„Průběh skutečné lásky nikdy neproběhl hladce."

 - William Shakespeare

☆

 Charlie musel v nemocnici zůstat dva dny, které naštěstí zvládl docela hrdinsky, protože měl spoustu návštěv, které ho zabavily. Nyní už byl sice zpátky doma, ale stále měl od doktorů přikázáno odpočívat, takže musel téměř pořád ležet v posteli, což jej příliš nebavilo. 

 „Kdy tu bude tatínek?" zeptal se a přerušil tak Hermionu, která mu právě četla jeho oblíbenou knížku. 

 Hnědovláska přestala předčítat a věnovala mu pohled. Charlie pevně držel plyšovou lokomotivu, kterou mu do nemocnice donesli Theo s Daphné, a upíral na ni jeho hnědé oči. „To nevím, ale napíšu mu, co ty na to?" navrhla, neboť se s Blaisem na ničem nedomlouvali. Včera je doprovodil domů, chvíli s Charliem zůstal a pak s pouhým pozdravem jejím směrem odešel. 

 „Tak jo," souhlasil. 

 „Dobře, tak já mu půjdu napsat a rovnou ti uvařím čaj a připravím nějakou svačinu, ano? Pokud se na to cítíš, můžeš si jít na chvíli hrát ven z postele," dovolila mu a políbila jej na čelo, než se odebrala do kuchyně. 

 Rozhodla se mu poslat zprávu na mobil, protože to pro ni bylo nejjednodušší a nejrychlejší, a modlila se k Merlinovi, aby měl tohle mudlovské zařízení u sebe. Když zvedla hlavu od telefonu, setkala se s pohledem své matky a vděčně přijala hrnek kávy, který jí podávala. 

 „Co říkáš na palačinky?" chtěla vědět její názor na odpolední svačinu a úplně tak ignorovala její starostlivý pohled. 

 „Jsem si jistá, že Charlie bude nadšený," přikývla a pokynula jí, aby se posadila. „Na chvíli si odpočiň a já je zatím připravím."

 „Nesmysl," protestovala ihned Hermiona. 

 „Nehádej se se mnou, zlatíčko. Hezky se posaď a pusť se do vypravování toho, co se v nemocnici přesně odehrálo," v podstatě jí nařídila Jean. 

 Mladší hnědovláska se tedy neochotně posadila, ale zůstala mlčet. Moc dobře věděla, že s tím bude muset dříve či později ven, ale samozřejmě preferovala to později. I když o její eskapádě matka věděla, i tak se neskutečně styděla. 

 „Co si myslíš, že se tak stalo? Řekla jsem Blaisovi o mně a Dracovi," povzdechla si po chvíli a složila hlavu do dlaní. 

 „Dohnalo tě svědomí?" zeptala se Jean, která si tohle samozřejmě domyslela, ale překvapilo jí, že mu to Hermiona sama řekla. Sice se s ní nepodělila o svůj názor, ale myslela si, že by to měl vědět, i když to nebylo nic příjemného. 

 „Něco takového," hlesla tiše a zhluboka se nadechla. „Chtěl, abych si ho vzala."

 Jean upustila odměrku s moukou do misky a spěšně pohlédla na svou dceru. „Konečně dostal rozum?" vyhrkla s úsměvem na tváři. 

 Hermiona pokrčila rameny a marně se snažila potlačit slzy. „Pokud ano, tak ho velmi rychle ztratil, když jsem mu to řekla. Jenže jsem mu nemohla lhát. Co kdybych mu řekla ano a on by se to stejně dozvěděl později? Byl by to konec. Takhle si můžu dovolit alespoň nějakou naději, i když to momentálně příliš světle nevypadá," vzlykla, načež si setřela slzy. 

 „Beruško moje," špitla Jean a rozešla se k ní, aby ji mohla obejmout, ale Hermiona rychle vyskočila na nohy. 

 „Jsem v pohodě. Vážně," ujistila ji s menším úsměvem. 

 Jean ji chvíli pozorovala, než se vrátila k přípravě palačinkového těsta. Ne, že by Hermiona o objetí nestála, spíš naopak. Jenže věděla, že kdyby si dopřála matčino uklidňování, rozbrečela by se naplno. A to nemohla. Musela být silná. Sama si to nadrobila, sama to taky sní. 

