„Žárlivost je hrozná vášeň; podobá se lásce, je však jejím pravým opakem; nechce dobro milovaného, nýbrž jeho závislost a svoje vítězství nad ním."

 - Henri Fréderic Amiel

☆

 Páteční ráno nepatřilo zrovna k těm nejlepším, které v jejich kanceláři zažili. A nebylo to tím, že by měli hodně práce. Ve skutečnosti neměli ani žádný problém, jen byli oba dva zabraní do vlastních myšlenek, které se točily kolem včerejšího večera a čeho byli oba svědkem. 

 Blaise věřil Hermioně, když mu řekla, že nešlo o rande. Znal Ginny a věděl, že kolikrát přehání. Jenže to mu nebránilo v tom žárlit. Nebyl na to pyšný. Věděl, že s tím nic nezmůže a ani s tím nic dělat nehodlal. Hermiona byla svobodná žena a mohla si dělat, co chce. Rozhodl se a teď musel čelit následkům. Mohl si za to sám, takže to prostě jen vstřebá a začne se pořádně věnovat práci. 

 Draco na druhou stranu úplně zuřil. Neuměl svou žárlivost skrývat tak dobře jako Blaise. A jeho kamarád ji skrýval tak dobře, až mu skoro přišlo, že byl jediný, koho to štvalo. Což nemohl pochopit, protože sám Blaise mu řekl, že i když se k Hermioně nehodlá vrátit, pořád ji miluje. Tak proč ho to nechávalo chladným? 

 „Tebe to neštve?" vyhrkl náhle, když už to nemohl déle vydržet. 

 Blaise vzhlédl od papírů, do kterých se konečně dokázal plně začíst, takže byl malinko podrážděný, že jej Draco vyrušil. „Co přesně mě má štvát?" 

 „To, co jsme včera viděli," odpověděl lehce úsečně. 

 „To, co jsme včera viděli," vydechl překvapeně a opřel se. Byl překvapený tím, jak stroze Draco zněl, i tím, že o tom vůbec začal mluvit. „Nevíme, co jsme včera viděli a nic nám do toho není," řekl taktéž strozeji. 

 „Ale tebe to neštve?" zopakoval svou otázku blonďák. „Vždyť je to tvá bývalá žena!"

 „Ano, přesně, Draco. Je to má bývalá žena," řekl tvrdě a chystal se sklonit zpět k papírům, ale nebylo mu to dovoleno. 

 „Ještě nedávno jsi mi říkal, že ji miluješ, tak jak to, že tě to neštve?" nedal si pokoj. 

 „U Merlina! Samozřejmě, že mě to štve! Ale nemůžu s tím absolutně nic dělat, protože jak jsi před chvíli řekl, je to má bývalá žena. A teď už je pozdě, abych vás začal poslouchat a urovnal to s ní, i když bych chtěl. Nemůžu. Rozhodl jsem se už tak několikrát a už to rozhodnutí nechci neustále zpochybňovat pokaždé, co se na mě Hermiona usměje. Nikdy jsem si ji nezasloužil. Znovu už jí neublížím. Vždycky jsem věděl, že si jednou někoho najde, a možná už je to tady, možná taky ne, to nevím, ale nebudu jí stát v cestě," vychrlil na něj naštvaně. Zrovna dnes by byl radši, kdyby se v tom Draco nešťoural. 

 Draco na něj chvíli jen tiše hleděl a přemýšlel, co by na to měl říct. Měl si pamatovat, jak dobře umí Blaise schovávat své pocity. Ve Zmijozelu skoro všichni nosili masky, za kterými se schovávali, ale nikdo se neuměl schovávat lépe, než Blaise. Pokud chtěl, abyste něco nevěděli, tak jste to zkrátka nevěděli.

 „Nepřemýšlel jsi, že bys někdy přijal Theovu nabídku a odjel za ním do Francie?" zajímalo ho. Protože nehledě na to, že byl sobec a nyní chtěl Hermionu pro sebe, nepřál si, aby se Blaise takto trápil. A pokud by nebyl v Londýně a neměl ji neustále na očích, možná by se mu podařilo jít dál. Na pár sekund dokonce ani Draco nepomyslel na to, že by pak měl volný průchod ke zmiňované hnědovlásce. 

 „Jistě, že jsem o tom uvažoval, a přijal bych ji, kdybych tu neměl to necennější na světě," hlesl s pohledem upřeným na zarámovanou fotografii Charlieho, kterou měl na stole. Ovšem, že jeho první impulz byl útěk. Už utekl z manželství, tak proč ne rovnou i ze země? Jenže měl syna a nemohl ho připravit o tátu, protože byl zbabělec. 

 „Když už jsme o Thea, nechceš mi říct, co se mezi vámi stalo?" chtěl pro změnu vědět on. 

 „Nevím, o čem to mluvíš," řekl přesvědčivě, ale Blaise už ho znal pěknou řádku let, takže věděl, že přesně ví, o čem to mluví. 

 „Budu dělat, že jsem to neslyšel. Když se tu včera Theodore objevil, byl jsem fakt překvapený, ale ne tolik jako vaší reakcí, když jsem navrhl, abychom všichni tři zašli na večeři. Včerejší večer byl neúnosný už předtím, než se tam objevila Hermiona," poukázal na fakt, který možná ostatní zapomněli. 

 Blonďák si povzdechl. „Menší výměna názorů, nic s čím bys si musel dělat starosti," odpověděl neurčitě, ale nic jiného Blaise ani nečekal. 

 „No, mohu jen doufat, že to co jsi udělal, nebude extra katastrofální," pronesl Blaise s menším náznakem humoru a vstal. „Jdu si pro kávu, " oznámil mu, načež odešel z kanceláře. 

 Draco se ani neobtěžoval zmínit fakt, že mají kávovar v kanceláři. Věděl, že se musel Blaise projít a on sám teď uvítal nějaký ten čas o samotě. Byl z toho všeho totiž poněkud zmatený. Nemohl pochopit, jak k tomu mohl Blaise takto přistupovat, když ji miloval. Draco měl Hermionu rád, a věřil, že by ji mohl i milovat, to byl taky důvod, proč ji chtěl přesvědčit o tom, aby jim dala šanci. 

 Nicméně, Blaise by měl být žárlivější a naštvanější, ale i tak to byl místo něj Draco. A to ho donutilo přemýšlet nad tím, co za lásku to je, když jste ochotni toho druhého nechat jít. Nevyrůstal v rodině, kde by se náklonnost dávala příliš najevo, takže mu trvalo delší dobu najít si cestu ke správnému vyjadřování emocí. Stále na tom ještě pracoval. Věděl, že spousta lidí je ochotna položit život za ty které milují, toho byli ve válce svědkem všichni, ale nikdy nepotkal nikoho, kdo by toho druhého nechal jít, i přes fakt, že toho dotyčného miluje. 

 Pralo se to v něm. Jedna jeho část nechtěla, aby se Blaise takto trápil, ale ta druhá byla ráda za jeho rozhodnutí. Protože ať už to byl jakýkoli druh lásky, umožňovalo mu to jít si za svým. Znal Toma Graye, tedy ne osobně, ale stále sledoval famfrpál, takže se vyznal v týmech a hráčích. A musel uznat, že to byl skvělý hráč, nýbrž v boji o Hermionu mu to nebylo nic dobré. Draco mohl soupeřit s Tomem Grayem a hravě vyhrát, ale kdyby se, nedej Merlin, Blaisovo rozhodnutí změnilo, až se na něj příště jeho bývalá žena usměje, Draco by prohrál kontumačně.