„Ty jsi elf, ty jsi elf, ty budeš elf a ty,“ zakřičel snědý muž v křiklavě žluté košili a ukázal na tlouštíka vepředu, který vesele poskakoval s rukou nad hlavou, „…budeš trpaslík.“

Oslovený stáhl ruku k tělu a zmateně se zamračil. Ani trochu se mu nelíbilo, že by měl vyčnívat z davu. Všichni ostatní, kdo dostali roli elfa nebo elfky, smířeně přikyvovali a šuškali si mezi sebou. Co přesně mezi nimi zaznívalo, tomu malý chlapec nerozuměl.

„Proč přesně bych já, měl být trpaslík?“ zeptal se s vyšpulenými rty a propálil jejich jediného divadelního režiséra pohledem.

Albert, jak mu většina zkoušejících říkávala, si přitáhl složku s papíry k hrudníku a nahnul se k němu. Nezapomněl si malého človíčka prohlédnout od ošuntělých bot značky Adidas až po konečky pocuchaných kudrnatých vlasů, než zamlaskal a dloubl ho do břicha.

„Protože se na to nejvíc hodíš,“ sdělil mu prostě a bez obalu.

„Z toho si nic nedělej, Chucku,“ ozval se jeden z herců.

Chuck se otočil za sebe, kde stál tmavovlasý dlouhán. Alespoň jemu se tedy vždycky zdál vysoký, ačkoli mu k dohnání výšky u ostatních chybělo půl hlavy a pár milimetrů k tomu. I tak se však do toho těla vešlo tolik odvahy, až se divil, že se z toho nezblázní.

Vypadal téměř obyčejně. Tmavě hnědé vlasy, které vždy neposedně poletávaly do stran, se snažil učesat do nějakého jednotného tvaru, ale on sám musel usoudit, že ke zkrocení jejich divokosti to chce lepší vybavení, než je pouhý hřeben a voda. I tak ovšem nevypadal neupraveně, přesně tento rozcuch, na nějž si každý stačil zvyknout, se stal součástí jeho zevzření a on se to jen málokdy pokoušel měnit.

Nos byl i v zimě pokryt pihami. I tváře, téměř vždy červené, na sobě měly několik výrazných pih a znamenék, které jeho tváři dodávaly jedinečnost a odlišovaly jej od ostatních, jemu docela podobných kolegů. A úzké rty, z jejichž koutku vykukovala špička růžového jazyka, se kroutily do úsměvu, jímž dokázal obdařit jen pár vyvolených.

„Já mám hrát člověka, který jde do krčmy s krásnou elfkou,“ pokračoval tmavovlásek, když mu došlo, že na něj bude pouze beze slova civět, a nenápadně kývl na blonďatého kolegu vedle sebe.

„Jestli krásnou, to fakt nevím, ale neohrabaná a chlapská bude,“ namítl ten blonďák a pod rukou přiloženou na ústech se tiše zasmál.

Jakmile zjistil, že jeho role nebude tak úplně špatná, celý se rozzářil. Přestal protestovat, přijal papíry ke své postavě a s pobaveným úšklebkem došel ke svým přátelům.

Před zkouškami si všichni opakovali své pasáže všude možně po prostorách malého divadla. Pódium si zabrala skupinka v čele se svalnatým Asiatem, jehož role, ač byla vskutku jednoduchá a měl účinkovat pouze pár minut, byla podle něj nejdůležitější a měl by si tím pádem zvyknout na vrzání parket při chůzi, aby ho to neznervózňovalo.

Rohy byly rovněž plné. Každý si zabral někdo jiný ve víře, že tam budou nejdále ode všech ostatních, a nikdo je tak nebude moct rušit. Pravda byla však taková, že akustika prostředí míchala dohromady hlasy i z těch nejvzdálenějších koutů.

Chuck zůstal u pihovatého tmavovláska, s nímž si právě zkoušel scénu příchodu do krčmy. Kostýmy zatím neměli úplně dokonalé, jemu chyběly husté hnědé vousy a bičík za opaskem, který údajně kdysi dávno nevýhodně směnil za stříbrnou sekyru a život jednoho pytláka, jak se v knize dočetl, ale k představě to stačilo.

Zato Thomas, ten, který měl hrát společníka sličné elfky, na sobě nemusel měnit téměř nic. Pouze vyměnil modrou mikinu s kapucí za kápi, již měl přehozenou přes hlavu. Na svého vyššího přítele se proto musel dívat jen se zakloněnou hlavou, což byl docela problém. Bál se, aby mu nesjela z hlavy a nemuseli to tudíž zkoušet znovu, aby se naučil naklánět jen tak moc, aby tomu zabránil.

