„Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována..."

 - William Shakespeare

☆

 „Už jsi si dohrál, Charlie? Měli bychom pomalu vyrazit k babičce na večeři," promluvila Hermiona, když dočetla kapitolu a zavřela knihu, načež svou pozornost přesunula na svého syna, který si na zemi hrál s vláčky. Nemohla uvěřit tomu, že už mu budou za chvíli tři roky. Ginny včera neměla zmiňovat, že za chvíli bude dospělý, protože najednou Hermiona nemohla myslet na nic jiného.

 „Jaká babi?" zeptal se zvědavě, ale nepodíval se na ni. Vláčky byly zřejmě zajímavější než maminka. Hermiona se nad tím musela usmát.

 „Neustále zapomínám, že máš těch babiček tolik. Dneska máme jít na večeři k babiččce Charlotte," odpověděla s úsměvem.

 Když byla malá, ráda trávila volné chvíle ve svém pokoji s dobrou knihou. Jejich rodina se neskládala jen z jejích rodičů a ní, ale příliš se s příbuzenstvem nesetkávali, takže vyrůstala v malém rodinném kruhu. Její rodina se značně rozrostla, až když potkala v Bradavicích Rona a Harryho. Dalo by se říct, že Harry na tom byl stejně jako ona. A když si pak vzala Blaise, její rodina se zase o něco málo rozrostla. Charlie měl tak velkou rodinu, že se vůbec divila, že si všechny pamatuje. Jenom těch babiček kolik měl! Jean a Charlotte byly hlavní, samozřejmě, ale babičkovského postu se s radostí ujala i Molly a překvapivě dokonce i Narcissa. Považovala Blaise za součást rodiny a často si stěžovala, že Draco jí evidentně vnoučata nehodlá dát, tak si tak trochu adoptovala Charlieho. Hermioně ani Blaiseovi to nevadilo. Byli rádi, že má jejich syn kolem sebe tolik lidí, kteří jej milují.

 „Má to vlastně svou výhodu, nemusím v jednom kuse vymýšlet, co vařit," zamumlala si spíše tak pro sebe než pro Charlieho. „Když pěkně poprosíš Draca, možná tě vezme za Narcissou. Vím, že s tou jsi se taky dlouho neviděl."

 „To by bylo bájo! Stlejda Theo?" zeptal se s pozorností stále upřenou na dřevěnou železnici.

 „Strejda Theo je ve Francii, ale možná byste mu s tatínkem mohli napsat dopis, co říkáš? Dneska mu to na večeři navrhnu." Ovšem pokud nebude mít moc práce a dorazí.

 Charlie přikývl. „Hotovo," oznámil jí, když si přestal hrát.

•••

 „A jak se ti vůbec daří, má drahá?" zeptala se lehce káravým hlasem Charlotte, jakmile se přivítali a ona si vzala Charlieho do náruče.

 Hermioniny tváře nabraly menší odtín červené. Věděla, že se dlouho neukázala, ale měla k tomu dobré důvody. Ona opravdu musela pracovat, nebyla to jen výmluva jako u Blaise. „Daří se mi velmi dobře, děkuji za optání. Vrátila jsem se do práce. Zatím tedy jen na částečný úvazek, ale až začne Charlie chodit do školky, asi se vrátím na celý."

 „Ach, jistě, Blaise mi o tom už povídal, načež jsem se hned musela zeptat, jestli ti dává dost peněz. A nestůjme tu v hale, pojďme do salonku," prohlásila téměř skandálně a bez dalších okolků se rozešla k salonku.

 Hermiona se rychlým krokem vydala za ní. Neubránila se úsměvu, když pozorovala ty dva před sebou. Charlotte byla velmi unikátní žena. Hermiona nikdy v životě nepotakala někoho jako byla ona. Snědší žena z ní zprvu nebyla nadšená, což hnědovlásku zamrzelo, neboť věděla jak blízký vztah Blaise se svou matkou má. Myslela si, že jde o její původ, ale nakonec se ukázalo, že byla Charlotte jen velmi ostražitá. Když se ale ujistila, že je pro Blaise skvělou partií, její vystupování se vůči ní změnilo. Přijala ji do rodiny. Po jejich rozvodu Hermiona velmi rychle zjistila, že jakmile vás Charlotte Zabiniová přijme do rodiny, už vás z ní nikdy nevykopne.

 „Tak?" zeptala se, když se usadili v salonku na pohovku. Charlie seděl mezi nimi s novou hračkou. Hermiona byla natolik ponořená ve svých myšlenkách, že si ani nevšimla, že mu Charlotte něco dala.

 „Víš, že nemám ráda, když mu pořád něco kupuješ," povzdechla si, ale na tváři měla malý úsměv. Věděla, že je to jen jeden ze způsobů, kterým dává najevo, že jí na ostatních záleží.

 „O tom teď ale nemluvíme, že? Ptala jsem se, jestli ti ten můj nezbedný synek platí dost peněz."

 „Ano, platí mi dost peněz. Ale moc dobře víš, že o peníze mi nikdy nešlo. Vzala jsem si ho kvůli tomu, jaký je člověk, ne kvůli penězům, které má. Navíc, mě práce baví a nemůžu po něm přece chtít, aby za mě platil všechno. Nelíbilo se mi to ani když jsme byli manželé, natož teď, když jsme rozvedení," odpověděla jí neochotně Hermiona. Tyhle rozhovory o penězích měla snad ještě méně v lásce, než rozhovory o tom, proč se s Blaisem rozvedli.

