Liam

„Ahoj." Zabručel jsem z polospánku. Ležela u mě, tedy vlastně na mně. Objímal jsem ji, na tváři mě lechtaly sluneční paprsky a na hrudi její vlasy. „Liame?" „Ano?" „Něco-něco se stalo!" Její hlas zněl až moc vyděšeně. Zamžoural jsem do stropu a pak na ni. V tu chvíli mi to došlo. Takhle jsme už dlouho nespali...

Vytáhla se na lokti a dívala se na svou nohu, přehozenou přes moje. S pootevřenou pusou, jsem ji pohlédl do tváře.

„Tys mě tak dal, když jsem usnula?" „Ne. Usnul jsem ti já na prsou... Lásko..." Rty se ji roztřásly, stočila pohled k noze a pak ke mně. „Bojím se." „Pohla jsi s ní tak sama! Zkus to!" „Liame..." „Pohla jsi nohou!"

Mohl jsem slyšet, jak ji srdce buší. Prudce dýchala a se soustředěným výrazem, zkusila pohnout pravou nohou.

Přes slzy jsem neviděl.
Pohla s ní, dokázala ji slabě zvednout a s bolestným syknutím, ji na moje nohy opět položit. Třásla se, plakala a já se zpod ní vytáhl. Položil jsem ji na záda a klekl ji mezi nohy. Hladil jsem ji po stehnech, pak, aniž bych ji na to připravil, zachytil jsem ji pod koleny a donutil ji tak nohy pokrčit. Zakřičela, nanovo se rozplakala ale nohy tak udržela.
„Lásko! Lásko!!! Kurva!" Zhroutil jsem se ji na hruď. Hladila mě ve vlasech, dál plakala a když jsem ucítil její kolena, kterými mě stiskla, znovu jsem se rozbrečel štěstím i úlevou.

Její tvrdošíjné opakování toho, že teď to už nepůjde, že prostě chodit nebude, mě iritovalo a vyčerpávalo. Věděl jsem, že toto ji dalo novou naději a nepochyboval jsem ani v nejmenším, že by nechodila. Teď už opravdu ne.

„Pár týdnů lásko, a budeš na nohou jako dřív." Kývne, i přes slzy se usmívá a když ji ve sprše zkouším postavit a držím ji, ona pozvedne nohu a pod proudem vlažné vody, hýbe nohou v kotníku, pak v koleni a nakonec zvládne malé kroužky. Vystřídá obě nohy a náš plán na odpoledne je jasný; navštívíme zdejší bazén. Tam ji voda bude chladit a snad nebude tak plakat...

Když nás najde Daniel, vzteká se, že jsme mu nic neřekli. Jako když utne. Dosedne na kraj a s přiblblým úsměvem se dívá, jak držím Claru a ona ve vodě kope.

„Co blbneš?" „Volala mi Mandy, jak jsme na tom. Ona a malej se mají dobře, ale ještě se s ním necítí, aby ho vzala sem. Posílal jsem ji fotky, tohle ji udělá radost větší." Poskakuje po okraji, div se nevykoupe a natáčí nás.

„No tak! Nenechám tě spadnout, to víš! Pojď ke mně!" Po pár týdnech cvičení mezi dvěma hrazdami, kterých se přidržovala, jsem ji hodil do vody a donutil plavat. Opora pro ruce byla daleko, ji jistil Daniel a já byl od ní dva metry.
„Bojím se!" „Já taky!" „Claro, musíš strach překonat. Podívej, kde jsi a vzpomeň si, kde jsi byla. Byla jsi mrzák!" Semknu rty. Danielův hlas je protkaný arogancí a i když vím, že ji chce vyprovokovat, aby se přestala bát, mám chuť mu dát do zubů. Oči se ji plní slzami, tiskne rty k sobě.
„Nemohla jsi nic! Liam tě krmil, koupal, česal! Dokonce ti i lakoval nehty a jak u toho kurvil... Udělal pro tebe maximum! Trpěl, kvůli tvým slzám a teď, když jsme tady, ty se bojíš?! Udělal jsem to už několikrát a udělám znovu, drž balanc!" Zaječí, on ji pustí a ona se chvíli třepe na místě. Chci za ní, ale Daniel po mně skočí a zabrání mi v pohybu.

„Pojď ke mně, lásko, zvládneš to." Rozpláče se a zkusí se pohnout, zavrávorá a upadne. Střelím pohledem k tomu šmejdovi. Ale on mě s povýšeným úsměvem znovu zastaví.

Clara si otřela oči, nadechla se a začala se sama hrabat nahoru. Když znovu stojí, věnuje Danielovi pohled vraha a natáhne ke mně ruce. Udělám to samé a přiblížím se, nepatrně. Přesně deset malých krůčků, než se naše dlaně spojí. Kolena se ji podlomí, až když je u mě. Vezmu ji do náruče a odnesu na lehátko.

„Liameee?" „Ano?" Vyletím do sedu. Div se nezabiju, když o překot vstávám a nohy, zamotané v peřině se mnou nespolupracují. S nadávkami se sbírám a letím do koupelny. „Co je?!" „Co tak letíš? Co spadlo? Donesl bys mi náplast? Ještě nemám takový cit..." S povzdechem pohlédnu k nohám, které jsou dořezané od žiletky. Nevinně se usměje, trhne rameny a když ji nohy polepím, se smíchem se brání mé náruči a chce jít sama.

