„Žena, která si dokáže udržet mužovu lásku a sama ho stále milovat, ta vykonala vše, co svět od ní požaduje, nebo co by aspoň požadovat měl."

- Oscar Wilde

☆

 Hermiona rychle vylezla z krbu a pohled jí okamžitě padl na Draca, který seděl na gauči a pohledem propaloval skleničku ohnivé whiskey, která ležela na stole. Byl natolik zabraných do svých myšlenek, že si jí ani nevšimnul. 

 „Draco?" oslovila jej tiše. 

 Blonďák zmateně vzhlédl od skleničky, kterou si před nějakou dobou nalil, ale nehodlal ji vypít, a s údivem pohlédl na hnědovlásku, která stála v jeho obývacím pokoji. „Hermiono," vydechl překvapeně. 

 „Omlouvám se, že jdu neohlášená, ale potřebuju se ujistit, že jsi v pořádku," vysvětlila důvod jejího náhlého zjevení a váhavě se posadila na gauč, přičemž mezi nimi nechala dostatek místa. 

 „Nejsem, jenže to jsem nebyl nikdy, takže co to na tom mění? Vždycky jsem měl pohnutý charakter a bylo to jen otázkou času, kdy konečně udělám něco, čím ztratím jediné lidi, na kterých mi záleží. Kterým záleželo na mně," povzdechl si odevzdaně. 

 „Tohle neříkej," hlesla zlomeně. „Omlouvám se," dodala šeptem. 

 Draco zakroutil hlavou. „Neomlouvej se. Říkala jsi, že tím špatným člověkem jsi ty, ale doufám, že víš, že to tak není. Ten špatný jsem tu já. Vždycky jsem byl. A teď za to jen konečně zaplatím."

 „Ne, tohle neříkej," zopakovala a poposedla si k němu blíž, přičemž zkontrolovala čas na hodinkách. „Copak jsme už všichni nezaplatili dost? Blaise jen potřebuje čas. Musí se s tím smířit a to se nestane jen tak přes noc." 

 „A já mu ten čas také dám," přikývl Draco. „Co se týče zaplacení, vždycky mi všechno prošlo. Vždycky. Otce sice zavřeli, ale všechno nám nechali. Po válce jsem z toho vyšel jen s podmínkou, a to je díky tomu, že jste se za mě všichni přimluvili. Díky tomu, že matka lhala Voldemortovi. Nevidíš to? Všechno mi prošlo, a tak jsem si nejspíš myslel, že mi může projít i tohle. Nebral jsem to vážně. Bylo jedno kolikrát jsi mě varovala, kolikrát jsi mi řekla, že je to špatná věc. Chtěl jsem to, a tak mi na ničem z toho nezáleželo. Myslel jsem si, že to nemůže mít tak hrozné následky."

 „Myslím, že si to ve Francii užiješ, i když jsi tam nechtěl," popotáhla Hermiona, protože věděla, že má svým způsobem pravdu. A neměla dostatek času, aby ho tu chlácholila. Jen chtěla, aby věděl, že s nimi může stále počítat, i když se to tak momentálně nemusí zdát. 

 „Změnil jsem názor, změna prostředí mi prospěje," zašklebil se. Stále se mu do Francie moc nechtělo, ale byl si jistý, že mu pobyt tam pomůže. Vážně už byl čas na to, aby si dal život dohromady. Nemohl pořád nechat ostatní, aby ho zachraňovali. Nebo omlouvali. 

 Hermiona znovu pohlédla na hodinky. „Budeš psát, že ano? Nechci, aby jsme přerušili kontakt."

 „Ovšem, že ano," ujistil ji. 

 „Chce to jen čas. Všechno dobře dopadne," snažila se je oba uklidnit. 

 Draco znovu přikývl. Už nějak nevěděl, co k tomu víc říct. Byl rád, že přišla, ale jak řekla, chtělo to čas. Oba se v tom hrabali už dlouho. Řekli si, co potřebovali. A nebylo to tak, že by se loučili navždy. Nebylo potřeba z toho dělat ještě větší drama.

 „Nejspíš musíš někde být," řekl, když si všiml, že již poněkolikáté kouká na hodinky. 

 Hermiona se na něj omluvně podívala a pevně jej objala. „Všechno bude zase dobrý," řekla znovu, než vstala a přešla ke krbu. 

 „Hlavně už se nerozvádějte," zamumlal s menším ušklíbnutím, když nabrala latex. 

