„Láska je stavem, ve které je štěstí jiné osoby nezbytné pro vaše vlastní štěstí."

 - Robert Anson Heinlein

☆

 Hermiona se neochotně vyhrabala z postele a rozešla se rovnou do kuchyně, aby si mohla připravit kávu. Měla neskutečně těžkou noční, že se po návratu domů sotva zvládla převléknout do pyžama a doteď se válela v posteli, i když moc dobře věděla, že každou chvíli dorazí Blaise s Charliem. 

 „U Merlina, co je zase tohle?" vyjekla šokovaně, když se již s hrnkem životabudiče posadila ke stolu, na kterém stál ve váze obrovský pugét, kterého si za celou dobu vůbec nevšimla. To jen bylo znamení, jak moc unavená byla. 

 Nejdřív na kytici jen hleděla, než si všimla bílé kartičky mezi květy. Hbitě se pro ni natáhla a rychle očima přelétla po úhledně napsaném textu. 

 Mrzí mě, že jsme se pohádali.

 „Draco Malfoy ví co je omluva? To jsem mile překvapena," zamumlala si pro sebe, ale milý pocit překvapení velmi rychle zmizel, když si přečetla, co bylo napsané pod tím. 

 To neznamená, že to vzdám. Budu bojovat. 

 Než však stihla zaúpět a pronést pár nepěkných slov na jeho osobu, ozvalo se zaklepání na dveře, což ji polekalo natolik, že si rozlila kávu. Neohrabaně popadla utěrku z kuchyňské linky a začala ten nepořádek uklízet, přičemž zavolala. „Je otevřeno!" 

 „Snad se nám ta maminka ještě neválí v posteli," uslyšela škádlivý hlas svého bývalého muže, který následoval chichot jejich syna. 

 „Jsem v kuchyni," zavolala na ně, zatímco dotřela poslední kapky promarněné kávy a už už se otáčela směrem ke dveřím, když si koutkem oka všimla, že nechala kartičku od Draca ležet na stole. 

 Kéž by se taky namočila kafem, pomyslela si a skoro až zuřivě po ní chňapla a hodila ji do koše přesně v moment, kdy se v kuchyni objevili její dva kluci. No, jen jeden byl doopravdy její. 

 „Mami!" vyjekl radostně Charlie na pozdrav a hned se rozběhl k hnědovlásce, která jej hravě chytla, aby ho mohla obejmout. 

 „To byla rychlost," poznamenal Blaise poněkud zachmuřele, čímž přerušil povídání svého syna. 

 Hermiona nechápala o čem to mluví, tak mu věnovala nechápavý pohled. Jenže Blaise jí vůbec nevěnoval pozornost, ne, místo toho byl jeho pohled upřený na vázu s kyticí. „Co tím myslíš?" zeptala se, zatímco se snažila nepanikařit. 

 „Už jsi stihla to rande?" odpověděl otázkou a konečně se na ni podíval. 

 „Kdybych to asi tak stihla, když jsem byla celou noc v práci? A už včera jsem ti řekla, že to není rande," namítla a malinko si odkašlala. „Dostala jsem ji od kolegyně, že jsem za ni tuhle vzala směnu," zalhala rychle a ignorovala myšlenku, že tu byla možnost, že Blaise žárlil. 

 Jen přikývl, ale nic víc neřekl. 

 „Mami, mami, poslouchej mě," dožadoval se její pozornosti Charlie a tak se mu Hermiona začala věnovat, ale nejdřív se stihla ještě zeptat Blaise, jestli si s ní dá kávu a když souhlasil, tak ho poprosila, aby jim ji uvařil. 

 Společně strávili příjemné dopoledne, než je musel Blaise opustit, protože na něj stále ještě čekala práce. Hermiona se pak celý den jen věnovala Charliemu a úspěšně tak zapomněla na pugét, který se stále nacházel v kuchyni. Vzpomněla si na něj až když se blížil večer a znovu na něj jen tiše hleděla, zatímco přemýšlela, co s tím má udělat. S kytkou. S Dracem. S celou tou situací. 

 „Charlie, co bys řekl na to, kdybychom šli na chvíli na návštěvu k babičce Jean?" položila spíše řečnickou otázku svému synovi, když se rozhodla, že se o to musí postarat hned a potřebovala, aby někdo pohlídal Charlieho. Doufala, že její matka nebude mít příliš mnoho otázek. 

 „Tak jo!" souhlasil s radostí malý Zabini. 

 Hermiona je tak přemístila na zahradu její maminky, spěšně jí vysvětlila, že si potřebuje nutně něco zařídit a že bude hned zpátky. Jean to vůbec nevadilo a dokonce jí řekla ať nespěchá, když si od ní přebrala svého vnoučka. Hermiona jí s menším úsměvem poděkovala, a pak se rychle přemístila zpět domů, kde popadla pugét a rovnou se přemístila k Dracovi. 

 Zběsile začala klepat na dveře a klepala na ně dokud jí je zmiňovaný blonďák neotevřel. A jakmile se před ní objevil, nedala mu ani sekundu na to, aby zjistil, kdo za dveřmi stojí, a mrskla ho tou kyticí po hlavě. 

