„Štěstí pramení především z našeho vlastního postoje, nikoli z vnějších faktorů."

 - Dalajláma

☆

 Hermiona pečlivě poslouchala Charlotte, přičemž se ji snažila nepřerušovat, i když jí to ta její tchyně nedělala zrovna dvakrát snadné. Tím, že bude Charlieho oslava v jejím sídle, nechala ji pomoc s přípravou, a jak už to u ní bývá zvykem, zcela se tím nechala pohltit, takže to dopadlo úplně jinak, než na čem se domluvily. Jenže s tím vlastně tak trochu počítala, a tak s tím byla celkem smířená. 

 „Kde je ten Blaise s tím čajem?" zamumlala si pod nosem, když jí Charlotte začala jmenovat, co všechno objednala u cateringu. Jediné, co si z občerstvení chtěla Hermiona zařídit sama, byl dort, a byla za to vážně ráda, neboť by to nejspíš dopadlo tak, že by její syn dostal nejméně třípatrový dort, který by beztak nakrmil celé Bradavice. 

 „Klidně běž za ním, tohle můžeme dořešit později," pobídla ji starší Zabiniová. 

 „Jestli ti to nevadí," hlesla a vstala z pohovky, protože věděla, že kdyby jí to vadilo, tak by to ani nenavrhovala. 

 „Samozřejmě, že ne. Budu se tak moc věnovat našemu pokladu," ujistila ji a i ona se zvedla, aby se mohla elegantně usadit na koberec vedle Charlieho, který stavěl železnici. 

 Hermiona jim věnovala poslední úsměv, než se odebrala za svým bývalým mužem do kuchyně. Jakmile se totiž přesunuli do salonku a ony dvě začaly probírat vše, co se týkalo Charlieho oslavy, Blaise začal stavět železnici s Charliem, než nastal její čas na čaj, který se Blaise nabídl uvařit jako kdykoliv jindy. 

 „Zapomněl jsi, jak se vaří čaj?" zeptala se, když jej našla nečinně stát v kuchyni.

 Tázaný na ni překvapeně pohlédl, načež se vrátil k přípravě nápoje. Tentokrát doopravdy. „Jen jsem se zamyslel," přiznal neochotně. 

 „To musely být velké myšlenky," dobírala si ho. Ona sama se ztrácela v myšlenkách víc, než bylo zdrávo, ale aby se takhle zamyslela u vaření čaje, to se jí nejspíše ještě nestalo. 

„Hm, jen přemítání o životě," zamumlal a podal jí hrnek. „Jsme v pohodě?" 

 Hermiona mu nejdříve věnovala děkovný pohled, který se s jeho otázkou velmi rychle změnil na pohled zmatený. „Neměli bychom být?" 

 Pokrčil rameny. „To řekni ty mně. Neodepsala jsi mi, a pak ses ani neukázala v Doupěti. Nebyl jsem si jistý, jestli sem mám vůbec dnes chodit."

 „Psala jsem ti," poznamenala nechápavě. 

 „Ano, ale úspěšně jsi ignorovala, co v mém dopisu stálo," poukázal na fakt Blaise. 

 Hnědovláska si povzdechla. „Líbí se mi, jak i po letech dobírání, že tvá strohá věta, či dvě, se nedá nazývat dopisem, to stále děláš," řekla s menším úsměvem. Znovu si mimoděk vzpomněla na jeho dopisy, které se opravdu dopisy nazývat daly, ale zrovna teď nebyla vhodná chvíle, aby myslela na to, jak jí v těch dopisech vyjadřoval svou lásku. 

 Blaise na ni jen tiše hleděl, protože absolutně nevěděl, co si z toho má vzít. Opravdu se snažil, aby si udrželi přátelství, které obnovily jen nedávno, ale jeho bývalá žena mu to dělala těžší, než to muselo být. 

 Když stále nic neříkal, zakoulela na něj očima. „Potřebovala jsem něco vyřešit s mamkou a nechtěla jsem to odkládat, to byl důvod, proč jsem nebyla na večeři. Takže ano, jsme v pohodě. Přestaň o tom tak tvrdě přemýšlet, od toho jsem tu já," odpověděla mu konečně přímo na jeho otázku. 

 A jemu se ulevilo. „To já přece moc dobře vím, že od toho jsi tu ty, proto jsem si dělal starosti," připomněl jí. 