„Ale Newtovi to docela sluší,“ poznamenal, aniž by odtrhl pohled od dlouhých zelených šatů, které útlé tělo obepínaly.

Oslovený si odkašlal a poklepal si na místo, kde končil nos a začínalo čelo.

„Tommy, oči mám tady. Zkus mi to říct do očí a přísahám, že už žádný ženský, ani chlapovi v ženských šatech nebudeš čumět do výstřihu.“

„Nemá ty přednosti trochu… malý?“ zajímal se Chuck, ale uchechtnutí se neubránil.

„To je ségřina podprda, nemůžu za genofond naší rodiny,“ zabrblal Newt. Nezněl podrážděně, ačkoli se o to snažil. „Ale dost už o obdivování Gréty – stejně je to naprosto debilní jméno pro elfku – a pojďme si to zkusit ještě jednou.“

Po několikátém zopakování krátké scénky se všichni sešli na pódiu. Všichni elfové, netradičně vysedávající v krčmě, si tiše opakovali text pod nosem. Dokonce i Asiat, který vypadal nejlépe připraveně, artikuloval rty v neslyšném šepotu.

Kulisy zatím chyběly. Stačili donést pár stolů a židlí, aby navodili atmosféru hospody, ačkoli to mnohem více připomínalo školní jídelnu v době karnevalu. Herci se opírali o desky, pokukovali po sobě navzájem a vyčkávali na příchod nesourodé skupinky hlavních hrdinů.

Brzy dorazili i oni. Chuck, tentokrát už s vousy, aby si na ně mohl zvyknout, postával vedle Thomase, jehož kostým byl dávno dotvořený. Vedle nich dokráčel Newt v šatech a blond paruce, jejíž konečky sahaly až po zlatý opasek.

„Mám hrdlo vyprahlé tak, že bych vypil tři sudy piva!“ zvolal Chuck pro roli potřebným chraplákem a kývl paží v loktu do strany, když se snažil dloubnout Thomase do stehna.

„Máme dost krónů jen na jeden, Průdo,“ namítl Thomas a vytáhl z kapsy měšec s rýží. Pouze provizorní, peníze byly teprve ve výrobě. „Ale ty potřebujeme na jídlo. Došly nám zásoby.“

„Já bych mohl taky –“

„Stop!“ zakřičel Albert a rázně se zvedl ze židle. „Newte, ty jsi žena! Žádný „já bych mohl“, ale „já bych mohla“! Vypadáváš často z role. Pokud se necítíš dost žensky, jsem zvědav, jak zvládneš poslední scénu.“

„Nebudu muset ukazovat striptýz, že ne?“ vyhrkl Newt téměř okamžitě.

„Tys tu knihu nečetl?“ zašeptal k němu Thomas.

„Zatraceně, Tommy. Vždyť víš, že nejsem takovej knihomol jako ty,“ zabrblal blonďák a obrátil oči v sloup.

„Končí to jak každý hloupý románek pro malý holky. Hrabě Fíkus a Gréta se políbí při proletu ohnivou bránou do Země tolerance a zachrání tak Vševesmír,“ vysvětlil mu a kývl na režiséra, že to má pod palcem.

„Jó, nějakýho Fíkuse líbat nebudu,“ namítl a založil paže na hrudníku pod umělými ňadry, na nichž si zatím také nedali kostyméři moc záležet.

„Newte. Já jsem hrabě Fíkus.“

„Hej, Alby!“ zapištěl blonďák, zvedl si sukni a vyběhl k okraji pódia, aby režiséra lépe slyšel. „O líbání nepadlo ani slovo!“

„Já jsem ti říkal, aby sis to přečetl. Roli jsi přijal, nehodlám to měnit. Už tak jsme ve skluzu. Tak laskavě drž zobák, jdi si stoupnout na svý místo a buď sličná elfka Gréta,“ odvětil Albert podrážděně a ukázal prstem na Chucka s Thomasem.

„Že já se vůbec hlásil na konkurz,“ brblal si Newt pod nosem, když kolem nich procházel.

„Jedna pusa nikoho nezabije,“ snažil se ho utěšit vousatý Chuck.

