Bylo naprosto nemožné ji dostat. Sněhová vločka, která byla odnášena větrem jen kousek před jeho nosem, tančila s ladností mladé tanečnice, jejíž opluskané tělo se vlnilo v rytmu hudby dané přírodou.

Utíkal za ní a snažil se ji dostat do svých spárů. Věděl, jaký osud ji čeká, až se dotkne rozpálené kůže na jeho dlaních. Ale vidina krásné kořisti byla tak lákavá, že se jí nechal naprosto pohltit.

S téměř až dětským nadšením pokulhával vpřed a vpíjel se do malinkaté částečky pohledem. Nic kolem nebylo důležité, dokonce ani ty vlasy barvy zralé slámy, jež mu spadaly do očí. Ani se neobtěžoval se sfouknutím rozpuštěným sněhem navlhlých pramenů, raději dech využíval k tomu, aby dokázal kulhat rychleji než vycházkovou chůzí.

Šála, kterou měl omotanou kolem hubeného krku, tleskala o modrým kabátem zakrytý hrudník, jenž se s každým sípavým nádechem trhaně zvedal. A cípy kabátu, už dávno promočené skákáním do kaluží a břeček, odhalovaly kostnatá kolena pod látkou černých džínů.

Nezastavoval se, ani když mu docházely síly. Jedinečnost této vločky jej vábila, nutila pomýšlet na blízký triumf, jímž by se pochlubil obloze. Jeho trofej, byť pouze dočasná, by mu dokázala spravit náladu a probudit v něm toho malého chlapce, který chytal sníh na jazyk.

Nebál se přiznat si, že by rád popustil tu uzdu racionálně smýšlejícího, téměř dospělého mladíka a nechal to malé dítě, aby ovládalo jeho tělo. Ono si dokázalo zimy užít lépe než kdo jiný. Jeho vnitřní já sníh nade vše milovalo, nebylo tudíž překvapením, že si jeho pozornost získala vločka a ne mávající tmavovláska na autobusové zastávce.

Nepřipadal si jako hlupák. Tak jako každý, i on se hnal za rozptýlením, za tím chvilkovým rozmarem, který by potěšil duši a svým dotekem rozehřál i mrznoucí tělo. Paradoxně by to byl chlad, co v něm měl probudit žár.

V honbě za kořistí si ani nevšímal lidí, kteří na něj volali. Ať už to byli známí, nebo pouze náhodní kolemjdoucí, poskakující blonďák, jenž se hnal za vločkou, se stal středem pozornosti všude, kudy proběhl. Lidé vločku neviděli, usmívali se v naději, že tenhle chlapec peláší za svou vyvolenou.

I on vločku ztratil. Nedokázal se soustředit na jeden bod příliš dlouho. Zradily ho vlastní oči, které si musel kvůli slzám rozmrkat a zmařit si tak dokonalou chvilku soustředění. A když se nebylo za čím hnát, nebyl důvod k utíkání.

Zastavil se u nedalekého stromu. Zklamaný, že se mu nepodařilo nepolapitelnou krásku chytit, svěsil hlavu hanbou tak nízko, jak mu to jen červená šála dovolovala. Utáhl si uvolněný uzel, který se začal při běhu rozplétat, polkl všechny sliny, jež se mu v ústech nashromáždili, a vyrazil z hrdla rezignovaný povzdech.

Nevadilo mu, že ji nechytil. Bylo mu nanic z toho, že to vzdal tak snadno. Když ji ztratil z dohledu, šance na chycení okamžitě klesly na nulu. A čiré dětské nadšení, s nímž utíkal ulicí, mu také dalo sbohem. Opět byl jen hlava plná starostí a tělo sestavěné z bolesti.

Zanořil zkřehlé prsty do kapes kabátu. V rozmaru si ani nevšiml, že náhle zrudly. Neuvědomoval si, jaká je venku zima. To mu dal vědět až chladný vítr, jenž mu šlehal do bledé tváře a cuchal mu mrazem slepené vlasy.

