„Láska a přátelství nikdy nezklame, zklame vždy člověk."

 - neznámý autor

☆

Charlie spal na nemocniční posteli, která pro něj byla příliš velká, a o to víc si Blaise uvědomoval, jak malý jejich syn ještě byl. Spolu s Hermionou seděli vedle jeho postele, přičemž Hermiona držela Charlieho za ruku a Blaise pro změnu držel za ruku ji a druhou ruku měl obmotanou kolem jejích ramen. Prvotní šok z něj pomalu opadal, což znamenlo, že mohl začít zase rozumně přemýšlet. Hermiona mu všechno vysvětlila a jak se zdálo, byla velká naděje, že všechno bude opravdu v pořádku.

A jak tam tak seděli v tichosti, aby nerušili Charlieho, výjimečně to nebyla Hermiona, kdo se ponořil do svých myšlenek, nýbrž Blaise. Ač nerad, přehrával si v hlavě celý podvečer. Doufal, že se takhle nikdy nebude muset znovu cítit, ale nebyl bláhový, bylo mu více než jasné, že takových chvil ho v životě čeká ještě mnoho. Ale jak tak přemýšlel, vzpomněl si na moment, kdy tak neomaleně vykřikl na setřičku a Hermiona mu přišla na pomoc. Řekla sestřičce, že byl její manžel. V tu chvíli to nezaregistroval, ale nyní to všechno viděl až příliš jasně.

On chtěl být její manžel. Všechno na čem mu v životě záleželo, měl právě u sebe. Byl neskutečně hloupý, že to nechal jít a ještě hloupější, když od toho sám sebe držel. Kdyby nebyl tak tvrdohlavý, možná by se ani nerozvedli. Jenže jakmile to řekl nahlas, odmítal to vzít zpět, i když tolik chtěl. Dnes už věděl, co udělal tehdy špatně. Pokud by dostal další šanci, byl si jistý, že už by to bylo do konce jejich života.

„Vezmi si mě," vyhrkl tiše dřív, než by se ho snažily jeho myšlenky přesvědčit o opaku, jak to dělaly celý ten rok, co byli od sebe.

Hnědovláska se napnula a věnovala mu zmatený pohled. „Co jsi říkal?"

„Vezmi si mě," zopakoval pevnějším hlasem.

Hermiona na něj jen mlčky hleděla. Byla neskutečně unavená a starostmi bez sebe o Charlieho, takže bylo velmi pravděpodobné, že usnula a tohle se jí jenom zdálo. Jiné logické vysvětlení neměla.

„Tohle je sen?" zeptala se chraplavým hlasem a pohledem zabloudila zpět ke spícímu Charliemu. Kdyby to byl sen, její malý brouček by byl vzhůru a byl by zdravý. Jistě, vždycky toužila po Blaisovi, i když už se naučila žít s tím, že budou jen přátelé, ale nikdy netoužila po ničem víc, než aby byl Charlie zdravý a šťastný. Takže tak nějka tušila, jaká Blaisova odpověď bude.

„Není," odpověděl a sundal ruku z jejích ramen. „Nevím, co přesně bych musel říct, abys mi to všechno odpustila a zvážila, že do toho se mnou znovu půjdeš, ale pravda je taková, že tě miluju. Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě milovat budu. Přesvědčil jsem sám sebe, že bylo mým osudem tě milovat, ale ne mít, jenže já tě chci. Miluju tě tak hrozně moc, že pro to neexistují ani žádná slova, Hermiono Grangerová Zabiniová," vychrlil na ni s neobvyklou dávkou emocí.

Hermiona by mu nejradši samou radostí skočila kolem krku, ale nastal čas, aby myslela především sama na sebe. Není to tak dlouho, co konečně našla ve svém životě znovu rovnováhu. A tohle byl opravdu emocionální večer pro oba dva. Nemohla jej slepě následovat, i když po ničem jiném netoužila, protože moc dobře věděla, že znovu už by se z toho nedostala.

„To se sice hezky poslouchá, ale jsi si tím jistý? Protože pokud si to zítra rozmyslíš, neunesla bych to," sdělila mu a ztěžka polkla.

„Ne, ne, poslouchej mě," řekl rychle a chytil ji za tváře. „Všichni se mi po celý ten rok snažili otevřít oči. Ukázat mi, jak neskutečně pitomý jsem, ale já jim nevěřil. Zoufale moc jsem ti nechtěl znovu ublížit, jenže už mi nějak nedošlo, že zrovna tím, že se od tebe držím dál, ti ubližuji. V životě jsem udělal neskutečně moc chyb, ale ten rozvod je to jediné, čeho lituji. Patříme k sobě, Hermiono. Mrzí mě, že jsem si to dovolil připustit takhle pozdě, ale teď už to vím," snažil se ji přesvědčit trochu zoufale.