„Tobě se to řekne. Ty nemáš falešný poprsí, řasenku a vyškubaný obočí. Zatraceně, vždyť oni mi depilovali ruce!“ zvolal a propálil oba své přátele pohledem. „Až budu příště chtít hrát v divadle, tentokrát mě zastavte.“

Zkoušení šlo dále podle plánu. Newt se snažil, aby zapadl do role, Thomas s tím neměl nejmenší problém. Chucka brzy bolelo z chraplání v krku, ale o pauzu si nepožádal, Albert jim ji stanovil po konci zkoušky sám.

Unavení umělci odhodili přebytečné části kostýmů a odběhli ke stolku s občerstvením. Chuck se okamžitě zbavil vousů, které ho kousaly na bradě, a procpal se dopředu, aby si uzurpoval to nejlepší místo.

Vedle jeho vousů skončila i Newtova rozcuchaná paruka. Zatím byla pouze provizorní, na lepší se pracovalo. I tak mu vadilo, že měl snad tu nejhorší roli ze všech a že do ní neobsadili jejich jedinou herečku, která se raději chopila záporačky. Byl by uvítal odvážný kostýmek mnohem raději než to, co ho čeká v kůži elfky Gréty.

„Ale Newte, snad ses neurazil,“ poznamenal Thomas, který už kousal do roličky ze sýru. „Urážel jsem tvoji postavu, ne tebe. A měl jsem to v textu.“

„Stejně je to hloupá hra,“ zamručel blonďák. „Já nejsem nejzženštilejší chlap tady.“

„Ale Tereza už hraje Frídu,“ namítl jeho přítel. „Ale tak pokud ti tolik vadí ta pusa, tak mi ji dej aspoň na tvář.“

„Hele, zvládnu to. Když jsem zahrál Kateřinu ze Zkrocení zlé ženy i Hamletovu matku, dokážu i tohle.“

„Tohle je ale moderní fantasy.“

„Když už musím někoho líbat, tak jsem rád, že jsi to ty. A tečka. Už o tom nebudem mluvit,“ rozhodl nakonec, popadl obloženou housku a šel se převléct.

Dny míjely dny. Skupinka nadšenců divadla se scházela každé odpoledne na zkoušku, při níž si opakovali staré a už zažité fráze a učili se nové. Chuck si pomalu na svou postavu zvykal, osobnost protivného trpaslíka Průdy se mu dostávala pod kůži.

Newt se naučil, že aby se dokázal s Grétou lépe sžít, měl by pochopit dívčí chování lépe. Strojené shakespearovské role, které měl naučené, tohle nepotřebovaly, ale dívčí fantasy si to přímo vyžadovalo.

Co tak slyšel, prý musel vydržet pár dní v bytě své sestry. Ta ho učila se pohybovat jako dívka, mluvit tak, jíst… Nezáviděl mu to. Jemu stačilo umět plivat a chrchlat, víc pro zvládnutí své role nepotřeboval. A i všichni ostatní vypadali spokojeně.

Naprosto chápal jeho rozhořčení. Albert blonďáka nutil, aby pracoval s hlasem, s ladností pohybů. Dlouze mu vysvětloval, že jakožto nejsličnější ze všech stvoření na pódiu by se měl pohybovat s lehkostí motýla, ale ladností laně. A to bylo pro tvrdohlavého ekonoma těžké pochopit.

S Thomasem mu byli jedinou oporou. Jakožto hlavní působitelé museli trávit spoustu času společným přeříkáváním a trénováním, do nějž vkládali všechen svůj um a snahu. Ale zatímco Thomasovi ta role dokonale sedla, Newt se s Grétou pral.

„Máme štěstí, že je to jenom divadlo a bude se to hrát párkrát, než nás kritici zadupou do země,“ uklidňoval ho Thomas před poslední scénou.

„A nějakej kretén to natočí a hodí na YouTube. Jo a máme srandu do konce roku, než to přebije jiná volovina,“ ulevil si Newt, který si v zrcadle upravoval zrzavou paruku.

„Ale prosím tě. Vždyť takhle tě aspoň nikdo nepozná. Vypadáš jak holka.“ Když ho mladík propálil pohledem, okamžitě dodal: „Ale hezká holka.“

„Tommy. Sklapni. Vůbec mi nepomáháš,“ zabrblal a domaloval si linky. „Radši bych se točil v tý krčmě dokola a dokola jak idiot celou hru.“

Chuck sledoval, jak se Thomasovy rty zachvěly při tichém povzdechu. I jemu lezlo na nervy, jak si neustále stěžoval. Ačkoli by nechtěl být v jeho kůži, měl by si zachovat profesionálnost a nestěžovat si na každou blbost.

„Je to jedna pusa,“ bránil se Thomas.