 „Au!" 

 „Jednou jsem si zas myslela, že jsi udělal něco pěkného, ale to ne, ty jsi tam musel naspat, že budeš bojovat!" oznámila mu naštvaně  a trochu do něj strčila, aby mohla vejít dovnitř. „Tohle si klidně nech," dodala a hodila kytici na botník. 

 „Chováš se takhle ke všem kyticím, co dostaneš?" zeptal se kapku otráveně, zatímco si upravoval rozcuchané vlasy. 

Hermiona jej probodla pohledem. „Tohle na mě nezkoušej. Už jsi se uklidnil?" chtěla vědět. Byla hrozně naštvaná, ale opět se s ním nechtěla hádat. Teď se ukáže, jestli to myslel s tou omluvou vážně. 

 „Uznávám, že jsem minule nezareagoval nejlépe, když ty mě prostě vytáčíš k šílenství. Vždycky to tak bylo," ušklíbl se a rozešel se do kuchyně, aby jí mohla nabídnout něco k pití. 

 Hnědovláska jej neochotně následovala. „Můžeme si o tom tedy promluvit znovu?" zeptala se s malými obavami a přijala od něj sklenici vody. 

 „Když na tom trváš," odpověděl nezaujatě. „Pro mě se ale nic nezměnilo."

 Chtěla nad jeho slovy zaúpět a nejlépe ho proklít, ale místo toho se zhluboka nadechla. „Dobře, tak co kdybys mi vysvětlil, proč to tak cítíš?" 

 „Co?" vyhrkl překvapeně. 

 Hermiona si povzdechla. Draco na tom byl s vyjadřováním emocí hůř než Charlie, takže ji čekal velmi náročný rozhovor, ale ona už to chtěla mít pokud možno jednou pro vždy vyřešené. „Chtěla bych vědět, proč zničehonic chceš něco víc," upřesnila svůj požadavek. 

 Blonďák mykl rameny. „Ani nevím, ale jsi první s kým to tak cítím. Víš, že jsem nikdy nestál o to, co jsi měla s Blaisem. O to co má Theo s Daphné, nebo Harry s Ginny."

 „Vím, a právě proto mě to zaráží. A chci, abys věděl, že mě to doopravdy mrzí, ale nemůžu ti dát, to, co chceš," hlesla odevzdaně. 

 „Nemohla bys prostě na chvíli zapomenout na Blaise?!" zeptal se malinko ostřeji. 

 „Nemohla!" vykřikla a na moment si složila hlavu do dlaní. „Nemohla, a to je ten problém. I kdybych neřešila to, jak moc špatné to je, se scházet za jeho zády, nemůžu na něj zapomenout, protože ho stále miluju. A to se jen tak nezmění, copak to nechápeš? Žádáš po mně nemožné," vysvětlila trochu zoufale. 

 „Nechci po tobě, abys ho přestala milovat teď hned, ale jak můžeš vědět, co bude za pár měsíců? Něco mezi námi je, to už jsme zjistili, tak proč to neprozkoumat víc?" naléhal i na dále. 

 Hnědovláska urputně zakroutila hlavou. „Protože tě nikdy nebudu milovat. Ne takhle," řekla s roztřeseným hlasem. „Poslouchej, mám tě ráda, víš, že ano. A dobře, uznávám, že je mezi námi nějaká chemie, ale nikdy to nebude nic víc. Potřebuji, abys to přijal a šel dál. Nevím, proč jsi se upnul k myšlence, že mezi námi bude něco víc, ale tohle není láska, Draco. Věřím, že v hloubi srdce to sám moc dobře víš."

 „Nechápu, proč jsi ohledně toho tak paličatá. Co se stane, když to prostě jen zkusíme?" trval na svém, ostatně jako vždy. A to byl jejich problém, oba byli nesmírně tvrdohlaví. 

 „Všem to jen víc ublíží! A moc dobře víš, proč jsem tak umíněná, protože mám pravdu. Vždycky mám pravdu," řekla a otočila se na odchod. 

 „Pojď se mnou na večeři," vyhrkl a rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi, aby jí zabránil v odchodu. 

 Už se nadechovala, aby jej odmítla, ale pak si jen unaveně povzdechla. „Dobře, půjdu s tebou na večeři, ale bude to jen kamarádská večeře, rozumíš?" 

 Draco se ušklíbl. „Když si to tak přeješ. Umím být trpělivý."

 „Někdy ti fakt nerozumím," zamumlala a vysmýkla svou ruku z té jeho, aby se mohla přemístit ke své matce. 

 Nechápala, jak pár dní mohlo tolik změnit jeho vystupování. Děsilo ji, že o tom doopravdy přemýšlel a tohle byla jen jeho taktika, jak se k ní dostat blíž, což bylo něco, co nechtěla, protože to, co mu dnes večer řekla, byla pravda. 

 Měla jej ráda. Záleželo jí na něm, ale nikdy jej nebude milovat.