Bylo už zvykem, že Vánoční trhy začínaly tak, aby si jich všimla i okolní města. Denver byl jedním z míst, kde se tradičního ohňostroje nevzdali ani po naprostém přehlasování, které bylo proti rušení klidu kolem šesté hodiny večerní, ale přesně to na tom Thomas miloval. Město si žilo vlastním životem, bylo impulzivní a nepředvídatelné, tak lidské, že mu chybělo k definici bytosti jen bijící srdce a několik čistě lidských chyb.

Modrou šálu, která už dávno vyšla z módy – možná už někdy před dvaceti lety –, měl omotanou kolem úst i na nose, aby se k němu mráz nedostal. Sice se od přátel dočkal pouze výsměchu, ale jemu to nijak zvlášť nevadilo. Dokud ho látka hřála, bylo mu jedno, jak hloupě musel vypadat. To už k zimě patřilo.

„Myslím, že bychom se mohli jít podívat ke stánku s punčem,“ navrhla jeho nejlepší přítelkyně – nerad přiznával, že i vlastně jeho ex – a popadla ho za loket.

Její dlouhé prsty, načervenalé mrazem, se kolem látky jeho kabátu obmotaly jako spony, odmítaje ho pustit, aby jí někam neutekl. Poslední dobou to dělávala často, poučila se z minulých oslav začátku adventu. Thomas občas litoval, že ho znala tak dokonale.

„Neměli bychom pít,“ namítl a vrazil si ruce do kapes. Když ona chtěla vystavit prsty venkovnímu chladu – ten odhadoval na minus padesát, přibližně s odchylkou deseti stupňů –, on jí to nehodlal rozmlouvat a marnit tak čas, kdy mohou být ty jeho v dokonalém teple. „Ještě nám nebylo dvacet jedna.“

„Odkdy je Thomas slušný a ctí pravidla?“ podivila se.

Thomas obrátil oči v sloup. Dlouhá léta, při nichž měl tu možnost krásnou tmavovlásku poznat, se dala zúročit právě na tom, že o ní taky dost věděl. Například i to, že kdykoli utrousila podobnou poznámku, nemělo cenu se pokoušet vymlouvat. Znala ho lépe, než se znal on sám.

„Jak myslíš. Ale jsem si jistá, že jsem viděla toho tvého anděla v zástěře,“ poznamenala dívka se spikleneckým úšklebkem a dloubla kamaráda do paže svým loktem.

Nedalo by se ani stopkami určit, za kolik setin sekundy zrudl jako rajče. Nemohl si nalhávat, že to bylo okolním mrazem – opět musel zdůraznit, že skutečně mrzlo, jako by je letos měla čekat ruská zima –, přesně věděl, v čem je zakopaný pes. A jen velmi nerad to přiznával jak sobě, tak i svému nevlastnímu, podle něj tomu zlému dvojčeti.

„Ty si nedáš pokoj, viď, Terezo?“ zamrmlal si pod nosem. Zpola vlastně nechtěl, aby jeho naprázdno vypuštěnou poznámku slyšela. Uměla docela rychle měnit nálady, když padal soumrak.

„Už o něm básníš několik měsíců, Tome,“ namítla a odkašlala si, než byla připravena na přehnanou imitaci. „Ón je tak roztomilý, když se poleje konvicí s kávou a kouše se do prstu!“

„Přestaň,“ zasyčel. Nechtěl, aby na ně zbytečně přitahovala pozornost.

„Ále já neznám jeho jméno. A má on vůbec zájem? Ách, už se nemůžu dočkat, až mě Tereza dokope k tomu, abych ho pozval na rande!“ pokračovala Tereza, těžce zadržuje přicházející smích.

Nebyla to moc dobrá imitace, ale to bylo to poslední, co by mu mělo vadit. Její přeslazený tón hlasu mu lezl krkem, kdykoli ho použila, a v kombinaci se slovy, která někdy – možná pod vlivem zvláštního seskupení planet a hvězd – snad i použil, to byla smrtící kombinace pro již tak několikrát zbitou trpělivost.

„Takhle já vůbec nemluvím,“ zabrblal podrážděně a přitáhl si šálu výš na kořen nosu, aby skryl větší plochu rudých tváří.

Cítil se trapně, ačkoli míjeli spoustu lidí, kteří by se svými červenými nosy mohli jít na konkurz klaunů. Jen u nich to bylo způsobeno zčásti mrazem, zčásti tím množstvím alkoholu, jejž požili na náměstí, nebo se zásobili už doma ještě před tím, než vůbec vyrazili ven.

