„Láska způsobuje bolest, ale také bolest léčí. Láska prostě bolest je."

 - Robert Fulghum

☆

 Když se Hermiona vrátila domů z práce, Draco už tam samozřejmě nebyl. Chvíli přemýšlela, že se k němu domů přemístí okamžitě, ale byla nesmírně unavená a věděla, že je čeká náročný rozhovor, a tak si nejdříve zalezla do postele. Od jejich hádky spolu ještě nemluvili a ona netušila, v jakém rozpoložení bude, takže musela doplnit nějakou energii. Nerada by v něčem polevila, když by byla příliš unavená. 

 Po pár hodinách spánku nakonec zvolila procházku místo přemístění, aby si mohla pečlivě promyslet, co blonďákovi řekne. Věděla, že je to její chyba. Namočila je do toho oba, a teď je z toho musí oba vytáhnout. A bude ji to stát hodně síly, protože pokud Draco bude pokračovat se svým Malfoyovským vystupováním, bude muset být hodně trpělivá, o čemž nebyla přesvědčená, že zvládne. 

 S hlubokým nádechem zaklepala na dveře, a zatímco čekala až jí otevře, snažila se na tvář dostat odhodlaný výraz, což bylo poněkud zbytečné, protože jakmile se před ní blonďák objevil, veškerá její odvaha byla pryč. Schovával se totiž za svou kamennou maskou a ona měla pocit, že se vrátili zpátky v čase do dob, kdy ještě studovali v Bradavicích. Do dob, kdy byl tatínkův mazánek a ona mudlovská šmejdka. 

 „Jaká byla večeře?" zeptal se chladně, když nic neřekla. 

 Hermiona ztěžka polkla. „Večeře byla fajn jako vždy. Chyběl jsi nám tam," odpověděla tiše a nervózně přešlápla. „Nepozveš mě dál?" 

 Draco na ni chvíli jen hleděl, než o krok ustoupil a umožnil jí tak vejít dovnitř. „O téhle večeři jsem nemluvil," řekl, když za ní zavřel dveře. 

 „A o jaké jsi tedy mluvil?" nechápala hnědovláska.

 On jí zřejmě odpověď nehodlal ale dát, neboť jen mlčel. A i když to Hermiona chtěla vědět, přišla sem z jiného důvodu a nemohla se příliš dlouho zdržovat. 

 „To je jedno. Chtěla jsem s tebou mluvit o tom, že jsem tě večer našla u mě na gauči. Nevadí mi to, jen by mě zajímalo, jestli k tomu máš co říct," řekla zpříma. Poprvé od školních let se stalo, že se v jeho přítomnosti necítila dobře. Věděla ale, že za tuhle svou masku se schovává převážně, když mu je ublíženo a o to hůře se teď cítila, protože bylo oběma jasné, že to byla právě ona, kdo mu ublížil. 

 Draco opět nic neřekl, čímž jí to vůbec neusnadňoval. Sama totiž nevěděla, co dalšího říct. Nechtěla se s ním hádat, ale tak nějak tušila, že jinak jejich konverzace dopadnout nemůže. I když byli zatím oba relativně v klidu. 

 „Minule jsem to myslel vážně. Nechci s tím přestat," promluvil nakonec přece jen a ona si přála, aby zůstal mlčet, protože tohle rozhodně slyšet nechtěla. 

 Trhaně se nadechla. Přesně tento rozhovor s ním nechtěla vést, ale bohužel, ona málokdy dostala to, co chtěla. „Taky jsem to myslela vážně," přikývla. 

 „Tak to se asi neshodneme," ušklíbl se. 

 A Hermiona k němu chtěla přijít a ten jeho pitomý úšklebek z jeho tváře odstranit. Nejlépe stejným způsobem, jako to udělala ve třetím ročníku. Jenže nyní byli už dospělí a o něco více kultivovanější, takže zůstala stát na místě a přemýšlela o svých možnostech, kterých bylo žalostně málo. 

 „To asi ne," vydechla jen. 

 „Nechápu, proč se tomu tolik bráníš, není to tak, že by mezi námi nebyla žádná chemie," pronesl a jeho úšklebek se jen více rozšířil. 

 Parchant.

