám jsem ho vymyslel a pojmenoval a pak jsem zjistil, že už to mnoho let oficiálně existuje. Děsně mě to naštvalo. Ale zpět k vám, jmenuje se to Scarlett O'Hara syndrom. Scarlett měla tendenci odkládat věci na později. Říkala..."

„... teď na to myslet nebudu. Teď by mě to moc bolelo. Budu na to myslet až zítra," skočila mu do řeči Simona.

„Správně, Tak že ten syndrom znáte?"

„Ne, ale znám Scarlett," odpověděla Simona.

„Myslím, že se nám bude dobře spolupracovat," poznamenal Daniel a opět si něco zapsal. „Moje rada, a cvičení na příští týden, tudíž je, začněte na to myslet. Nemusíte myslet na všechno, ale vyberte si to, co je pro vás nejsnazší a postavte se tomu čelem. Přijměte to."

„Většinou máte pravdu a nechci vám odporovat, ale můj život se neměnil postupně. Všechno se stalo během jedné vteřiny. Neměla jsem čas se na to připravit, ani se s tím vyrovnat," vzdychla Simona a zavrtala se hlouběji do křesla, jako by v něm chtěla zmizet.

„Dobře, zapomeňte na cvičení. Dám vám jiné. Osobně si myslím, že můžete tancovat i s protézou, ale do toho vás nebudu nutit. Najděte si něco jiného. Něco, co vás bude bavit. Máte nekonečné možnosti."

„Jaký to má smysl?"

„Rovnováha," pokrčil Daniel rameny. „Ty pomyslné misky vah nejspíš nemůžeme vybalancovat, ne hned, ale můžete udělat aspoň něco. Postupně. Kousek po kousku."

To by možná šlo. Zamyslela se Simona a z ordinace odcházela s mentálním seznamem věcí, které měla chuť vyzkoušet. A rozhodla se zapojit i Helenu.

***

Jakub se usmíval, a to bylo ještě horší, než když se vztekal, to už Marek věděl.

„Ústavní léčba, nebo od tebe dávám ruce pryč. Chcípni si třeba pod mostem," opakoval po několikáté a v duchu doufal, že si Marek vybere to druhé. Už ho unavovalo tahat ho věčně z průšvihů.

„Zařiď to," odpověděl Marek unaveně, aniž by se přestal dívat na strop a po chvíli dodal: „Prosím."

Jakub přikývl a odešel. Ani mu nevyjednal nadstandardní pokoj. Marek se zamračil, ale za chvíli ho to přešlo. Stejně byl na pokoji sám. Naštěstí k němu nepustili novináře, musely jim stačit snímky jeho rozmláceného auta. Sakra! Zaklel, když si uvědomil, že z jeho milovaného auta zbyla jen hromada pomačkaného plechu. Kupodivu mu to vadilo míň, než kdyby si v něm vozil zadek někdo jiný. Jenomže ty peníze, které mohl dostat za jeho prodej, mu chyběly. Doslova neměl ani vindru.

A hrozně moc potřeboval svoji malou modrou obálku.