„Jednou by ses měl naučit ji zapnout,“ ozvalo se pokojem v bytě v prvním patře jednoho z panelových domů v centru Denveru.

„Když těch knoflíků je strašně moc,“ zabrblal druhý podrážděně a pleštil přítele po ruce, kterou k němu natáhl, aby mu pomohl.

To však blonďákovi nezabránilo v tom, aby zjevný zákaz porušil a upravil mu nepovedený uzel na šále. Občas si musel říkat, že se nestará o malé dítě, ale o racionálně smýšlejícího dospělého člověka, sic s geniální myslí doktora, ale zaostalostí v normálním běžném životě.

„Tak sis ji neměl kupovat,“ vrátil mu spolubydlící a, když byl konečně se vzhledem tmavovláska spokojen, spustil ruce podél těla a odstoupil o krok zpátky.

„Ale tobě se líbila,“ namítl.

„Tommy. Přestaň už konečně brblat a pojď. V pitevně na nás čekají a já nechci poslouchat ty Albertovy kecy o tom, že kdybys uměl poznávat hodinky a já nebyl líný prase, už by to mohlo být vyřešený. Tak se laskavě přestaň prohlížet v zrcadle jak modelka před procházkou po molu a hejbni tím zadkem, ať už tam jsme.“

Nebylo překvapením, že oslovený obrátil oči v sloup. Neodpustil si poslední kontrolu v zrcadle, jíž se ujistil, že mu černý kabát dokonale pasuje k bílé košili i červené šále. Jako by očekával, že bude pochválen i někým jiným, otočil na něj hlavu a gestem paží obsáhl celé své tělo.

„Jo, hezký, ale už fakt musíme jít!“ vyhrkl netrpělivý blonďák a zadupal na místě.

„Vím, že bys mě mnohem raději viděl bez oblečení, ale na to opravdu nemáme čas,“ odvětil Thomas se samolibým úsměvem a za posledního upravování si límce kabátu konečně vyšel ke dveřím.

Tak jako neodolal poslední výzvě zrcadla, ani tentokrát se nenechal svést nedostatkem času. Když procházel kolem zarudlého blonďáka, přitáhl si ho za kravatu níž a krátce jejich rty spojil. Vysloužil si sice podrážděné zamručení, jakmile kousnutím do rtu polibek ukončil, ale jemu to způsobilo neskutečné potěšení z výhry.

„Newte, tak kde se zdržuješ?“ zavolal na něj tmavovlásek z předsíně, kde už vyčkával nastoupený a připravený vyrazit.

Newt se jediným zatřepáním hlavy zbavil zbytků omámení, které jeho mysl sužovaly i po tolika letech společného soužití na hromádce, a nejistým krokem vyšel za ním. Ani ho nestačil chňapnout za ruku a Thomas už opustil byt a smál se na chodbě.

Rezignovaně si povzdechl. Život s tvrdohlavým patologem nebyl žádný med už tehdy, kdy spolu studovali medicínu na stejné univerzitě a náhodou dostali stejný pokoj. A když se seznámili a navzájem se začali poznávat, zjišťoval, že jeho omezenost v běžném životě by mu mohla být ke škodě. Měl by mu být ještě vděčný, že se ujal a ještě neutekl.

Než opustil prostory jejich bytu, vytáhl z kapsy mobil a překontroloval zprávy. Měl dva zmeškané hovory od Alberta, jeden od sestry Elizabeth. Červené číslo nad žlutou schránkou ho upozorňovalo na další zprávy.

Albert, 10:24 : Kde jste? Tělo tu už hnije.

Albert, 10:39 : Agnes už chce začít bez vás.

Albert, 10:45 : Už dorazili i Jones s Paigeovou.

S nezájmem mobil schoval zpátky do kapsy a zamkl za sebou dveře. Nečekal, až si Thomas přestane prohlížet svůj obličej v odraze ve skle jednoho z vyvěšených obrázků a vyběhl po schodech dolů.

Tlačil je čas. Nemohli si dovolit nechat utéct příležitost dobrého výdělku, to moc dobře věděl. A Thomasovou výstředností a tendencí kupovat vše nepotřebné, co v bytě pouze zavazí – jako například ten indiánský totem z minulého týdne, který údajně pořídil přes eBay – se jejich dluh vyšvihl na pěti cifernou částku. S jejich mizerným platem to nebylo možné splatit do půl roku, kterou měli jako lhůtu.