„Ale červenáš se.“

„Nečervenám,“ bránil se hned nato. Dlaně, ukryté v páru ošklivě zelených rukavic, si přiložil na místa, kde šála končila. „Je mi jen zima.“

„No ano, jasně. A vůbec to není tím, že ten tvůj anděl stojí hned u toho stánku na konci řady, že?“

Tereza si nikdy nedala pokoj, dokud nedosáhla svého. Údajně prý vždy bojovala pro větší blaho a vyšší cíle, ale nechápal, proč se ho snažila přimět, aby na blonďáka promluvil. To normální ex opravdu nedělaly, mohl však jen děkovat tomu nahoře, co je opatroval, že měl za kamarádku z dětství právě ji.

Ač se skutečně snažil se nedívat směrem, kam hlavou pokynula, nakonec neodolal. Už jen pouhá představa, že by se mohl s blonďákem z kavárny setkat i jinde než uvnitř jako zákazník s obsluhujícím, mu naháněla husinu po celém těle – nehledě na to, že byl, podle Terezy, nabalený jako cibule.

Stál tam. V tom davu by se dal snadno splést s dalšími blond kšticemi, ale Thomas se už před nějakou dobou naučil vše ostatní ignorovat, kdykoli se na scéně objevil jeho tajemný kluk z kavárny na náměstí. Nikdy ho neslyšel promluvit, byl si však jistý, že kdyby měl hádat, jaký hlas bude mít, strefil by se. Měl už několik teorií, jak mohl znít – od podmanivého basu, přes líbivý baryton až k dětskému tenoru, jenž by k mladě vypadající tváři seděl snad ze všeho nejvíc. A co kdyby ho slyšel zpívat?

Naprosto ztratil dech i všechna slova, která na jazyku měl. Nikdy neviděl půvab v mléčné mlze, jež se linula z úst při výdechu teplého vzduchu, až teprve nyní byl schopen ocenit i tento kousek umění lidského těla. Uchvátilo ho i samotné držení, i v kabátě hubená figura a nemizející úsměv, jímž obdarovával každého, kdo mu položil minci na stůl na kelímek horkého nápoje.

Přál si, aby se i na něj to štěstí usmálo.

„Země volá Thomase! Thomasi, jsi na příjmu?“ ozvalo se z dálky, jako by dotyčná stála na opačném konci uličky a křičela na něj.

Zatřepal hlavou. Úplně zapomněl na to, že sem přišla s ním. Byl tolik ovlivněný pozitivní aurou, která poletovala kolem té dětsky se usmívající tváře, obdivoval každý jeho neohrabaný pohyb, kousal se do rtu kdykoli, kdy těma zářivýma očima zabloudil i tam, kde zrovna…

Tereza mu luskla prsty před obličejem. Podivil se, jak to s těmi zmrzlými tyčinkami dokázala, ale neptal se jí na to. Vypadala obzvlášť pobaveně, hlavně když už byli poblíž toho konkrétního stánku a Thomasovi se okamžitě zvýšila rychlost tepu.

„Ale já nevím, co mu mám říct,“ zašeptal na obranu. Jen pár metrů od stánku nešel sám, Tereza ho za sebou táhla jako matka dítě do supermarketu.

„Co třeba: „Ahoj, já jsem bažant, přišel jsem se uložit na talíř a čekám, až se do mě pustíš.“?“

„Tohle jsi jen tak plácla,“ zamrmlal. „Víš ty co? Nepomáháš mi.“

„Protože to moc hrotíš, Tome. Viděla jsem, jak se na tebe kouká. Ty pro oči nevidíš, co? Jsem si jistá, že se usmíval právě na tebe,“ dodala Tereza a objala kamaráda kolem ramen. „A za pokus nic nedáš, ne?“

„Co když… co když bude mít přízvuk?“

Toho se nebál. Jen mu docházely nápady, jak tmavovlásku přesvědčit, aby to nechala plavat. Sice se chtěl s blonďákem seznámit, ale ne ho rovnou pozvat na nějakou schůzku za účelem dostat se mu do kalhot. Thomas preferoval zalézt jako první pod kůži.

„To snad nemyslíš vážně.“

„Já… mám v botě minci, myslím, že si musím někam sednout, abych si –“

Ucítil pevný stisk na loktu. Věděl, že to byla ona, měla mnohem větší sílu, než na jakou vypadala. Skoro si i dovolil zasyčet bolestí, kdyby jím neškubla dopředu a nepustila ho ihned, co se objevil před ní. Pak ho tlačila dopředu tak, že dlaně přiložila na jeho záda a zkrátka do něj občas narážela, aby přestal odporovat.

