9-Jen pohled

Holky ani kluci se mě tehdy moc nevyptávali.... A já jim za to byla vděčná.
***
„Jdeme na snídani?"navrhla Emily a já i Lily jsme souhlasily.
„Ti Američani s námi budou prý i na vyučování."
„To je nějaký kec."odpálkovala jsem Lily.
Po té jsem holky opustila a připojila se ke svým milovaným Pobertům.
„Co je první hodinu?"zeptal se James.
Všichni jsme s úšklebky mlčeli a jako jediný se ozval znalý Remus.
„Dějiny."
„Tak to se prospíme."zasmál se Sirius a já s Jamesem s ním.
Remus také uchechtl.
„Tak jdem, ne?"
„Jo."
A tak jsme se vydali na hodiny Dějin.
Když jsme tam ale vešli překvapilo nas, že učebna je plná nejen Nebekvírských žáku sedmého ročníku, ale i žáku sedmého ročníku z Ameriky.
Oči jsem držela při zemi.
Stále se mě držel veliký strach.
Usedla jsem na své obvyklé místo vedle Siriuse.
A pak se snažila jako vždy usnout.
Dnes jsem ale nemohla.
Nešlo mi spát, pořád jsem musela myslet.
Ne ale na dějiny.
„Tak doufám že jste si z dnešní hodiny něco odnesli, a že pomůžete svým kamarádům z Americké školy s esejí."uslyšela jsem na konci hodiny.
Jen jsem něco zamručela a pak se rozloučila s klukama.
„Kluci já dnes nepůjdu na přeměňování... Omluvte mě prosím u Minney."sdělila jsem klukům.
Sice vypadali trochu nechápavě a zmateně... Nechali to ale být.
Když jsem šla o přestávce Bradavickými chodbami, zahlédla jsem v davu lidí jejich pohledy.
Jeho a její pohled se střetl s mým.
Mé strdcte jako by se zastavilo.
Projel mi ostrý mráz po zádech a dech se mi zatajil.
***
Odešla jsem na mrazivé chodby hradu.
Sedla jsem si do výklenku a pozorovala padající listí za oknem.
Nikde nikdo nebyl... A tak jsem tam tak sama zkroušeně seděla.
Strach mi byl nepřítelem jako nikdy dřív.
minulost mi byla blíž než kdy dřív.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top