„Člověk může hrozně moc milovat, ale nikdy nemůže nikoho milovat tolik, jako se mu po něm může stýskat."

 - John Green

☆

 Hermiona pohledem propalovala nástěnné hodiny, které jí visely v kuchyni nade dveřmi. Hrnek kávy už měla dávno vypitý, zato snídaně zůstala na talíři ležet zcela nedotčená. Věděla, že by měla něco sníst, ale na jídlo neměla ani nejmenší pomyšlení. Včera večer udělala chybu a dnes se za to proklínala. Opět. Proč byla tak slabá, když se jednalo o něj? Nabízel jí komfort a ona si jej od něj zcela sobecky brala. Ručičky na hodinách konečně ukázaly na sedmou hodinu a dveře od její ložnice se otevřely. Přesně v sedm jako vždy.

 „Dobré ráno," prohlásil s úsměvem na tváři Draco, když nakoukl do kuchyně. Byl připravený k odchodu, ostatně jako kdykoliv jindy, kdy tu strávil noc. Hermioně z toho bylo špatně. Bylo jí špatně ze sebe. Kdy se z ní stala žena, která spí se svým kamarádem? Kdy se z ní stala žena, která spí s nejlepším kamarádem svého bývalého muže?

 „Měl bys jít," řekla tiše, načež se rozešla ke dveřím, aby jej vyprovodila. „Uvidíme se zítra na večeři," špitla, když otevřela dveře.

 Draco přikývl a objal ji na rozloučenou. Pak se chystal odejít, ale zastavila ho ruka na jeho zápěstí. Věnoval hnědovlásce pohled a musel se ušklíbnout. „Jen do toho, řekni to," vyzval ji pobaveně, neboť už jen z jejího výrazu poznal, co mu chtěla říct.

 „Tohle už se nebude opakovat," sdělila mu poměrně pevným a vyrovnaným hlasem. Skoro by ho tím i přesvědčila, ale jenom skoro...

 „Kde už jsem to jen slyšel?" zeptal se naoko přemýšlivě.

 „Myslím to vážně," trvala na svém.

 „To říkáš vždycky, a podívejme se, zatím se situace stále opakuje," připomněl jí a tentokrát skutečně odešel. Hermiona za ním zavřela dveře a s povzdechem se o ně opřela.

 Měl pravdu, a to byl ten problém. Před dvěma měsíci se opili a nějakým záhadným způsobem spolu skončili v posteli. Tehdy se to rozhodli vyřešit jako dospělí a hodit to za hlavu. Prostě se spolu vyspali, nebylo nutné z toho dělat vědu. A jelikož byli opravdu dobří přátelé, podařilo se jim na to zapomenout. Jenže po týdnu se situace zopakovala a nehledně na to, kolikrát ho Hermiona utvrzovala v tom, že už se to nestane, vždycky spolu po pár dnech skončili znovu. Poslední dobou se navíc interval mezi jejich společnými nocmi zkracoval. Oba věděli, proč to tak bylo a Hermiona se za to nenáviděla ještě víc. Blížilo se roční výročí jejího rozvodu s Blaisem a ona potřebovala zaplnit tu prázdnotu, která se v ní usadila vteřinu poté, co jí její manžel oznámil, že by se měli rozvést. A co udělala, aby tu prázdnotu zaplnila? Začala spát s mužem, který byl pro Blaise jako bratr. Když s Blaisem začínala chodit, byla malinko nešťastná z toho, že bude muset přijmout i Malfoye, který z toho taky nebyl dvakrát odvázaný. Ale pro dobro Blaise se spolu snažili vycházet, načež se nakonec doopravdy skamarádili. Překvapilo ji, když zjistila, že je Malfoy vlastně inteligentní a zábavný muž. To ještě neznamenalo, že s ním chtěla mít aférku. I po těch dvou měsících si nedokázala vysvětlit, jak spolu skončili prvně v posteli. Jediné, co věděla, bylo to, že to musí přestat, protože nakonec by to jenom všem ublížilo a to ona nechtěla.

 Hermiona kdysi milovala samotu. Líbilo se jí, když měla chvíli klidu na čtení. To se ovšem změnilo, když potkala Blaise. Milovala ho tolik, že pro ni bylo téměř nemožné nestrávit s ním každou minutu svého života. Velmi rychle si zvykla mít jej po svém boku. A teď byl její byt prázdný a jí se chtělo plakat. Tak hrozně moc jí chyběl. Vždycky věřila na lásku, přece jen byla knihomolka a za svůj mladý život přečetla spousty románů. Takže vždycky věděla, že najde svého prince, ale nikdy netušila, že by mohla cítit něco tak intenzivního. S Blaisem bylo všechno jednodušší. Měla pocit, že spolu zvládnou cokoliv. Jenže teď byla na všechno sama. A čím déle sama byla, tím více začala přemýšlet o tom, že si to všechno možná jen přibarvuje. Možná to ve skutečnosti nebylo takové, jaké si to pamatuje. Možná do něj byla slepě zamilovaná a nechtěla vidět, že jim to doopravdy vůbec nefungovalo.

 „Musíš s tím přestat," zamumlala si pro sebe a zhluboka se nadechla, než popadla svou kabelku a přemístila se do mudlovského Londýna. Měla ještě chvíli času, než bude muset jít do práce, tak se rozhodla navštívit svou matku.

 Nutně totiž potřebovala rozptýlit. Manželství s Blaisem jí sice nevyšlo, ale to neznamenalo, že bylo od začátku špatné. Měla na jejich vztah převážně dobré vzpomínky a nehodlala své hlavě dovolit, aby jí připravila i o to málo, co jí zbylo.