 „Nemůžu mluvit za Blaise, ale není to v plánu," hlesla, věnovala mu malý úsměv a odletaxovala se domů. 

 Tam na ni čekala podobná scéna jako u Draca. Akorát s tím rozdílem, že Blaise netrpělivě zíral do krbu. Podivné ovšem bylo, že byl stejně překvapený, že ji vidí, jako byl Draco. 

 „Vrátila jsi se," řekl úlevně, což pro změnu šokovalo Hermionu. 

 „Samozřejmě, že ano," vyhrkla hned a ve vteřině už seděla vedle něj. „To jsi mi opravdu nevěřil?" 

 Blaise pokrčil rameny. „Draco měl vždycky jistou pověst," zamumlal neochotně. Nechtěl si to přiznat, ale možná i to byl důvod, proč jej to tolik štvalo. Moc dobře si pamatoval, jak za ním všechny holky na škole pálily. Bál se. 

 Hnědovláska nad tím nevěřícně zakroutila hlavou a chytla jej za ruku. „Neříkej, myslela jsem, že i ty jsi měl na škole nějakou pověst. Chceš mi připomenout, o co šlo?" dobírala si jej. 

 „Kdo ti to řekl?" zeptal se překvapeně.

 „Theo, kdo jiný," zasmála se.

 „Ten podrazák," zasyčel tiše, i když ve skutečnosti na něj naštvaný nebyl. Pravda sice byla, že se tuhle svou stránku před Hermionou snažil skrýt, hlavně když spolu začínali chodit, ale co si mol namlouvat? V Bradavicích se drby šířily velmi rychle, takže určitě musela něco o jeho eskapádách zaslechnout i bez Theodora. 

 „Ani ne, vlastně mi to tenkrát dost pomohlo," přiznala a objala ho. Nemohla se ho nabažit, když ho měla po tak dlouhé době konečně u sebe. Musela dohnat všechen ten ztracený čas, kdy jej neměla na blízku. 

 „Jak to?" zajímal se Blaise s menší vráskou na čele. Copak jeho manželství s Hermionou bude další věc, za kterou bude svému kamarádovi vděčný? Začínal si říkat, kde by bez Thea on a Draco vůbec dnes byli... 

 „Nevím, Theo tě znal lépe než já. A i když jsem neměla důvod tě zpochybňovat, znáš mou hlavu. Sem tam se vynořily myšlenky, proč bys se mnou chtěl vůbec být. Uklidnilo mě, když mi Theo řekl, jak vážně to se mnou myslíš, a že tě nikdy neviděl šťastnějšího," řekla s úsměvem. 

 Blaise ji po jejích slovech sevřel pevněji a políbil ji do vlasů. „Jak to šlo?" 

 „Nemusíme o tom mluvit. Vím, že ti to není příjemné. Ale věřím, že se vaše cesty nerozešly navždy," odpověděla neurčitě a vymanila se z jeho objetí, aby se mohla napřímit a pohlédnout mu do očí. Stále jej ale držela za ruku, protože pouze vedle něj sedět jí nestačilo. „Pojďme radši mluvit o nás." 

 „S radostí," souhlasil Blaise. 

 „Jak to uděláme?" chtěla vědět, protože i když byla hrozně šťastná, že jsou opět spolu, potřebovala nějaký plán. 

 „Vzal bych to pomalu, ale řekl bych, že sestěhování by klidně mohlo proběhnout v nejbližších dnech, co myslíš?"

 Hermiona přikývla. „A kde budeme bydlet? Asi nejsem připravená vrátit se do našeho starého domu," přiznala ztěžka. Lámalo jí to srdce, jenže její poslední vzpomínky z toho místa nebyly zrovna dvakrát šťastné. Byl to jejich první společný domov, a i když k tomu místu přilnula, nemyslela si, že by se tam dokázala vrátit. 

 „Tak to bude nejspíš jednodušší, když se přestěhuji já sem, než ty s Charliem ke mně. Časem se pak klidně můžeme porozhlédnout po něčem větším," navrhl. 

 „Miluju tě," vyhrkla a políbila jej. 

 Věděla, že před sebou mají všichni tři ještě dlouhou cestu, ale nemohla se ubránit myšlence, že to přece jen všechno dobře dopadlo. Ona už Blaise nenechá odejít a byla přesvědčená, že Blaise Dracovi časem odpustí. A co se týkalo Draca... Ještě to nevěděl, ale ráda si myslela, že to dopadlo dobře i pro něj. Koneckonců, Francie je plná krásných žen a třeba mu nějaká z nich padne do oka.