10. kapitola

Simona si za těch pár dní na kotě zvykla a byt jí teď připadal prázdný a tichý.

„Zpátky k normálu," vzdychla si, sáhla po ovladači a pustila se do hry. Nenáviděla takhle zabíjet čas, měla by se spíš učit, ale někdy potřebovala prostě jen otupit mozek.

Hrála až pozdě do noci, nebylo tedy divu, že se jí ráno nechtělo vstávat do práce. Tím spíš, když byl první na seznamu Vacek.

Ten den na něj neměla náladu. Vlastně na něj nikdy neměla náladu. Po tom, co se dozvěděla okolnosti jeho úrazu se snažila být milá, ale nezdálo se, že by to ocenil. Spíš byl ještě protivnější.

„To jsi ty?" protočil zklamaně oči, když otevřel dveře.

„Vidím, že máte z mé návštěvy radost," odpověděla se mírným sarkazmem v hlase.

„Děsnou," zavrčel a nasměroval svůj vozík zpět do obýváku.

Simona si myslela, že jí u Vacka nemůže nic překvapit, ale spletla se. Jeho byt byl tentokrát vygruntovaný, a i on sám vypadal tak nějak vyžehleně. Dokonce se oholil. Pochybovala, že je to kvůli ní.

„Co se děje? Ta paní na úklid, co jste jí tenkrát málem zlomil ruku se vrátila?" neodpustila si poznámku.

„Ne, uklidila tu máma. Budu se stěhovat," odpověděl klidně, aniž by se na ni podíval.

„To je všechno? Sarkasmus došel?" podivila se Simona, kterou ta zpráva zaskočila. Nedala to však najevo.

„Občas můžu mluvit i normálně, když se mi chce. Dokonce i s takovou nánou, jako jsi ty," odsekl Roman a byli zpátky u starých zdvořilostí. Nicméně Roman ještě dodal: „Koupil jsem malý bezbariérový domek. Koncem srpna už budu pryč. Podařilo se mi prodat tu hru, na které jsem tři roky dělal s kámošema," řekl jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě, ale Simona cítila, že se chce pochlubit. Nejspíš byl zrovna tak osamělý jako ona.

„Jakou hru?" nadnesla a vážně ji to zajímalo.

„To by tě nebavilo. Roboti, androidi, mimozemšťané, střílečky a krev," vrhnul na ni pohled, jako by ji chtěl odradit. Simoně se však rozzářily oči.

Celou hodinu pak stříleli po mimozemšťanech. Dokonce se rozpovídal a vyprávěl jí o svých bláznivých kamarádech a nerdovských hrách, kterými se bavil na vejšce, než ji musel, stejně jako ona, přerušit.

Jasně, že prohrála, ale byla to legrace.

Myslela na něj ještě odpoledne, když se vrátila domů a chtěla se znovu pustit do hry. Samotnou ji to už tak nebavilo. Možná by Roman nebyl špatný kamarád, kdyby ho blíže poznala a najednou jí přišlo docela líto, že se brzy odstěhuje.

Helena bydlela daleko a z bývalých kamarádů už jí mnoho nezbylo. Neměla jim to za zlé. Stranila se jich a popravdě už s nimi neměla skoro nic společného. Musela dospět rychleji než oni.

O jedné věci s Romanem často mluvila, a nejen s ním. Odmítal ji a ona mu to v duchu vyčítala, ale sama nebyla o nic lepší.

Dodala si odvahy, sáhla po telefonu a konečně udělala to, co tak dlouho odkládala.

Objednala se k psychologovi.

***

Simona nesměle zaklepala na dveře ordinace a vešla dovnitř.

„Dobrý den. Posaďte se prosím," Přivítal ji psycholog, ukázal na velké pohodlné křeslo a sám si sedl do druhého, které bylo mírně bokem.

Simona byla zklamaná. Čekala straší zkušenou ženu, a ne mladého pohledného muže. když se však podívala pozorněji, zjistila, že ten muž byl slepý.

„Ták, povídejte. V telefonu jste zněla naléhavě," vyzval ji klidným hlasem.