Otočil se na patě a jako voják vykročil zpět domů. Venku už nebylo nic, co by si dokázalo získat jeho pozornost. Pobývání na ulici ve zmrzlém městečku tak ztratilo své kouzlo, co ho přinutilo se vůbec podívat ven. A když už neměl, co by dělal, všechny potrhlé nápady, zahrnující válení se ve sněhu a stavění sněhuláků, se stalo pouze hrou pro malé dítě. Jímž nebyl.

Zrovna míjel nedaleké hřiště, odkud se ozýval křik. Trhl hlavou, aby se přesvědčil, že se nic neděje. K jeho překvapení neviděl nikoho, pouze červenou čepici schovanou za hromádkou. Dál to neřešil, nebylo v jeho listě povinností to zkoumat.

Ale jakmile odvrátil zrak, křik se ozval znovu. Byl o něco blíž, proto mohl rozeznat i slovo, jímž si někdo snažil získat jeho pozornost. Otočil se za tím, kdo zvolal jeho jméno. Zastavil se, tentokrát už jít dál nemohl. Ale ani nyní se dotyčný neukázal.

Měl vztek. Ne na toho lumpa, ale hlavně na sebe. Nechal se rozptýlit sněhovou vločkou – jejím ladným tancem na obloze, třpytem, který by jí mohl diamant závidět –, poté měl i slyšiny. Nejspíš mrzlo tolik, že mu to začalo lézt na mozek.

Ani nevnímal, že by nohy přinutil k chůzi. Ztrácel se v představách dobrého kakaa, které na něj doma čeká. Sbíhaly se mu sliny při pomyšlení na sladkou chuť lineckého cukroví a malinkých krémových věnečků, jež si často k jednomu šálku dopřával. Najednou si přál, aby byl co nejrychleji doma.

„Newte?“ ozvalo se kdesi před ním.

Odvážil se zvednout zrak od špiček bot. Ten hlas znal, moc dobře si ho pamatoval. Měl v sobě sice hrubost už v pubertálním věku, ale on si nedokázal představit nějaký jiný, který by mu byl milejší.

Roztáhl koutky do úsměvu, když spatřil pihatý nos narudlý mrazem. I jeho tváře, sic vždy do červena zbarvené, kdykoli mu věnoval jeden z úsměvů, měly rajčatovou barvu. A jakmile se jejich pohledy setkaly, zrudly mu i uši.

Nové rozptýlení bylo mnohem lepší než sněhová vločka. Dobrý přítel se nemusel chytat, nikdo za ním není nucen pobíhat po ulici, aby sledoval alespoň pár momentů toho složitého tance, k němuž ji vítr vyzval.

„Tommy,“ pozdravil a roztáhl paže, aby mohl kamaráda obejmout.

Jednoduché pobídnutí bez problémů pochopil. Brzy už svíral v pažích o něco málo širší hrudník, než byl ten jeho. Opřel si bradu o rameno a nasál vůni hřebíčku a jablek, jíž byly tmavě hnědé vlasy načichlé. Nedivil by se, kdyby v nich našel kousky ovoce.

Několikrát měl tu šanci zpozorovat, co s ním jeho blízkost dělá. Nebyl jako ostatní kamarádi. Ne, tenhle byl jeho beze sporu nejlepší přítel, s nímž milerád trávil čas. Sdíleli spolu radost i smutek, navštěvovali se každý den, chodívali si hrát ven a nevraceli se do setmění. Dokud se Thomas nezačal chovat divně.

Byly to dva roky zpátky, co se pomalu objevovaly změny. Tmavovlásek už nezvonil u dveří každý den, nervózně nepřešlapoval, když mu šla otevřít Newtova máma. Pamatoval si tu náhlou rozpačitost, s níž mu odpovídal na prosté otázky, jakmile seběhl schody a stanul v předsíni. I to bylo pryč. I to zmizelo s ním.

