„Byl to můj osud milovat a říct sbohem."

 - Pablo Neruda 

☆

 „Taky už bych měl vyrazit," oznámil Blaise své matce, když Hermiona s Charliem zmizeli v zelených plamenech. Zdržel se déle než plánoval, ale s jeho - ne jeho - hnědovláskou to jinak nešlo. Vždycky s ní ztratil pojem o čase.

 „Opravdu? Až do nynějška si nikam nespěchal," poukázala na fakt Charlotte a změřila si jej pohledem, který se Blaiseovi ani trochu nelíbil.

 „To jen proto, že jsem si neuvědomil kolik hodin už je," odpověděl bez mrknutí oka, i když tušil, že tak snadno se z toho nedostane. Matka jej poslední dobou těmito svými pohledy obdarovávala příliš často. A velmi dlouho jej nekárala za jeho životní rozhodnutí, takže by měl opravdu odejít hned, pokud se chtěl vyhnout rozhovoru o rozpadlém manželství.

 „A nebude to spíš tím, že jsi nechtěl opustit svou bývalou ženu?" navrhla vševědoucně.

 Blaise ztěžka polkl. „Mám ještě hodně práce -"

 „Ani nemysli na to, že bys odešel. My dva si promluvíme, ať chceš nebo ne," sdělila mu svým autoritativným hlasem, který nenechával prostor pro žádné námitky. Když byl dítě používala tento tón hlasu velmi často.

 S povzdechem se rozešel zpět do salonku, kde si nalil skleničku ohnivé whiskey a s dalším povzdechnutím se posadil na pohovku. Jeho matka si nechala přinést sklenku červeného a v tichosti jej zkoumala, což ho dělalo poněkud nesvým. Nechápal, proč museli znovu vést tento rozhovor. Bylo to poněkud zbytečné vzhledem k tomu, že už to bude za chvíli dvanáct měsíců.

 „Proč jsi mi nikdy neřekl důvod vašeho rozvodu? Absence lásky to totiž zjevně nebyla," promluvila, když jej konečně přestala analyzovat. Stejně jako ostatní, ani ona nechápala, proč se ti dva rozvedli. Zprvu si myslela, že se u ní na večeři pořád chovají jako manželé, protože na to byli zvyklí. Čekala, že se to časem změní, jenže se tak dosud nestalo. Bylo evidentní, že se stále milují.

 „Protože se za to stydím. Proklínám se, nenávidím se. Byla to největší chyba v mém životě, ale možná to tak mělo být. Možná mi to bylo souzené. Vztahy nikdy nebyly mou parketou. Byla to jen otázka času, kdy to zpackám. Nejspíš to máme v krvi," odpověděl zahořkle a víc upřímně, než jeho matka očekávala.

 Charlotte po jeho slovech zabolelo u srdce. „Proč bys tohle říkal?"

 „A proč by ne? Podívej se na sebe. Celé ty roky tu žiješ sama. Všechny tví manželé jsou mrtví," zamumlal a dopil ohnivou whiskey, aby si mohl nalít další skleničku. Ráno toho bude litovat, ale on teď vážně potřeboval alkohol.

 „Moc dobře víš, že jsem tvého otce milovala, a kdyby neumřel, byli bychom spolu i dnes," řekla ostře, aby zamaskovala, jak moc ji jeho slova ranila. „I po těch letech si vyčítám, že kvůli mně zemřel. Zvládla jsem to jen díky tobě. Věděla jsem, že pro tebe musím být silná. Pomsta mi dodala jen malý pocit úlevy. Nezměním to odkud pocházím, tvůj otec to věděl a i tak riskoval -"

 „Mami, já to tak nemyslel," skočil jí do řeči, když vypil další skleničku. Cítil se provinile za to, co jí řekl a potřeboval tu whiskey nyní ještě mnohem víc než před chvílí.

 „Nepřerušuj mě," pokárala jej. „Mýlíš se, nemáš to v krvi, protože jsi synem svého otce, který byl velmi milující člověk. A já jsem ho taktéž velmi milovala, a to tolik, že jsem si radši zvolila život v samotě. A mrzí mě, že jsem tě k tomu vedla taky. Nikdy jsem nechtěla, abys zažil bolest, kterou jsem musela prožívat po ztrátě mého muže, to proto jsem tě vychovávala k nezávislosti. Vtoukla jsem ti do hlavy, že vztahy jsou zbytečné, a teď se ti za to omlouvám, i když vím, že už je pozdě. To, co jsi našel s Hermionou je výjimečné a nemělo by to skončit jen tak."

