„V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

 - Gaius Julius Caesar

☆

 Blaise podepsal dokumenty, kterými se poslední hodinu zaobíral a vyčerpaně se na židli opřel. Už to byl týden, co Charlieho pustili z nemocnice, a jejich malý neposeda byl opět jako nový. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se pomalu vrátit do práce, což mu na jednu stranu vůbec nevadilo, protože měl svou práci rád a nemusel alespoň na malou chvíli myslet na Hermionu. Na druhou stranu se bál, aby se ho nezmocnil starý zlozvyk. I to byl důvod, proč se zatím rozhodl vrátit jen na pár hodin denně. Situace s jeho bývalou ženou a jeho nejlepším kamarádem jej velmi ranila, a hrozilo tak, že se stáhne a nejlepším únikem od jeho problémů vždy byla práce. Přesně tak to udělal, když se v jejich manželství objevily první nepříjemnosti. 

 Povzdechl si. Každý předchozí den strávil u Hermiony doma a bylo to pro něj opravdu náročné. Snažila se mu dát prostor, za což jí byl velmi vděčný, jenže kolik toho člověk zmůže, když jste spolu v jedné místnosti? Mnoho ne. A i když ho to stále neskutečně bolelo, musel se hodně ovládat, aby nepookřál. Nejradši by ji k sobě přivázal a nikdy už ji nepustil. Proč si nemohla něco začít s nějakým cizím chlápkem, kterého by Blaise mohl tiše nenávidět, ale zároveň by to mohl nechat plavat? Protože on by to dokázal. Dokázal by to nechat jít, kdyby šlo o někoho cizího. Klidně už by teď mohli být zase manželé, ale místo toho se Blaise jen utápěl v myšlenkách, ve kterých se zoufale snažil najít odpověď na otázky, co se mu honily hlavou. Jako například, jestli jim to vůbec někdy dokáže odpustit. 

 Kanceláří se rozeznělo zaklepání na dveře, které ho zachránilo před dalšími myšlenkami. „Dále," vyzval kohokoliv, kdo stál za dveřmi. 

 Dveře se malinko pootevřely a objevila se mezi nimi blonďatá hlava. „Můžu dál?" zeptal se klidným hlasem Draco, i když byl ve skutečnosti nervózní. 

 Blaise zatnul ruce v pěst, ale přikývl hlavou ve znamení souhlasu. Stejně by se tomu nevyhnul, a tak by byl radši, kdyby už to měli za sebou. 

 Draco vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, u kterých zůstal i stát, kdyby se musel dát před Blaisem na útěk. Ten na něj teď pouze ostře hleděl, což ho znervóznilo ještě víc, a tak se začal rozhlížet po kanceláři. 

 „Máš to tu pěkné. Plánuješ tu zůstat dlouho?" zamumlal, když sebral odvahu se na něj znovu podívat. 

 Blaise přikývl. „Ano," odpověděl prostě. 

 „Mluvil jsem s Theodorem a přece jen jsem se rozhodl, že přijmu jeho nabídku s ním odjet do Francie. Jen na chvíli," oznámil mu a trochu si popotáhl límec na košili, neboť mu nějak začal docházet dech. 

 Blaise znovu přikývl, ale nic neřekl. Blonďák si až teď začal plně uvědomovat dopad svých činů. Trochu očekával, že mu jeho kamarád řekne, že není potřeba, aby odjížděl, jenže jak bylo vidět, tak se spletl. Měl to tušit, když si i našel novou kancelář. 

 „Nevím, co chceš, abych řekl," řekl, když stále nepromluvil. 

 A kdyby to byla jiná situace, tak by se Blaise i zasmál, neboť přesně tohle byl celý Draco. Jenže to nebyla jiná situace, a tak místo toho malinko zaskřípal zuby, než chladně řekl: „Víš, většina lidí by se třeba alespoň zkusila omluvit."