Aby toho nebylo málo, vyhýbal se mu i ve škole. Kdykoli na něj počkal u jeho třídy, Thomas schválně zůstal sedět uvnitř a čekal, až odejde. Dotčený Newt neměl jinou možnost, než ho nechat, aby si v lavici trucoval.

Jejich setkávání se stalo vzácností. Někdy na sebe narazili při čekání na autobus do školy, jindy při vynášení odpadků. Newt se na něj vždy mile usmíval, snažil se mu ukázat, že je stále ochoten zapomenout na to, že se ho stranil, a být jeho nejlepší přítel. Ale Thomas zmizel dřív, než si dokázal jeho nervozitu vyložit.

Dnes to bylo poprvé za celý měsíc, co se potkali. Měsíc pauzy mu očividně prospěl, protože nejen, že byl schopen být u něj bez toho, aby při jediném úsměvu utekl, ale také se nechal obejmout. A Newt byl rád, že ho držel. Alespoň tenhle rozmar mu vydržel déle než honba za vločkou.

Chvilka přátelského objetí skončila dříve, než by rád. Ztráta omamné vůně Vánoc přinutila nos opět zmrznout, to náhlé teplo, které proudilo jeho tělem, zmizelo také. Končetinami proběhl náhlý třas, zkřehlé prsty mu samy cukaly, aby sevřely látku té červené bundy a už nikdy ji nepustily.

„Rád... tě vidím,“ dostal ze sebe, jakmile se zbavil toho nepříjemného mravenčení v ústech. „Kde jsi byl? Myslel jsem, že se potkáme aspoň na tom koncertě na náměstí.“

Thomas se kousl do rtu a skryl ruce do kapes. Newt si nemohl nevšimnout ani toho nervózního přešlápnutí, které se pro něj stalo poznávacím znakem. Uhýbal pohledem kamsi za něj. Jako by někoho hledal.

„Byl jsem s Terezou,“ odvětil chlapec, ale podívat se na něj se stále neodvážil.

„Aha,“ zamumlal Newt na odpověď.

Věděl, že si ti dva padli do oka. Už nějakou dobu pozoroval, že o něj krásná černovláska jeví neobvyklý zájem. Byla všude, kam se oni dva chodívali projít, naráželi na ni úplně náhodou kdekoli, kde bylo málo lidí.

Přál mu to, tak jako každý dobrý přítel, ale objevil u sebe něco nového. Záviděl té dívce, že s ním mohla trávit takovou spoustu času. Že si mohli spolu povídat od rána do večera, smát se historkám z minulých dní, nebo zkrátka klábosit o nových hrách, které by chtěli vyzkoušet.

Nebyly to jen konverzace, co mu chybělo. Líbily se mu večery u televize, kdy si pouštěli filmy a smáli se nesmyslnosti komedií. Chyběly mu chvilky, kdy se mu klížily oči a pomalu usínal a Thomas mu ochotně pronajal místo ve své náruči, kde se mohl schoulit a spokojeně oddechovat.

„No, já jsem se hnal za vločkou,“ dodal, když už se zdálo, že Thomas o něj ztratil zájem. „Vyslovený nahlas to zní hrozně dětinsky.“

„Hm, to jo,“ špitl jen a sklopil pohled na špičky svých bot.

Mrzelo ho, že jejich pokus o konverzaci většinou skončil dříve, než vůbec začal. A přitom toho měli tolik, o čem by se mohli bavit. Tím, že se dlouho neviděli a ještě déle se spolu nebavili, se témata k zajímavému rozhovoru naspřádala na hromádku. Čekalo se jen na příležitost. Ale když ho viděl, ztratil chuť mluvit o něčem tak banálním, jako byla změna ceny žvýkaček v supermarketu.