 „Víš, co nechápu já? Proč ti to musím znovu opakovat. Neměla bych ti to říkat ani jednou, natož dvakrát. Blaise je náš přítel," řekla rázně. Nechápala to. Opravdu ne. Byl to jen sex. Mohl si najít kohokoli jiného, tak proč to s ní odmítal skončit? 

 „Máš i jiné důvody, nebo je tohle tvá jediná výmluva?" zeptal se s ledovým klidem, což ji vytočilo snad ještě víc, než kdyby na ni křičel. 

 „Jestli je tohle má jediná výmluva? Děláš si srandu?" vyjekla naštvaně a čekala, až něco řekne, ale on jen pokrčil rameny. „Hele, já se nechci hádat. Jen chci, abychom to vyřešili a vrátili se k našemu kamarádství." 

 „Někdy prostě nemůžeš být se všemi kamarádka," odsekl konečně. „Takže co? Blaise se rozhodl s tebou laskavě vycházet za dobře a ty hned otočíš? Nejsem žádná tvá hračka, kterou můžeš odhodit, až tě přestane bavit. Co si myslíš, že by se stalo, kdybych za ním teď šel a řekl mu to? Kdybych mu detailně popsal, jak jsi se pod mým dotykem svíjela? Jak jsi křičela moje jméno místo toho jeho? Jak stačil jeden polibek a ty jsi mi hned podlehla? Jak-"

 Plesk. 

 Hermiona nevěděla, jak se k němu tak rychle dostala, ale než si stihla uvědomit, co vlastně dělá,  jednu mu vrazila. Kultivovaní, nebo ne, tohle si k ní dovolovat nebude. 

 „Mrzí mě, že jsem si s tebou začala a dostala tě do téhle situace, ať jde o cokoliv. Je evidentní, že se teď prostě neshodneme a jak jsem řekla, já se hádat nechci. Myslím, že bychom se teď neměli vídat," oznámila mu sklesle a rozešla se ke dveřím. Věděla, že za tím muselo být něco víc. Draco se nejspíš něčím procházel a místo toho, aby se jí, nebo někomu jinému, svěřil, snažil se vyvolat konflikt. Takový už on prostě byl. 

 „On se k tobě nikdy nevrátí, Hermiono."

 Zastavila se, ale neotočila se. Nehledě na to, že to věděla, vždycky ji zabolelo u srdce, když to slyšela. „To neznamená, že spolu můžeme dál spát."

 „Myslel jsem, že takhle omezené myšlení máme mít my muži," odfrkl si.

 Hermiona se tentokrát otočila, protože netušila o čem mluví. A malinko zpanikařila, když viděla, že se k ní přibližuje. 

 „Pořád jen mluvíš o tom, jak spolu musíme přestat spát, ale nenapadlo tě, že já mluvím o něčem víc?" optal se téměř klidným hlasem. 

 „Cože?" vyhrkla nechápavě a nevědomky o pár kroků ustoupila. 

 Nevěřícně zakroutil hlavou. „Nechci přestat. Naopak, chci od toho víc."

 „Velmi vtipné," zamumlala, přičemž se snažila zahnat paniku, která uvnitř ní rostla. Čekala hodně, ale tohle rozhodně ne. 

 „Nesměju se. To je to vážně tak absurdní?" chtěl vědět. 

 Hnědovláska se ironicky zasmála. „Samozřejmě, že je to absurdní! A nerada se opakuju, ale nedáváš mi jinou možnost. To, co tady navrhuješ je mnohem horší, než to že jsme spolu několikrát spali. Prober se, Draco. Mezi námi se už nikdy nic nestane. Budeme jen přátelé, kterými jsme. A mrzí mě, že jsem to zkomplikovala. Vím, že je to moje chyba, takže teď musím být ta, která to napraví. A protože jsme už několikrát prokázali, že se nám nedá věřit, nebudeme se vídat, dokud tě tahle tvá bláznivá myšlenka neopustí," vychrlila na jeden nádech a znovu se otočila k odchodu. 

 „Nepřestanu, Hermiono. Nepřestanu se snažit, dokud neuvidíš, co vidím já," zavolal na ni.

 Chytla za kliku, ale dveře neotevřela. Neotočila se k němu, ale skoro až ledovým hlasem řekla: „Nechci vidět to, co vidíš ty." A přemístila se pryč.