 „Vždycky jsem byl rád, že právě ty jsi moje matka, víš to, že ano? Měla jsi ohromné štěstí, že jsi našla tátu, který tě miloval a nebral tě jenom jako svůj majetek. Ale tvá síla nevzešla od něho. Vzešla z tebe. Jsi tam, kde jsi, díky sobě. Jsi ta nejsilnější osoba, kterou znám a není na místě, abys se mi omlouvala. Dala jsi mi všechno, co by si jen dítě mohlo přát. Mohu jen doufat, že budu z poliviny tak dobrý rodič Charliemu, jako jsi ty mně," svěřil se jí upřímně, neboť na něj malinko začínal působit alkohol, který mu koloval v žilách. Měl pocit, že jí nikdy neřekl, jak moc si jí váží a to bylo rozhodně špatně. Už tolikrát ji málem ztratil. Nemohl ji nechat odejít do Elysea bez toho, aniž by věděla, jak moc ji miluje.

 Charlotte rozmrkala slzy, které ji začaly tlačit v očích. „Tohle není typ rozhovorů, který spolu většinou vedeme," řekla nakřáplým hlasem.

 „To není," zasmál se Blaise. „A rád bych, abychom už nemluvili o mém nepovedeném manželství. Jsem prostě tupec. Měl jsem všechno a svou vinou jsem o to přišel."

 „Vím, že si myslíš, že je pozdě, ale ona tě pořád miluje, Blaisi. Ještě je šance to napravit. Měl bys se jí chopit, než bude doopravdy pozdě. Slíbíš mi, že o tom budeš alespoň přemýšlet?" naléhala dál.

 „Slíbím ti to, pokud mi slíbíš, že už o tom nebudeme mluvit," svolil nakonec Blaise. Koneckonců Hermiona byla předmětem téměř všech jeho myšlenek, takže to nebude takový problém. „Teď ale vážně musím jít. Dnes sice žádnou práci neudělám, ne v tomhle stavu, ale zítra musím brzo vstávat."

 Postarší žena tiše přikývla. „Nezapomeň svou nebohou matku zase brzy navštívit."

 Blaise se zasmál. „Ha! Má matka a nebohá bytost? Tak to jste si ji s někým spletla, paní Zabiniová," řekl sarkasticky a vstal z pohodlné pohovky. „Brzy se zastavím," slíbil jí a políbil ji na rozloučenou na tvář.

 Doma na něj nečekalo nic krom prázdného bytu. Jedním mávnutím hůlky rozvístil světla a rovnou se rozešel k baru, aby mohl pokračovat v pití. Po rozvodu se snažil alkoholu spíš vyhýbat, protože se bál, že by udělal nějakou pitomost. Příliš živě se pamatoval jak na škole končily jeho opilecké noci. Jenže právě teď to opravdu potřeboval. Navíc byl doma sám, takže nehrozilo, že by ušlápl.

 Uchechtl se. „Už mi ani nepatříš a i tak jsem ti stále věrný," zamumlal si pod nosem, když se s lahví velmi dobré ohnivé whiskey, kterou dostal od Draca k narozeninám, posadil na gauč. S dalším lokem se neochotně vrátil ke slibu, který dal své matce. Bylo možné, že ho Hermiona stále milovala? Věděl, že jí ublížil a nenáviděl se za to. Jak by jej mohla ještě milovat?

 Zadíval se na zarámovanou fotku, kterou měl vystavenou na krbu. Byla z prvních Charlieho narozenin. Všichni tam vypadali tak šťastně. Jak to mohl zničit? Možná by měl vážně přestat tolik pracovat. Z konce jejich manželství mohl vinit jen sám sebe, ale pravda byla taková, že kdyby možná nebyl tolik ve stresu z práce, nemuselo by to tak dopadnout. Jejich manželství nebylo perfekntí, samozřejmě, že mezi sebou měli i neshody, tak to bylo i zdravé, ale jejich hádky začaly být tak frekfentované, že začaly zastinovat všechno to dobré, co spolu prožili. A Blaise začal panikařit. Nechtěl, aby se začali nenávidět a tak zbaběle utekl. Utekl od své role manžela a požádal o rozvod, čehož litoval hned ve vteřině, kdy to řekl nahlas, ale to už bylo pozdě na to, to vzít zpět.

 „Miluju tě, Hermiono Grangerová Zabiniová. Jsi jediná, koho jsem kdy miloval a jediná, koho kdy milovat budu, ale nemůžu ti ublížit ještě víc, než už jsem udělal. Neunesl bych to. Bylo mým osudem tě milovat, ale ne mít," řekl směrem k jejich společné fotce a dopřál si velký lok zlatavé tekutiny.