S tichým povzdechem si dovolil na chvíli zavřít oči a oddat se těm vzpomínkám, které měl. Společné snídaně u Murphyových bývaly vždy nejlepší částí dne – všichni chodili v pyžamech, neupravení, zkrátka tak, jak je polštář učesal. Zubili se na sebe, pobaveně se šklebili, když měl někdo kohouta. A Newt se mezi nimi cítil moc dobře.

Ale i doby přespávání u kamaráda skončily. Ztratil své místo na nafukovací matraci u jeho postele, která se často ani neuklízela, jak často tam noci trávil. Neměl nárok na hopsací balón, který mu sloužil jako náhrada za židli, když sledoval, jak Thomas vypracovává nějaký úkol. Většinou ani nerozuměl tomu, co dělal. Byl sice docela chytrý, ale ne dost na to, aby všechno pochopil.

Možná to bylo jen tím, že nechápal. Nechápal změny v kamarádově osobnosti, s nimiž se poslední dva roky potýkal. Netušil, proč tak často uhýbal pohledem, kdykoli se na něj mile usmál a zamával. To se za něj snad styděl?

„No... Newte?“ protrhl jeho přítel nepříjemné ticho.

Blonďák otevřel oči a vytáhl ruce z kapes. Nebránil se tomu, když se samovolně poskládaly na hrudníku. Ten mráz zmizel, nahradila ho další vlna vzteku. A tentokrát se nezlobil na sebe.

„Dneska se aspoň rozloučíš, hm?“

Nad slovy nepřemýšlel, prostě pohyboval rty a artikuloval jazykem. Dva roky nepochopení, bezdůvodné vyhýbání se, útěky bez rozloučení a podivné chování celkově si konečně vybíraly svou daň. Jeho trpělivost měla taky své hranice.

„Dva roky se za tebou honím! Hraješ si na nedosažitelnýho, jako bys byl v mým životě to nejdůležitější, za čím bych se měl hnát až na konec světa! Ale něco ti řeknu, Tommy. Já se nehodlám snažit, když ty všechnu mou snahu –“

„Chtěl jsem tě pozvat na rande. Ne, na kakao. Chtěl jsem tě pozvat na kakao k nám,“ přerušil ho Thomas, ale ani tentokrát se na něj nepodíval. Jeho rty se zkroutily do stydlivého úsměvu, tváře se vyboulily. Vypadal jako chtivé, ale vyplašené štěně.

Druhý chlapec zůstal zkamenělý údivem. Očekával, že nakonec uteče bez prostého „sbohem“ a nedá o sobě vědět další měsíc. Nebo třeba půl roku, to bylo jeho novému já podobné. Ale to, že ho pozval na kakao, ho překvapilo. Mile.

Než stačil spustit ruce podél těla, obmotaly se mu kolem zápěstí dlouhé hranaté prsty, které to udělaly za něj. Ty se poté posunuly k těm jeho a propletly se mezi sebou. Dlaně se spojily jediným mlasknutím, když Thomas obě ruce zvedl do úrovně ramen a konečně se odvážil podívat příteli do očí.

„Chytání vločky vlastně zní zábavněji než vynášení odpadků,“ poznamenal Thomas. Hlas se mu nervozitou třásl.

Newt na něj nechápavě civěl. Ta prudká změna ho vyděsila. Ale když si spojil jedno s druhým, konečně mu to došlo. Všechny ty důvěrné chvilky, uhýbání pohledem, zmatky, kdykoli byl u něj blíž...

Byl jako jeho vločka. Nedosažitelný, nepolapitelný.

„Půjdu s tebou moc rád,“ odpověděl nakonec.

„Víš, Newte. Je naprosto nemožné tě dostat.“

„Ne, Tommy. Je naprosto nemožný se mě zbavit,“ opravil ho a se širokým úsměvem na rtech znovu nalezenou spřízněnou duši objal.