 „Jak jsem řekla, věř tomu nebo ne, ale nešla jsem za tebou s tím záměrem, jenže stalo se. Teď už to ani jeden neovlivníme," řekla a pokrčila rameny. Neměla nejmenší tušení, jestli ten večer byl chyba, nejspíš ano, ale rozhodně na to nechtěla vzpomínat takhle. Vzhledem k tomu, že k ní Blaise opravdu už nic necítil, rozhodla se, že tuto nejnovější vzpomínku bude nosit blízko u srdce. Byl to totiž její poslední polibek s její životní láskou. A ano, s Dracem mezi nimi jistá chemie byla, ale nikdy to nebylo takové jako mezi ní a Blaisem. 

 „Kdo jsi a co jsi udělala s mou Hermionou?" zeptal se s údivem a doufal, že si jeho přeřeknutí nevšimne. Jeho už nebyla dávno a mohl si za to sám. 

 Hermiona se zasmála. „Rozhodla jsem se, že bych měla věci začít brát tak, jak jsou, a naučit se z nich těžit to nejlepší. Koneckonců, štěstí pramení především z našeho vlastního postoje, nikoli z vnějších faktorů."

 „To zní krásně, ale určitě to nemůže být tak jednoduché," řekl váhavě. 

 „Samozřejmě, že není, nezmění se to mávnutím hůlky. Rozhovor s mamkou mi dost pomohl, uvědomila jsem při něm totiž to, že na všechno, co dělám pohlížím jako na bitvu. Začalo to už, když jsem nastoupila do Bradavic. Měla jsem pocit, že tím, že jsou moji rodiče mudlové, musím neustále dokazovat, že tam patřím. A pak přišla reálná bitva. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale moje matka má pravdu, na všechno nahlížím jako na boj," svěřila se s povzdechnutím. Bylo zvláštní, jak jí to nikdy nedošlo, ale jakmile na to Jean poukázala, dávalo to najednou smysl. 

 „Vždycky jsi byla silná osobnost," řekl na to jen Blaise, a než se hnědovláska stihla zeptat, co tím myslel, rozešel se z kuchyně ven. „Měli bychom jít zpátky, jsem si jistý, že pro tebe má matka spoustu dalších věcí, co se musí před víkendem probrat."

 Hermiona přikývla a s hrnkem v ruce jej následovala z kuchyně ven. 

 „Teď vážně, jak velká ta oslava bude? Chápu, že tu bude hodně lidí, když jen půlka z nich bude z Weasleyovic rodiny, ale nezdá se ti to trochu přitažené z vlasy? Jsou mu tři, u Merlina! Jak budou jeho oslavy vypadat až bude starší? A doufám, že jsi s ní probrala dárky, docela se bojím toho, co všechno mu koupila," mlel celou cestu Blaise, což ji hrozně rozesmálo. 

 „Mohl jsi se na přípravě podílet a věděl bys to," dobírala si jej. 

 „To sotva, matka by mi nesvěřila ani ten nejbanálnější úkol," odfrkl si. 

 To mu musela nechat, neboť to byla pravda, ale bylo tu něco, co ji malinko tížilo. „Myslím, že se na Charliem snaží vynahradit, co tobě dát nemohla," šeptla své myšlenky. 

 Blaise to zarazilo. „Myslíš?" 

 „Nepřijde ti to tak?" 

 „Když nad tím teď přemýšlím, nejspíš máš pravdu," zamumlal s podivným tónem hlasu, který nedokázala identifikovat. 

 Déle nad tím dumat nemohla, protože dorazili do solanku, kde jim Charlotte věnovala pohled, která naznačoval jisté věci. Hermiona měla nutkání protočit oči, ale ovládla se, neboť se přece nehodilo aby na Charlotte Zabiniovou protáčela oči, tchyně nebo ne. Blaise si jejího pohledu nevšiml, nejspíše proto, že se k nim hned připojil na zemi. 

 „Došlo mi, že jsem ti ještě ani nepoděkoval, že pro našeho syna pořádáš celou tu oslavu," řekl malinko roztěkaně. 

 Charlotte to poněkud vyvedlo z míry. Podívala se na Hermionu, aby ji poskytla nějaké vysvětlení, jenže ta se na ni jen usmála, pokrčila rameny a šla se k nim posadit. Charlotte se tak znovu podívala na svého syna, který už se dávno věnoval Charliemu. 

 „Není zač, Blaisi, není zač," řekla s malým úsměvem, načež se znovu podívala na hnědovlásku. Během toho roku, co byli rozvedení, ji to nebolelo tak moc, jako právě teď. Moc dobře věděla, že už si Blaise nikdy nenajde někoho, kdo se k němu bude hodit víc než Hermiona a píchlo ji u srdce, když si pomyslela, že si to ti dva už možná nikdy neuvědomí.