„Normálně jsem dost ukecaná," začala Simona ztěžka, „ale teď mi to nějak nejde." Bylo doslova slyšet jakou námahu ji stojí každé slovo.

„Začala jste dobře. Zkuste mi teda popsat, jak takový hlasový zásek vypadá? Je to skutečně jako ten příslovečný knedlík v krku, nebo sešněrované hrdlo, či snad jako když se u snídaně dusíte rohlíkem? Nebo jako když kosmonautovi ve vesmíru dojede kyslík?" nadnesl několik možností.

Simona se rozesmála.

„Asi tak nějak všechno dohromady," zamyslela se. „Možná, jako... jako by si každé slovo muselo nejdřív proboxovat cestu ven zástupem myšlenek, které si navzájem odporují."

Teď se pro změnu zasmál psycholog.

„Tak tohle jsem nečekal. Mimochodem, já jsem Daniel. Daniel Pokorný."

„Simona Stachová."

„Těší mě. A teď mi, Simono, prozraďte, zda už jste nějaké terapie absolvovala?"

„Ano. Hned v nemocnici po tom úraze za mnou poslali psychiatra a v rehabilitačním centru byl další."

„A nesedli vám?"

„Bohužel ne," pokrčila Simona rameny. „Ten první smrděl kouřem a ruce se mu třásly jak ratlík na extázi a ten druhý byl nejspíš značně přepracovaný."

„No, já jsem ještě poměrně mladý, dva roky po škole, ještě něco vydržím," smál se Daniel. „Ale jinak s vámi souhlasím. Volba člověka, kterému budete svěřovat svoje netajnější myšlenky a doufat, že vám pomůže si je nějak rozumně utřídit, není snadná."

„Ano, máte pravdu."

„Tak zkusíme, jak nám to spolu půjde a uvidíme."

„No, trochu mám teď strach. Říkal jste, ze jste mladý, sotva po škole. Nerada bych vás zničila hned na začátku," řekla Simona a myslela to vážně.

„To máte těch problémů tolik?"

„Je jich dost," připustila.

„Podle hlasu a způsobu vyjadřování vás neodhaduji na žádnou zkrachovalou existenci. Řekl bych, ze máte slušné zázemí, vzdělání, záliby, jste mladá, pohledná, znáte několik jazyků a nejspíš i cestujete. Spletl jsem se moc?"

„Moc ne. Jen tak o rok. To všechno bylo."

„A co se stalo pak?"

Nešlo to. O tomhle nemohla mluvit. Říct to nahlas, by bylo jako přijmout, že je to pravda. Ale to ona nechtěla, ještě ne. Ještě chvíli chtěla žít s tím pocitem, že se nic nezměnilo. Že přijde domů a v předsíni bude vonět matčin parfém a v obýváku bude sedět táta a číst si noviny. Pohladí ji po vlasech a řekne: ‚Ahoj beruško.' Ještě chvíli mohla předstírat, že jsou jen na dlouhé dovolené, ze které se brzy vrátí.

***

Vydělat si na dluhy z hazardu dalším hazardem. Kolik lidí už mělo tenhle naprosto geniální nápad. Marek Horský nebyl výjimka. Když mu konečně došlo, že tudy cesta nevede, jak zjistili už mnozí před ním, vězel až po uši ve sračkách.

„Na byt už mám kupce a s autem se taky rozluč!" zařval Jakub a prásknul za sebou dveřmi.

„Když rozloučit tak rozloučit," usmál se Marek pro sebe, dorazil láhev vodky, už tam stejně mnoho nezbývalo, vzal klíče od auta a vyšel na ulici.

Neměl v úmyslu nikam jezdit, jen se posadil dovnitř, pohladit palubní desku a nasát vůni kůže a leštěnky.

Vzpomněl si, jak si v tom autě kdysi Renáta zapálila cigaretu. Bez varování zastavil u krajnice, vytáhl ji z auta a ujel, aniž by ho zajímalo, jak se dostane domů. Musel se při té vzpomínce znovu zasmát.

„Moje holka," pohladil ještě jednou palubní desku a nastartoval.

Jen si chtěl poslechnout, jak vrní motor.