Neohlížel se zpátky, jestli se Thomas odhodlal opustit jeho stále udivující odraz sebe sama. Pokud se uráčí dojít pozdě, nebude to jeho krk, který spočine v Albertově vývaru. Bez váhání si zapnul zip kožené bundy až k bradě a vyběhl co nejrychleji k márnici, která byla ve vedlejší ulici.

Vůbec nevnímal, že stále nedokázal došlapovat na zlomenou nohu správně. Nemohl utrácet zbytečně peníze za taxi a auto doma neměli, proto mu nezbývalo nic jiného, než dlouhý běh městem, kde se nevyhnul podezíravým pohledům kolemjdoucích a občasnému popichování sousedů.

Ještě třikrát mu mobil oznámil příchozí zprávu, než se objevil před nenápadně vyhlížející budovou. Lapal po dechu, který mu nestačil už v první třetině jeho poutě za možným pěněžním obnosem. Sice mu stáří nijak na paty nešlapalo, ale několik let omezení pohybu si konečně vybraly svou daň.

Jakmile popadl dech a donutil se natáhnout ruku ke klice, někdo ho popadl za zápěstí a švihl s ním dovnitř. Nebylo to tak prudké, jak očekával, ale kdyby ho dotyčný nedržel, nejspíš by se pádu neubránil.

„Promiň, ale spěcháme,“ vysvětlil Thomas, který ho za sebou táhl ke schodům.

Mohlo mu být jasné, že si cestu opět někde zkrátil. Ten pohodář znal celý Denver tak dokonale, že by dokázal najít nový krám s hračkami, aniž by si pomohl internetem. Nemělo ho ani překvapit, že tady byl dříve než on.

Musel se dívat pod nohy, aby je stačil střídat. Thomas byl rychlejší, nebral ohledy na Newtovu zraněnou nohu ani únavu z pokusu o maraton. Najednou litoval, že ho donutil vyjít z bytu. Jistě by si s tím dokázali společně s doktorem Jonesem, Agnes a Paigeovou poradit.

Ale ačkoli tomu někdy sám odmítal věřit, Thomas byl ve svém oboru velmi žádaný. Jeho chladný úsudek nebyl skoro nikdy mylný. Nikdy nenechal do případu vstoupit emoce, vždy si udržoval jakýsi odstup, jímž sám sebe chránil. Proto ho ani neranila ztráta kolegyně, která byla zavražděna minulý rok v dubnu – zato doktor Jones to dodnes vrahovi neodpustil.

Zastavil se až u dalších dveří, které už vedly na jeden ze sálů. Jako jediné měly pod sebou bílý pruh světla, jenž návštěvníky uvnitř prozradil.

Nezdržovali se pochybami, na to nebyl čas. Bez vyzvání vtrhli dovnitř skoro zároveň a zůstali stát ruku v ruce před skupinkou lidí v bílých pláštích. Jakmile Newtovi došlo, že se nezajímají tolik o ně jako o jejich ruce, rychle se vytrhl a odkráčel k doktoru Jonesovi.

„Arisi,“ pozdravil ho a kývl k němu.

„Newte,“ vrátil mu vyzáblý muž s tmavými vlasy a mírným předkusem. Prohlédl si ho od špiček po paty skrze tenká skla malinkých obrouček, které mu seděly na nezvykle úzkém nose plném pih. „Pláště jsou vzadu.“

Nemusel mu to říkat dvakrát, okamžitě pochopil. Svižným krokem vyšel ke skříni na druhé straně místnosti a otevřel ji.

„Má několik bodných ran. Tady, tady a taky tady,“ začala doktorka Agnes, aniž by na poslední opozdilce počkala. „S Arisem se domníváme, že ho vrah zabil právě pobodáním a z paniky ho hodil do řeky.“

„To je špatně,“ namítl Thomas.

Newt se musel otočit. Nevěděl, že už tam byl. Ale plášť neměl. A nikomu to očividně nevadilo.

„Je to naprosto logická úvaha. A nebojím se říct, že i ta nejpravděpodobnější,“ bránil se Aris, ten jeho pisklavý hlas Newt poznal i poslepu.

„To se může zdát,“ nedal se jeho přítel.

Blonďák si na košili navlekl dlouhý plášť a ještě za pochodu si nasadil rukavice. Nechtěl zmeškat ani chvíli, než jim Thomas prozradí svou domněnku a zahrne je dlouhým vysvětlováním každé kroku.