 „Budeš mu teď muset dát čas. Není to zrovna něco, co by mohl hodit za hlavu bez mrknutí oka," řekla po chvíli ticha Jean. 

 „Já vím," přikývla. „A pokud se rozhodne, že by naše manželství mělo zůstat uzavřené, budu tentokrát přinejmenším vědět, proč tomu tak je. Někdy si říkám, jaká je škoda, že už nemám obraceč času."

 Její matka už se chystala namítnout, že i kdyby ho měla, rozhodně by ho kvůli tomuhle neměla používat, jenže než tak stihla učinit, bytem se ozvalo zaklepání na dveře. 

 Hermiona byla za tohle rozptýlení ráda, i když moc dobře věděla, kdo na ni za dveřmi bude čekat. Několikrát se proto zhluboka nadechla, než dveře otevřela a pozdravila svého bývalého muže. 

 Blaise na pozdrav jen přikývl a vešel dovnitř. 

 „Nemusíš být v práci?" zeptala se tiše, když za ním zavřela dveře. 

 „Beru si teď volno, abych mohl být s Charliem. Dnes jsem tam byl jen, abych si přestěhoval věci do nové kanceláře," odpověděl zcela bez emocí. 

 Hnědovlásku z toho zabolelo u srdce. Nechtěla, aby to takhle dopadlo. 

 „Myslíš, že si pak můžeme promluvit?"

 „Ještě ne," zachraptěl a ztěžka polkl. 

 Hermiona jen přikývla. Chtěla to všechno napravit, ale nevěděla jak. Nezbývalo jí nic jiného než počkat, až bude Blaise připravený. 

 „Charlie je u sebe v pokoji. Kdyby ti přišlo, že je unavený, dostaň ho do postele, ano? Půjdu pomoci mamce do kuchyně. Děláme palačinky, dáš si taky?" ptala se, přičemž se snažila znít vyrovnaně. 

 „Nemám hlad," řekl prostě. 

 Jenže ať chtěl, nebo ne, ona už jej nějakou dobu znala. „A co jsi dneska jedl?" chtěla vědět, i když tušila, že odpověď dávno zná. 

 Blaise nic neřekl, protože jí nechtěl dopřát to potěšení. 

 „Takže si dáš taky," uzavřela to Hermiona a vrátila se do kuchyně. Mohl si na ni být nazlobený, jak chtěl, ale to neznamenalo, že mu dovolí zanedbávat základní potřeby. Nerada by, aby si za pár dní zopakovali výlet do nemocnice. 

„Jak to šlo?" vyzvídala okamžitě starší hnědovláska. 

 „Je odtažitý, což se dalo předpokládat. Bere si ale kvůli Charliemu volno, takže tu budeme spolu často, takže mě možná nenávidí až tak moc? Musí mu být jasné, že se od Charlieho nehnu dál, jak do vedlejší místnosti, takže musí počítat s tím, že když bude trávit čas s ním, bude ho muset trávit i se mnou," řekla a napila se kávy, než šla vyndat pánev na palačinky. 

 „Nerada ti to říkám, ale měla bys už vědět, že Blaise by pro Charlieho udělal cokoliv. To znamená i trávit čas s tebou, přestože by to radši nedělal."

 „Ty vážně víš, jak jednomu zvednout náladu, mami," zamumlala trochu přiškrceným hlasem, protože ovšem, že její matka měla pravdu. Jenže v Hermioně stále žila naděje, že jí nepohrdá tak moc, jako ona sama sebou.  

 „Promiň, ale nechci, abys si dávala falešné naděje. Přála bych vám, aby se vám manželství podařilo obnovit, přísahám, že ano. Ale rozhodně tě nechci vidět znova zlomenou. Oba jste udělali pitomost a snad se vám to podaří hodit za hlavu, jenže pokud by se tak nestalo, vím, že tě to zase zlomí. A obě moc dobře víme, že některé kousky roztříštěného srdce už k sobě nikdy nespojíš," sdělila jí ustaraně a pak se pustila do smažení palačinek, zatímco Hermiona se posadila zpět ke stolu a ponořila se do svých myšlenek.