 Přemístila se rovnou na zahradu, neboť věděla, že na ni není výhled z ulice, ani od zvědavých sousedů. Objevit se na zahradě, kterou její matka tak hezky opečovávala, bylo mnohem příjemnější, než se přemístit do nějaké zapadlé uličky. Letmo pohlédla na matčiny květiny a donutila se k malému úsměvu, i když věděla, že je to zcela zbytečné. Její matka vždy poznala, když byla nešťastná.

 „Tušila jsem se, že se zastavíš," řekla s potěšeným úsměvem starší hnědovláska, která jí otevřela zadní dveře ještě dřív, než se k nim Hermiona vůbec stačila dostat. „Charlie ještě spí. Blaise ho sem donesl v polospánku. Akorát jste se minuli," informovala ji, když vešla dovnitř.

 „Vsadím se, že ho Blaise nechal zase přetáhnout večerku," povzdechla si Hermiona, zatímco následovala svou matku do kuchyně, kde už na ni čekal černý čaj a domácí sušenky. Na jídlo sice stále neměla nejmenší pomyšlení, ale sušenkám od mámy nikdy neodolala.

 „Vypadáš stejně příšerně jako on," poznamenala opatrně Jean.

 Hermiona odložila nakousnutou sušenku a napila se čaje, neboť jí náhle vyschlo v krku. Nechápala, proč to ostatní neustále vytahovali. Byl konec. Sama nechápala proč, ale přijala to, zatímco její přátelé a rodina si stále mysleli, že je to celé jen omyl, který se brzy vyřeší a oni se dají zase dohromady. „Nechci o tom mluvit, mami. A byla bych ráda, kdyby to bylo naposledy, co ti to musím říkat. Není to tak, že bychom měli ošklivou hádku, po které bychom se mohli ještě usmířit. Jsme rozvedení. Naše manželství skončilo, máme to černé na bílém."

 Jean se nadechovala, že ještě něco dodá, ale než stihla něco říct, kuchyní se rozlehl dětský hlásek. Tak si jen povzdechla a napila se čaje. Nerada viděla svou dceru nešťastnou, ale chtě nechtě si musela přiznat, že s tím nic nezmůže. Ona i Blaise byli dospělí. Nemohla jim mluvit do života, i když by nesmírně ráda.

 „Mami!" vykřikl radostně malý klouček a ve vteřině už jej měla Hermiona na klíně.

 „Chyběla jsem ti?" zeptala se s úsměvem Hermiona a políbila ho na čelo. Charlie byl momentálně její jediná radost v životě. Byl připomínkou toho, že její pohádka byla kdysi skutečná.

•••

 A zatímco si Hermiona užívala ráno se svým synem, na druhé straně Londýna Draco právě dorazil do práce. Musel přiznat, že jej kouzelnické právo docela bavilo, ale nikdy by to nešel studovat nebýt Blaise. A pravděpodobně by to ani nedělal, kdyby neměl svého nejlepšího kamaráda za kolegu. Práce byla o poznání lepší, když jste v ní měli přátelé.

 „Dobré ráno," pozdravil Blaise, když vešel do jejich kanceláře.

 „Koukám, že si tady někdo včera večer opět užil," ušklíbl se místo pozdravu Blaise a vzhlédl od papírů, které bedlivě studoval, než Draco dorazil. Potřeboval se nutně zabavit, aby nemyslel na to, co mu Jean ráno řekla. Už ho unavovalo, jak mu všichni říkali, co má dělat. Tenkrát to královsky podělal a už to nemohl napravit. Za chvíli to bude rok a to už byla velmi dlouhá doba na to, aby najednou začal napravovat svoje chyby. Navíc si byl jistý, že jej Hermiona nenavídí, čemuž se ani nedivil, když jí tolik ublížil.

 „A někdo zase snídal vtipnou kaši," odfrkl si blonďák, zatímco si šel uvařit kávu. Neměl strach, že by na to Blaise přišel, ale zároveň moc dobře věděl, že tohle bylo něco, co vždy vyjde na povrch. Měl by s tím přestat, dokud byl ještě čas, jenže on nechtěl. I když věděl, jak moc špatné to bylo, nechtěl s tím přestat. A tak mu nezbývalo nic jiného, než se modlit k Merlinovi, aby to Blaise nezjistil.

 „Říkej si to chceš, ale chlap vždycky pozná, když si jinej chlap užívá," řekl a nespouštěl z něj oči. Draco nikdy nebyl na vážné vztahy, ale poslední dobou měl Blaise pocit, že by se možná mohl přece jen chtít usadit. Doopravdy vůbec nic nevěděl, protože Draco v tomhle nikdy nebyl moc sdílný, takže mu nezbývalo nic jiného než jen spoléhat na svůj pocit. Taky se mohl mýlit, a z toho důvodu na svého přítele příliš netlačil. Nerad by se ztrapnil.

 Kdybys jen věděl... Už bych ležel v rodinné hrobce a ty bys byl na cestě do Azkabanu za mou vraždu, pomyslel si Draco. „Na to ti můžu říct jen to, že jsi vždycky míval bujnou fantazii. A ne, že to zítra vytáhneš na večeři, nerad bych se stal předmětem toho jejich debatního kroužku."

 „Tak toho se bát nemusíš. Mám teď hodně práce, takže večeři nestihnu," zamumlal a vrátil se ke čtení papírů.

 Draco ho chtěl začít přemlouvat, neboť moc dobře věděl, že práce je pouhá výmluva, ale nakonec si to rozmyslel a sám se pustil do práce. Dlouho se, on i ostatní, snažili vtlouci jim do hlavy nějaký ten rozum. Už to bude ale rok a pokud se k sobě do teď nevrátili, nejspíš už se k sobě nevrátí nikdy.