Thomas nechtěl. A zároveň chtěl. Byl rád, že ho tam vedla ona – Tereza bývala vskutku tvrdohlavá a když si něco usmyslela, muselo to tak být. Takže pokud se rozhodla dát jeho a blonďatého kluka s dětským úsměvem dohromady, mohl se těšit na své první trapné rande bez ní.

Jen měl strach. Takový, že se mu třásly nohy a podlamovaly kolena, když ucítil tu krásnou vůni ovoce a ovocného čaje, nabízeného lidem ve frontě. Fronta moc dlouhá nebyla, proto se ta nervozita ještě znásobila, kdykoli se o jednoho spokojeného kupujícího zmenšila.

„Už jsi ve frontě,“ prohlásila a postavila se za něj, čímž ho uzavřela v řadě, z níž nebylo úniku. „Opovaž se zdrhnout. Pamatuj, že vždy stojím za tebou.“

„Takovou důvěru si snad –“

„Takže tě můžu kdykoli nakopnout,“ dokončila, než stačil svou myšlenku vyslovit.

„Toho si moc vážím. I moje zadnice se těší,“ utrousil si Thomas pod nosem a popošel o další krok dopředu.

„To doufám. Opravdu je docela hezký.“

„Můj zadek?“ zajímal se.

„Ten blonďák,“ opravila ho s uchechtnutím. To mu vždy dokázalo zvednout náladu. Tereza měla ten nejkrásnější smích, který kdy slyšel. Prozatím. „Jsi na řadě. Tak do toho. Jdi si pro pusu pod jmelí.“

„Další!“ ozval se zvučný hlas.

Thomas sebou škubl dopředu. Takhle si ho nepředstavoval. Zněl podivně, nepasoval k němu. A o chvilku později, až došel ke stánku tak blízko, jak se odvážil, poznal i proč.

Nebyl to blonďák, kdo na něj křičel, ale docela hezká dívka s dlouhými hnědými loknami a rudými lícemi s ďolíčky. Kdyby jednou měl hledat kandidátky na královny krásy, rozhodně by tam poslal Terezu a tuhle slečnu se zvučným, možná až upištěným hlasem.

Nebylo to však to, co chtěl. Hned vedle ní stál jeho cíl. Blonďák se však věnoval druhé straně fronty, kde pokyvoval hlavou na všechno, co vylezlo z větrem vyschlých rtů postarší dámy s velkým kulichem na hlavě a psíkem po boku. Viděl, že ačkoli do něj hustila nemysly – něco o tom, že zdražili hrnečky a poklopy na hrnce –, on se usmíval od ucha k uchu.

Spletl se. Kdyby měl vybrat kandidátky na mistry krásy, byla by to Tereza, dívka, co se ho snažila přivést na Zem, aby vyřídila objednávku, a tento úsměv. V životě neviděl nic tak dokonale dětského a vyspělého zároveň.

„Můžete mi říct, co si dáte, nebo odstoupíte z fronty?“

Ten hlas ho přivedl zpět do reality. Brunetka vypadala naštvaně. Nebylo se čemu divit, celou dobu sledoval neohrabané pohyby mrznoucího těla, které toužil obejmout, aby mu předal trochu svého tepla, až zhasnou všechna ostrá světla a jim zůstanou jen vánoční světýlka na stromku a na oknech.

Zasněně se usmál, nevědomky. Přiložil si na srdce obě dlaně, aby zeslabil hlasitý tep. Měl pocit, že mu vystřelí z hrudníku, když dívka obrátila oči v sloup a poklepala kolegovi vedle sebe na rameno. Ten se na ni otočil, ale ihned poté věnoval pohled Thomasovi. A v tu chvíli se mladík domníval, že se na místě rozpustí.

„Tohle by mohla být tvoje kategorie, Newte,“ pověděla a načervenalými prsty ukazovala cosi, co vzdáleně vypadalo, jako by hrála divadlo s maňásky bez maňásků.

Už znal jeho jméno. Newt. Na zdejší prostředí bylo zvláštní, ale znal i kluka, který si nechával říkat Pánvička, protože se mu jeho pravé jméno nelíbilo. Byl zvědavý, jak bizarní muselo být, že se pojmenoval podle kusu nádobí.

Newt vystřídal svou kolegyni a pohlédl mu do očí. Thomasovi se jejich barva hodně líbila, ve slabším světle jejich lapmy vypadaly jako rozteklý led na tabulce hořké čokolády. Myslel si, že to jeho dech alespoň uklidní, ale tělo udělalo opak. Cítil se jako po maratonu.