„Bodné rány jsou čtyři, tudíž to nemohl nebýt záměr,“ pokračoval a posunul se o kousek vedle, aby se k němu mohl kolega postavit. Obdařil ho také docela milým úsměvem, v němž bylo znát nadšení i radost ze svého umu a nadřazenosti nad ostatními.

„Vrah byl opatrný, dával si pozor, aby jich nebylo více,“ dodal Newt, ale tentokrát si z Thomasovy strany vysloužil vrtění hlavou v nesouhlasu.

„Právě naopak. Vrah očividně spěchal, nejspíš někam na vlak. Když se podíváte pozorněji, všimnete si, že některé z ran se stačily zatáhnout. To ukazuje, že nebyly vůbec hluboké, pouze kousek pod povrchem, aby to vypadalo, že zemřel na vykrvácení,“ opravil ho a ukázal na jednu táhlou pod žebry. „Ve spěchu minul důležité orgány. I kdyby došlo ke vnitřnímu krvácení, nemohla to být příčina smrti.“

„Ale ten řez –“ namítl Aris, Thomas ho však ani nenechal domluvit.

„Vypadá podezřele, to uznávám. Ale nehrajte si na hlupáky. Je snad naprosto očividné, že netrefil ani krkavici. Tak brzy po usmrcení se nemohl vytvořit strup. A navíc, tohle vypadá jako dokonalý řez ostrým nožem, ale je nerovnoměrný. Oběť ho měla přiložený ke krku a poranila se až tehdy, kdy sebou začala cukat.“

Podíval se na ránu blíže. Měl pravdu, skutečně byla někde tenčí. S podobnými případy se již několikrát setkali, všiml si jich i u pár svědků, kteří s nimi ochotně mluvili.

„Žádal výkupné,“ vyslovil svou myšlenku blonďák nahlas a podíval se na Thomase, jestli tentokrát přikývne.

„To by souhlasilo,“ přitakala doktorka s narezlými blond vlasy, svázanými v dokonale uhlazeném drdolu. „To by vysvětlovalo i otlačeniny na rukou. Policie na místě našla i nůž s DNA jisté Harriet Doomanové, přítelkyně spolubydlícího oběti.“

„Neudělala to ona,“ nenechal si vymluvit Thomas. „Takovou váhu by žena neunesla.“

„Tak měla komplice,“ práskl Aris.

„Arisi, tobě to od vraždy Rachel opravdu nemyslí. Co kdybys držel hubu a snažil se trochu přemýšlet? Má otlačeniny pouze na rukou, nohy jsou bez známky násilí. Ani přehyb kalhot tomu nenasvědčuje.“

„Thomasi. On kalhoty nemá,“ namítla Tereza.

„Ale kdyby měl vrah komplice, přehyby nepadnoucích riflí by po sobě zanechaly otlačeniny švů. Není tudíž možné, aby tohoto mladíka odtáhla žena, nebo dva zločinci. Muselo se jednat o muže.“

Doktorka Paigeová vytáhla papíry se snímky z policejní stanice a zamávala s nimi Thomasovi před obličejem.

„Testy DNA přesně ukazují na –“

„Nastraženou past na přítelkyni našeho vraha,“ doplnil za ni.

Všichni v místnosti zmlkli. Dokonce i Aris, který si neodpustil chvilku, kdy by Thomase neztrapnil nějakou trefnou poznámkou, mlčel jako hrob. Newt překvapeně civěl po ostatních, až se nakonec odvážil podívat na svého přítele.

Ačkoli to znělo neuvěřitelně, on mu věřil. Vždy a ve všem. Thomas si všímal toho, co ostatním unikalo, právě to ho dělalo tak žádaným. Ale když došlo na spolupráci, nikdo si nenechal svůj názor vyvrátit ani jím.

„Ale… to není možné. Je to proti všem –“ začala blondýnka, ale ani tentokrát jí nedovolil myšlenku dokončit.

„Důkazům? Možná. Vrah spěchal, ale nebyl hlupák. Možná to udělal i nevědomky, protože v říjnu byl zvyklý nosit kožené rukavice. A venku byla zima, proto na rukojeti ulpěla jiná DNA.“

„Držel se za ruku se svou přítelkyní…“ zašeptal Newt. A nyní Thomas skutečně přikývl.