„Pusť! Zvládla jsem sem sama, i bez kamarádek," Pohlédnu na berle, hozené na zemi u postele. „Zvládnu i zpět. Natahal jsi se mě už dost." „To není pravda." Držím ji za boky a přitisknu se ji na záda. Pořád si nemůžu zvyknout, že už její tělíčko není ležící a můžu se k ní tak tisknout ze všech úhlů a poloh. Zakloní hlavu a zapaží. Hladí mě ve vlasech a tiše cosi zašeptá.
 „Cože?!"
„Nerozuměl jsi?" „Rozuměl... Jsi si jistá, že to zvládneme už jen spolu?" „Zvládali jsme to celou dobu spolu. Víš, jak se mnou cvičit a nezapomínej, že už to zvládnu i sama. Nechci tu už být. Chci domů... Chci naběhnout do běžného života. Chci stát u linky, vařit, mýt nádobí, ohýbat se pro tvoje prádlo poházené po zemi... Chci běhat po bytě s prachovkou, vysávat, žehlit... Chci žít zas normálně."

„Jsem na tebe tak pyšná!" Hrdě se na Claru otočím. Loučí se s Mandy a s týmem, který ji dal dohromady. Slibujeme, že tu nejsme naposledy. Ona chce sem jezdit, pomáhat lidem, jako ona... Tedy, vlastně lidem, ke kterým ona několik dlouhých, bolestivých měsíců patřila. Já chci pomoct Mandy s financováním programů pro ochrnuté.
 Hraju si s Lucy, která mi nezvykle přirostla k srdci a zatímco její táta o kus dál houpe kočárek s malým Johnem, já utíkám od Lucy k myšlenkám na můj život s Clarou. Když vidím, s jakou něhou se dívá do kočárku a pak mi věnuje pohled, je v něm tichý příslib, že dnešní noc nebude jako ty tady.

Sotva za námi zabouchnou dveře, Clara zapiští, berle jdou k zemi a ona se s opíráním o zeď, šine ke kuchyni. Než hodím tašky do ložnice a vrátím se, uteče pár minut. Přece jen, máme těch věcí víc než dost...
Opřený o zárubeň, se s úsměvem dívám, jak Clara stojí u okna, v rukou drží hrníček a usrkává kávu.

„Jsme doma." „Jo... Jsem šťastná! Já... Už dlouho ti chci něco říct." „Povídej, copak?" Obrátí se mi v náruči, hladí mě po zarostlé tváři a staví se na špičky.
„Víš... Bez tebe bych to-" „Lásko, tohle-" „Mlč! Jen mě vyslechni, prosím!" Kývnu, tentokrát mi zahákne ruce za krkem a něžně mě políbí na koutek rtů.

„Bez tebe, bych to nezvládla. Vzdala bych to. Neměla bych sílu ani chuť bojovat... Byla bych jen na obtíž, museli by se o mě starat... Kdybys mě poslechl, odešel a zapomněl... Nepomohlo by mi to, spíš naopak a i když bych věděla, že si za to můžu sama, proklínala bych tě, že jsi mě poslechl. Jsem šťastná, že mám právě tebe. Že jsi mi už předtím dokazoval, že mě opravdu miluješ a bojoval si o mou lásku. Po tomhle... Nikdy nebudu pochybovat, že bys mě nemiloval. Cítila jsem se strašně trapně, chtělo se mi kolikrát brečet, když jsi mě koupal a to všechno kolem toho... Ale takový věci může dělat jen ten, kdo doopravdy miluje." Trhne rameny, jakási tečka za tím, co řekla.
„Claro, já tě miluju. Nikdy jsem ti v citech nelhal a nikdy lhát nebudu. Neodešel bych, ani kdybys po mě křičela a já nevím co všechno ještě... Jediný co vím je, že tě miluju, že bez tebe nemůžu být a nebýt té budky, tak bychom se možná nikdy nepotkali..." Tiše se zasměje a dál mě hladí.
„Potřebuju tě, ty potřebuješ mě..." Kývne a když mi rozepne košili a zašeptá, že by chtěla vyzkoušet, jak ji budou nohy poslouchat, odvádí mě do koupelny a cestou mě zbavuje oblečení.

„A hlavně," Zakňourala mi do úst, už ve sprše. „Chci dokázat doktorům, že se mýlili ve všem, co se mě týkalo. Chci miminko..."

****************************************************************
Tatatáááá... :o)
Další příběh ukončený... Doufám, že vás bavil, líbil se a to vše kolem... Na začátku jsem nečekala, že by se mohl líbit - mám pochybnosti u všech příběhů, ale u tohohle jsem měla celkem velké, přece jen, nejvíc mi sedí psaní povídek se Zaynem /zjevně i proto třeba vůbec nepíšu s Louim, protože mi to prostě nejde, ale pokusím se to změnit! :o)/
Doufám, že mi nebudete zazlívat ukončení, ale cítím to tak... Třeba někdy, bude nějaký bonus, zda se jim rodičovství povedlo :o) Nerada slibuji, takže raději napíšu, že se o to pokusím! :o) ♥ (Pokud by tedy byl zájem... :o))

Děkuji za komentáře, hvězdičky, počet přečtení... Jste prostě úžasní! 

AnnabethW ♥