 „A proč by nemohl? Je to jeho povinnost tě zabezpečit, manžel nebo ne. Charlie je jeho syn a on se o něj musí postarat."

 „Obě moc dobře víme, že se stará. Mohly bychom se bavit o něčem jiném?" zaúpěla. Měla Charlotte ráda, ale někdy to s ní bylo opravdu náročné. Pocházely z jiných světů a občas bylo těžké jejich životy spojit.

 Charlotte nad jejími slovy protočila oči, jak jinak než s elegancí, neboť cokoliv co udělala, působilo vždy vznešeně, a začala se plně věnovat svému vnukovi. Hermiona je mezitím tiše pozorovala, aby se zaměstnala a neměla tak nutkání sledovat čas na hodinách. Večeře u tchyně milovala, ale zároveň nesnášela. Na Zabini Manoru to totiž vždy vypadalo, že se s Blaisem nikdy nerozvedli. Kvůli Charliemu zůstali přáteli, což Hermionu stálo hodně sil. Ale byla ochotná to pro svého syna udělat. Koneckonců stále bylo lepší, že mohla zůstat jeho dobrou přítelkyní, než kdyby se to mezi nimi navždy pokazilo. Když nemůžeš mít toho, koho miluješ, buď alespoň jeho dobrý přítel, opakovala si stále dokola. Byla to taková její mantra, které se snažila držet.

 „Moji oblíbení lidé!" vyhrkl s úsměvem příchozí Blaise, čímž vyrušil svou bývalou ženu z přemýšlení.

 „To je dost, že jsi nás poctil svou přítomností," řekla Charlotte na místo pozdravu, ale Blaise tím ani malinko nevyvedla z míry.

 „Na to nejlepší se vždy musí zkrátka počkat," ušklíbl se, zatímco měl nakročeno k nim. Nejdříve pozdravil svou matku, kterou políbil na obě tváře. Pak následoval Charlie, kterému hravě pocuchal jeho hnědé kudrlinky a nakonec se posadil vedle Hermiony, kterou také políbil na tvář, načež si hodil ruku na opěradlo pohovky za její záda a ona se musela hodně ovládat, aby se o něj neopřela.

 „Jak to jde v práci?" zeptala se tiše, aby příliš nerušila Charlieho, který zapáleně něco povídal babičce. „Všem jsi nám tam včera chyběl."

 Blaise si povzdechl. „To víš, že bych byl radši s váma, ale v práci je to teď šílený. Pokud nenabrou nové lidi, můžeme tam začít rovnou nocovat."

 „Draco evidentně tolik práce nemá," poznamenala skoro neslyšně. Nechtěla se teď bavit o Dracovi, ale nemohla si tu poznámku odpustit.

 „Protože ačkoliv má Draco svou práci rád, stále je to Draco," zasmál se Blaise a Hermioně tato pouhá věta stačila. Draco byl na rozdíl od Blaise dost pohodlný. Úspěch u něj bylo už jen to, že nějakou práci má.

 „Možná bys si z něj měl vzít příklad a trochu polevit. Víš, že máš sklony k workoholismu."

 „A že to říkáš zrovna ty. Nevrátila ses nedávno do práce?" dobíral si ji, čímž se tak trochu snažil odvést pozornost. V práci to sice šílené bylo, ale pravda byla taková, že kdyby si toho tolik nenabral, mohl by mít klidně víc volna. Jenže on víc volna nepotřeboval, když na něj doma nikdo nečekal.

 „Jen na zkrácený úvazek! A vůbec, to je úplně něco jiného," bránila se hnědovláska.

 Blaise na to nic neřekl, ale neubránil se úsměvu, když sledoval její roztomilý výraz. Vždycky, když se snažila tvářit naštvaně, tak roztomile špulila rty a on jí pak začal dávat malé polibky po celém obličeji, dokud se nezačala smát. Jenže to teď nemohl udělat, protože to byla jen jeho kamarádka. Matka jeho syna a jeho exmanželka. A on byl kolosální idiot.

 „Půjdu si před večeří uvařit čaj," oznámila jim Hermiona a chystala se vstát, ale Blaise jí položil ruku na rameno a donutil ji zůstat sedět.

 „Od toho tu máme služebnictvo, drahá," připomněla jí Charlotte.

 „Já se o to postarám," řekl Blaise, neboť věděl, jak moc Hermiona nesnáší úkolovat matčino služebnictvo.

 „Jsi nejlepší," usmála se na něj.

 „Říká se to o mně," zavtipkoval a věnoval jí polibek do vlasů než vstal. „Pojď, šampióne, uvaříme mamince její oblíbený zelený čaj, co ty na to?" zeptal se Charlieho, kterého vzal následně do náručí, když radostně přikývl.

 „Čaj plo maminku!" ječel na cestě do kuchyně.

 Hermiona se musela usmívat. Tolik jí bavilo sledovat její dva milované kluky spolu.

 „Je to příjemná změna," prohlásila Charlotte, když zůstaly v salonku samy.

 „Co?" nechápala hnědovláska.

 „Vidět, že tvůj úsměv dosáhl i do tvých očí."