„Podle výsledků pozorování mého přítele jsem došel k názoru, že je to u lidí běžné. Když se podíváte na mou rukavici a otestujete, zdali tam je část odkazu doktora Hayese, snad konečně dáte na má slova.“

Newt byl dotčený, že ho opět využil jen na pokus. Jejich vztah už utrpěl dost ran vlivem jeho podivného chování a každé milé gesto bylo vlastně jen za skrytým účelem. Vsadil by se, že i ten ranní polibek by do toho zakomponovat dokázal.

„Dobrá, bereme to v potaz,“ rozhodla nakonec Tereza a opřela se dlaněmi o stůl. „Ale to nevysvětluje, proč nemůžeme přijít na příčinu smrti.“

„Udušení,“ odvětil s naprostým klidem a jistotou.

„Nejsou zde známky po –“

„Udusil se jídlem,“ doplnil okamžitě a ukázal na ranku na krku. „Rozšířené uzliny ukazují na sevřené hrdlo, ne však vnějšími vlivy. Pokud jsem dobře pročítal jeho Facebookový profil, netajil se tím, že měl alergii na lískové plody.“

„Tak proč ty rány?“ zajímal se Aris.

„Konečně chytrá otázka. Děkuji, že sis přestal hrát na idiota,“ zaradoval se a s úsměvem od těla odstoupil. „Pamatujete, co jsem řekl o těch ranách? Vyhnul se důležitým orgánům, nemohly mu tudíž ublížit. Ale jsou tam. Ano, vrah byl rozrušený a vystrašený, udělal to ze strachu, že někdo přijde na to, že nezavolal sanitku, když musel. Chtěl, aby to vypadalo podezřele, ale to se mu moc nevydařilo, tak vyhodil tělo do vody.“

„A otlačeniny?“ zeptala se ještě Tereza, ale i ona postupně začínala věřit.

„Ono to není jasné? Páni, to musíte mít problém s vázáním tkaniček, když vám oči neslouží.“ Jakmile se dočkal nespokojených protestů, pokračoval: „Tenhle jedlík musí vážit více než sto kilo. A viník – ne vrah, podotýkám – nebyl žádný vzpěrač. Dělalo mu problém ruce uchopit pevně, proto po silném stisku zůstaly otlačeniny.“

Ačkoli ve vzduchu stále visela nedůvěra, tentokrát všichni uznale pokývali hlavou. Dávalo to smysl. Vše z toho, co řekl. Jen to nebylo tak přímočaré, na co byli zvyklí.

Thomas na nic nečekal a otočil se na Newta, z nějž stáhl plášť. Ten jen vytáhl ruce z rukávů a překvapeně civěl. Stále se vzpamatovával z jeho vysvětlování jiného pohledu na případ. A i po těch letech ho za to nemohl přestat obdivovat.

Když nikdo nic nenamítal, hodil génius plášť na zem a vyšel z místnosti ven. Newt věděl, že se nikde nezdržoval déle, než bylo vyloženě nutné, a rád pracoval v příjemném prostředí jejich bytu. Proto na sebe nenechal dlouho čekat, sundal si gumové rukavice, které odložil na stůl, a vyběhl ven za ním.

Ještě ten večer, když už Thomas pochopil princip zapínání televize a oba si dali na večeři míchaná vajíčka, jim zavolal Albert, že se k nim přišel skutečný viník přiznat a že se vše událo tak, jak to Thomas popsal.

Tehdy už těžce oddechovali v náruči toho druhého, když se génius odhodlal rukou opustit teplo rozpáleného nahého těla na svém hrudníku a zprávu si přečetl. Se spokojeným úsměvem ji ukázal i příteli.

Newt se zvedl na loktech. Deka, jíž zakrýval prostotu nahoty, sklouzla až k pasu, a pohladila spocené tělo chladem z otevřeného okna.

„Pořád žasnu nad tím, co dokážeš,“ přiznal, jakmile si to dočetl, a položil si hlavu zpět na mohutně se zvedající hrudník.

„Jsem génius?“ zavrněl a objal ho kolem pasu.

„Ale teď pravdu. Jak to děláš?“ chtěl vědět blonďák.

„Tentokrát jsem šel na jistotu.“

„Tommy, myslím to –“

„Přišel se mi včera přiznat,“ prozradil šeptem. „Ale nikomu to neříkej. Bude to takové naše tajemství.“

A/N

Nejspíš jste si stačili všimnout, že jsem z toho udělala takovou parodii na Sherlocka. Jinak si detektivku představit neumím, proto tady máte nepovedenou verzi vyšetřování případu. Ale musím uznat, že mě to bavilo. Hodně. Jen nikdy detektivky určitě psát nebudu 😅