Nějakou chvíli se vpíjel do podivně zbarvených očí, než si všiml, že nějak podivně pohyboval prsty i rukama. Jeho rty se hýbaly, ale ačkoli pak skutečně zaměřil i sluch, neslyšel nic. Nevyšla z nich ani hláska.

Zmateně se otočil na svou kamarádku za sebou. Tereza vypadala podobně překvapeně jako on, možná ani ona s touto možností nepočítala. Ale ona měla narozdíl od něj v rodině němého strýčka, proto se postavila blíže k němu a šeptala mu do ucha hrubý překlad znakové řeči.

„Ptá se tě, jestli si něco dáš,“ zašeptala.

Thomas otevřel ústa. Měl na jazyku spoustu slov, jen se nic z toho netýkalo čaje. Nedokázal najít nic vhodného, čím by na něj mohl zapůsobit, proto ani z něj nevyšla ani hláska.

„Můj ty Bože, ty jsi neskutečnej,“ poznamenala Tereza a odstrčila ho na stranu. Poté popošla dopředu a opřela se dlaní o desku. „Tady kamarád se ptá, jestli jsi k mání.“

Plácl se do čela. Tereza měla svůj vlastní způsob seznamování. Občas i litoval toho, že ji vůbec nechal dělat všechnu komunikaci za něj.

Newt se na ni mračil. Pokrčil rameny a rty stáhl do jedné linky. I tak to byl však náznak úsměvu, který Thomasovi bral dech. Poté blonďák zavrtěl hlavou a poklepal si prstem na ucho.

„Je hluchý,“ oznámila Thomasovi a prolupala si prsty. „To budeš mít těžší, než jsem si myslela. Ale vy kluci si stejně nepotřebujete povídat.“

Hluchý. No jistě, proto se neustále usmíval. Nemohl mít ničeho po krk, když nic neslyšel. I tak mu ho bylo líto. Jak si mohl užít zpívání zdejšího sboru? Vánoční koledy? Zpíval se snad Strom Vánoční i ve znakové řeči?

Pozorně sledoval, jak Tereza máchala rukama ve vzduchu a sem tam něco zaartikulovala rty. Když se soustředila, nemluvila. Trochu mu připomínala jeho samotného, když se jedinkrát opil na oslavě narozenin svého dobrého kamaráda Minha. Ale jak se zdálo, blonďákovy rty se kroutily do širokého úsměvu. Ať dělala cokoli, fungovalo to.

Pročísl si prsty vlasy. Byl neskutečně nervózní. Nechápal nic z toho, co si mezi sebou ukazovali, poznával pouze mimiku obličeje, která mu moc nenapověděla. Byl snad pobavený? Vysmíval se mu? Usmíval se mile?

Netrvalo to ani tři minuty, když Tereza kývla na Thomase a spustila ruce podél těla. Usmívala se, ale tenhle úsměv už poznával. Objevoval se po každém zkoušení z chemie, kde excelovala. Úsměv vítězství.

„Je tvůj,“ prohlásila a poplácala kamaráda po rameni. Pak očima zalétla ke stánku, kde si Newt vázal kolem krku šálu a loučil se se svou kolegyní. „Odvedla jsem dobrou práci.“

Neměl slov. Ono to skutečně vyšlo. Pevně Terezu objal, dával si pozor, aby se mu temné lokny nezamotaly do rukavic, a rty artikuloval neslyšné děkuju. Pustil až v momentě, jakmile Newt vyšel ze stánku a postavil se vedle něj.

Cítil, že byl opět rudý. Ve světle Vánočního stromku blonďák skutečně připomínal anděla. Chyběla mu už jen zástěra a křídla, která nejspíš skrýval pod kabátem.

...

Ten den si pamatoval moc dobře. Vše se zdálo být tak ideální, překrásné, jak jen pohádka mohla být. Do měsíce se dokázal naučit znakovou řeč, pak už byl jejich vztah oficiální. Po ukončení studia na střední se přestěhovali spolu na okraj města. Z Newta se stal učitel hluchoněmých dětí, z Thomase docela vážený inženýr.

„Chybíš mi,“ zašeptal a položil ruku na náhrobní kámen. Dnes byly Vánoce. Den, kdy si řekli, že takhle to zůstane už napořád. Den, kdy mu autonehoda vzala smysl života a vyplivla ho do temné budoucnosti. „Krásné Vánoce, lásko.“

A i v tuto chvíli, kdy ho Newt neslyšel ani neviděl, svá slova doplnil o znakovou řeč, aby mu rozuměl i ten anděl, co na něj dával z nebe pozor.