Pohled mu sklouzl na její rty a než stihla něco říct, jemně ji políbil. Nechtěl na ni tlačit, pokud ho nemilovala, nebo s ním už zkrátka nechtěla být, bude to respektovat. Nemohl se ale ubránit jednomu poslednímu polibku.

Hnědovláska na nic nečekala. Spojila ruce za jeho krkem a okamžitě mu začala polibek oplácet. Protože zkrátka nemohla jinak. Tenhle muž byl láskou jejího života a ona v sobě nenašla sílu mu říct ne, když po ní znovu toužil. Znala ho. I přes všechny ty překážky, co se jim postavily do života, ho moc dobře znala a věděla, kdy mluví pravdu. Věděla, že mu může věřit.

Odtáhla se od něj a chystala se mu říct, že si jej klidně vezme teď hned, ale pak si vzpomněla, co udělala. Trochu splašeně sundala ruce z jeho krku a zahanbeně se podívala na zem. Přišel čas, aby zaplatila za své činy, a to si myslela, že Dracovou epizodou o tom, jak s ní chce být, už tak učinila.

„Strašně ráda bych ti řekla ano, opravdu," začala a zhluboka se nadechla, než se na něj znovu podívala. „Ale než se mě ještě jednou zeptáš, měl bys vědět něco, co by tvůj názor mohlo změnit."

„Nic nemůže změnit to, že chci být tvůj manžel. Jsi to jen ty, Hermiono, vždycky jsi byla. I když jsme se rozvedli, tak jsi byla jediná žena, která měla mou pozornost," ujistil ji Blaise, který netušil, jak na ni jeho slova působila.

Protože ano, na jednu stranu bylo krásné slyšet, že pro něj byla jen ona, ale na druhou stranu jí jeho slova zabodla nůž do srdce. Pokud do teď pochybovala o tom, jak příšerný člověk byla, teď už nemusela. Byla nejhorší.

„Zanechal si po sobě hroznou díru, Blaisi, a jednou jsem to přehnala s alkoholem a už to nešlo vydržet. Musela jsem tu prázdnotu zaplnit. A bohužel to neskončilo jen u té jedné noci," svěřila se s těžkým srdcem.

„Byli jsme rozvedení," řekl na to jen Blaise, který odmítal myslet na to, že se někdo dotýkal jeho Hermiony tak, jak kdysi mohl jen on. Bolelo to. Ale věděl, že to byla jeho vina, a tak jí to nemohl vyčítat.

Hnědovláska přikývla. „To sice ano, ale ono tak ani nejde o to, že se to stalo, jako o to s kým se to stalo," špitla tiše, přičemž se snažila marně zabránit slzám, které se jí začaly hromadit v očích.

To Blaise zarazilo. „Nebude lepší, když mi to neřekneš?" zeptal se trochu chladně. Věděl, že teď už to musel vědět, jinak by jej to užíralo tak dlouho, až by zas udělal nějakou pitomost, ale zároveň taky věděl, že ať už to byl kdokoli, nebude se mu to ani trochu líbit.

„Byl to Draco," řekla rychle, neboť už to chtěla mít za sebou.

„Draco," zopakoval po ní tiše, i přes fakt, že by nejradši začal křičet, ale stále musel myslet hlavně na spícího Charlieho.

Přikývla, ale nic neřekla. Po tváři se jí kutálely slzy, které by jí Blaise za jiných okolností setřel a snažil by se ji utěšit. Jenže za těchto okolností to nešlo.

„Kolikrát?" zeptal se, neboť jak už bylo známo, rád mučil sám sebe.

„Já nevím, doopravdy jsem to nepočítala," odpověděla trochu otrávěně Hermiona.

„Kdy naposledy?" položil jinou otázku a ten malý náznak otrávenosti, který cítila, velmi rychle zmizel.

Hloupě si myslela, že jedna noc navíc už nebude takový rozdíl, ale nyní už ví, že se spletla, protože kdyby si trvala na svém, mohlo to teď dopadnout jinak. Mohla by mu říct, že už to bude víc jak měsíc a on by nad tím možná malinko přimhouřil oko. Jenže o tom si mohla jen nechat zdát.

„V pondělí," řekla s přiškrecným hlasem, plně odevzadaná osudu, který si sama způsobila.