 „Podle mě to trochu moc dramatizuješ. Koneckonců to není tak, že by tě se mnou podváděla. Zažili jsme si daleko horší věci. Přece nenecháš takovou malichernost zničit naše přátelství," prohlásil malinko dotčeně. Byl to Blaise, kdo nechal Hermionu jít. Byl to on, kdo jí ublížil a zanechal ji samotnou. Takže od něj nebylo fér, aby ho tady z něčeho obviňoval. Všichni byli svobodní a mohli si dělat, co chtěli. 

 Blaise vztekle praštil pěstmi do stolu a rychle vyskočil na nohy. „Malichernost?! U Merlina, už se prober, Draco! Já ji miluju, jasné? Miluju ji a ty to celou dobu víš a stejně s ní spíš. Tohle je tisíckrát horší než co jsme všechno prožili. Tohle je zrada. A moc dobře víš, že zrada se nezapomíná a rozhodně se nepromíjí," vyštěkl. 

 Draco mu věnoval malinko polekaný pohled. „Dobře. Všichni jsme udělali nějakou chybu. Tys sabotoval to jediné, co ti v životě přinášelo štěstí a já jsem Hermioně dovolil, aby mě využila na zaplnění prázdnoty, kterou jsi ty způsobil. A víš co? Zprvu jsem to nevěděl, ale nebyla jediná, kdo potřeboval zaplnit prázdnotu. Všichni jsme chybovali. Pojďme to hodit za hlavu a posuňme se dál. Odjedu do Francie, ty se vrátíš k ní a možná, že až se vrátím do Londýna, společně se tomu zasmějeme."

„Nesnaž se z toho hledat cestu ven tím, že obviníš ostatní! Přiznávám, že to co jsi řekl, pravda je, to ti ovšem nedává právo se tím bránit. Byl jsi můj nejlepší kamarád. Ty a Theo. Společně jsme si doslova prošli peklem, a ty pak jdeš a s klidným svědomím začneš spát se ženou, kterou miluji? Byl jsi u toho, když jsem s ní začínal chodit. Tenkrát jsi dokázal, že jsi lepší člověk, než si o tobě všichni mysleli. Skamarádil ses s ní, protože jsi věděl, jak moc mi na ní záleží. Charliemu jsi strýčkem, o kterém jsem ani nikdy nevěřil, že bys mohl být. Tak proč jsi to musel takhle pokazit?" chtěl vědět, protože to byla jedna z otázek na které chtěl znát odpověď. Nedokázal to zkrátka pochopit. Znal Draca. Moc dobře věděl, že byl schopen spousty věcí, ale tohle od něj nikdy nečekal. Vždyť byli bratři... 

 „Omlouvám se," vydechl tiše a myslel to upřímně. Zase si to celé přebral po svém, jak měl ve zvyku, a zase to celé špatně pochopil. Nezáleželo na tom, co mu Hermiona i Theodore říkali. Váha jeho činů na něj začala dopadat až po Blaisových slovech. A už bylo pozdě, aby to napravil. 

 „Někdy omluva nestačí," řekl Blaise už klidnějším hlasem. 

 „Takže co?" zeptal se a přestal se schovávat za svou kamennou tvář. Přece to opravdu neznamenalo konec jejich přátelství, nebo snad ano?

 Blaise pokrčil rameny a sesunul se zpátky na židli. „Jeď do Francie, jak jsi si naplánoval a doufejme, že čas nám ukáže víc."

 „Jak dlouho si představuješ, že tam budu?" 

 „Je mi jedno, jak dlouho tam budeš. Dělej, jak myslíš. To by ti nemělo dělat problém, ne? Vždycky jednáš ve svém zájmu. Prostě se mi jen nepleť do života, a já to třeba jednou překousnu," odpověděl upřímně, i když trochu ostře. Nemohl si pomoc. Pravda zkrátka byla, že mu ublížil.

 „Omlouvám se," řekl ještě jednou, protože tak nějak nevěděl, co jiného by měl říct a zanechal jej v kanceláři o samotě. 

 Jak se zdálo, konečně dosáhl bodu, kdy mu neodpustí a jejich cesty se rozejdou. Vždycky ho zajímalo, kdy se to stane a co za věc udělá, aby někomu z jeho přátel došla trpělivost, ale nikdy by nehádal, že to bude právě tohle.