„Za takových blbých okolností!“ vyjekl blonďák a rázně se postavil. Otočil se na Thomase a prstem ho dloubl do hrudníku. „Tobě by se líbilo, kdyby ses celý roky snažil skrývat, že někoho nejspíš miluješ, a nakonec tě blbá hra donutí se přiznat mnohem dřív, než jsi vůbec připravenej?!“

Chlapec v rohu na ně vyjukaně civěl. Uvědomoval si, že by tu zrovna teď být neměl, ale už to slyšel. Už nemohl popřít, že by si toho divného chování nevšiml.

Thomas vypadal o něco méně zmateněji než on. Zády byl přitisknut ke zdi, kam ho přišpendlil kostnatý prst. Dlaně měl otočené k tělu v zelených šatech, oči ulpěly na pramenu rezavé paruky, který vypadl z upleteného copu a visel u levého oka.

„Jo, je to venku. Doufám, že jsi spokojenej,“ zasyčel tak blízko, že jejich nosy dělila šířka palce. „Protože já končím. Už nechci hrát tu pitomou naivní elfku, která potřebuje chránit i před pavoukem.“

Než se stačil odtáhnout a odkráčet k zrcadlu, popadl ho Thomas za zápěstí. Když se na něj podíval pár oříškově hnědých očí, jeho výraz změkl. Ohryzek se zvedl, když naprázdno polkl.

„Myslel jsi to vážně?“ zajímal se.

„Hele, tak dobrej herec zase nejsem, abych uměl bravurně lhát,“ odpověděl. Ani se nesnažil to popírat. Slyšel to i Chuck.

„Jako já?“

„Ne, ten hrabě Fíkus, co leze všem do prdele, asi,“ zamručel a obrátil oči v sloup. „Ani se nedivím, že sis toho nevšiml. Sedíš si na vedení.“

„Kluci, já… půjdu se podívat na ostatní,“ zašeptal nejmladší z nich a zacouval ke dveřím.

„Chucku,“ oslovil ho Thomas, který se ani neodvážil spustit pohled z Newtových očí. „Pojď sem. Sem ke mně.“

Chlapec neváhal dlouho. Zhoupl se z pat na špičky a s rukama za zády se odkolébal k nim. Nezapomněl přitom sledovat oba mladíky, kteří si vyměňovali slova pouhými pohledy a mimikou obličeje.

Postavil se vedle nich a zmateně těkal očima chvíli po jednom, chvíli po druhém. Ani jeden se neodvážil uhnout pohledem, nebo byť jen přerušit to trapné ticho, jež se mezi nimi rozprostřelo. Chuckovi to připomnělo jednu ze scén, které dnes zkoušeli.

Sličná elfka Gréta, která hleděla do očí hraběte Fíkuse, si pohrávala s copem, jenž jí padal přes rameno. Plna očekávání se bála vyslovit to, co oba vědí.

Hrabě Fíkus ji objal kolem pasu a druhou ruku natáhl k jejím vlasům. Avšak místo jemného pohlazení sundal paruku z hlavy a opět před ním stál pouze neurozený ekonom z bytu naproti.

„Průdo, odnes tohle na důkaz mých slov panu králi Albertovi,“ prolomil to trapné ticho Thomas a podal mu paruku. „A vyřiď mu, že dneska už zkoušet nebudem. Chceme si natrénovat poslední scénu doma.“

Chuck nebyl jediný, kdo v tu chvíli zrudl jako rajče. I Newt, který by se mohl pro zneviditelnění opřít o bílou stěnu, nabral odstínu zrzavé paruky a konečně uhnul pohledem a mladšího přítele.

„C-cože mu mám vyřídit?“ vykoktal Chuck a prosebně se na Newta podíval.

„Gréta si dává pauzu.“

„A hrabě Fíkus ji, jako pravý gentleman, doprovodí domů.“

Kudrnáč zběsile pokýval hlavou – víckrát, než bylo nutné. Přitáhl si paruku k hrudníku a po probrání se z chvilkového tranzu vyběhl ven z šaten.

Mohl být jen rád, že místnost opustil rychle.

Skoro všechno občerstvení už bylo pryč.

A/N

Výzva číslo dvě je také splněna. Sice jsem si chtěla dát pauzu, ale nakonec mě to tak nakoplo, že jsem musela udělat parodii na divadlo a dívčí fantasy. Opět v kabátě mého hloupého humoru a nemístných vyznání. Ale to by nebyla romantika, kdyby se pořádně nepohádali 😅