„Nešij sebou. Jinak to bude bolet víc,“ upozornil blonďatou dívku v řetězech muž ve středních letech a podtrhl svá slova pobaveným úšklebkem.

Kdysi krásná blondýnka, která se nebála pyšnit svým půvabem a dávat ho na obdiv, zvedla pohled z dřevěné podlahy a zabodla původně zářivě hnědé záhnědy do muže s krysím obličejem. Nenáviděla ho víc, než cokoli jiného na světě.

Kdyby uměla zabíjet pohledem, měla v hlavě snad sto způsobů, jak by z něj tu duši dostala. Chtěla se na něj vrhnout, rozdrásat mu hrdlo zuby, tělo znesvětit drápy a vyčkávat, dokud z něj neutečou i poslední zbytky naděje a jeho ubohého života.

Ty supí oči a žraločí úsměv ji svým způsobem i děsily. Byla zvyklá na všechna možná stvoření – ať už to byla Kanima, nebo „pouhý“ vlkodlak –, ale nepředpokládala, že ji nakonec zlomí krutost člověka. Navíc toho, jemuž se naučila věřit.

„Kde je zbytek smečky?“ zajímal se doktor a upravil si límeček bílé košile.

Jak rychle by se do ní vsákla krev?

Neodpověděla. Když dostal ji, nesměla sem přivolat i její přátele. I kdyby ji mučil, nehodlala je zradit. To by je zklamala, vzala jim možnost překvapit ZLOSIN.

Krysák – jak se mu rozhodla přezdívat podle jeho vzhledu – rozevřel pěst a ukázal v dlani malou lahvičku s namodralou tekutinou. Tu poté sevřel mezi palcem a ukazováčkem a poklepal na něj kloubem druhé ruky.

„Víš, co tohle je, Eriko?“ zeptal se. Když dívka nehnula ani brvou, pokračoval sám: „Tohle je lék. To tvé prokletí, které tě láká k vraždám při úplňku, brzy skončí. Už tě nebude omezovat jasanové dřevo, budeš volná. Smíš se vrátit zpět do školy a na všechno zapomenout.“

„Je to dar,“ zasyčela nakonec dívka a vycenila na něj zuby.

„Udělal z tebe vraha,“ namítl Krysák a popošel o krok k ní.

Nelíbilo se jí, jak se na něj kouká. Jako na maso, jen na další subjekt z chycených  desítek. Byla jedna z davu, ta, která mohla vyzradit další subjekty ke zkoumání. Vsadila by se, že zrovna Pravou Alfu by jako kořist jistě uvítal.

Obcházel ji kolem dokola. Špičkou boty upravoval popel do kruhu, aby se tam náhodou neobjevila škvíra. Zrovna Erika by porušení uvítala, mohla by se na něj poté vrhnout a zabít ho tím nejméně milosrdným způsobem, jaký znala.

„Až se odtud dostanu, vyrvu ti srdce z těla a budu počítat každou ozvu, která odpočítá poslední sekundy tvé smrti,“ zavrčela na něj, když jí věnoval další ze svých úšklebků.

Krysák se pobaveně zasmál. Ten smích jí v uších zněl jako škrabání nehtů o školní tabuli při zvonění na hodinu. Možná dokonce ještě hůře.

„Až se odtud dostaneš, odejdeš jako člověk. A ještě mi budeš děkovat,“ opravil ji, jakmile se přestal smát. Jeho hlas byl opět chladný, sproštěn všech emocí. „Však co jsi to za člověka, který vraždí pro radost? Jen stvůra. Nic víc.“

„Ne všechny stvůry dělají hrozné věci,“ sykla na obranu a vymrštila proti němu pěst, která se však zastavila na hranici prášku.

Se zaskučením přitáhla ruku zpátky a přidržela si ji u hrudníku. Pálení pomalu ustávalo, ale ta bezmoc, jež jí sužovala hrdlo, odeznít odmítala. Nemohla nic dělat. Jen se bránit svou tvrdohlavostí.

„Jsi stejně krásná, jako tvrdohlavá, drahá Eriko. Zajímalo by mě, jestli Hale přemýšlel, když si vybral takový divoký živel na přeměnu. Květinku, která trpěla, protože ji nikdo nechápal. Nikdo jí nerozuměl. Byla ošklivá, divoká, nepředvídatelná… Nikdo ji neměl rád. A když dostala ten rádoby dar, cítila se chtěná. Svá. Jedinečná. Tak takový to byl pocit?“

Zakryla si uši dlaněmi. Nechtěla ho poslouchat. Jeho slova, byť mohla působit mile, útočila na její hlavu jako střepy. Zanechávala po sobě jizvy a otevírala ty staré, jež se stačily za tu dobu zahojit.

„Byla jsi jen nicka, která dostala moc vraždit. Nikdo se silou medvěda a krvelačností psovité šelmy. Ale to bude brzy minulostí. Já tě toho prokletí zbavím. A vymažu vše nelidské z Beacon Hills,“ pokračoval po chvíli a ze stolku vedle sebe vzal obojek.

S až přehnanou radostí si kroužek kůže prohlédl a opatrně se prstem dotkl jednoho s ostnů. Se syknutím prst stáhl zpátky a vcucl si ho do úst, aby zeslabil bolest z náhlého šoku.

„Víš, co to je, Eriko?“

„Hračka pro psy,“ odvětila s posledními zbytky své hrdosti a odplivla si na zem. „Perfektní, pokud má zadržet takové zrůdy, jako jste vy.“

„Pozor na jazyk, mladá dámo. Může to hodně bolet,“ varoval ji.

Prostrčil ruku bariérou, přes niž ona nemohla, a tápal se po jejím krku. Dívka si v obraně zalezla co nejdál – tam, kam jí to popel dovoloval. Ale zezadu ji objaly další paže, které její ruce přispendlily k tělu a vzaly jí poslední možnost obrany.

Stisk byl silný. Snažila se vymanit, ale marně. Krysák jí zapnul obojek kolem krku a vystoupil z kruhu ven, kde kývl na kolegu, který ji držel.

„Chrisi. Pusťte ji,“ poručil a vytáhl z kapsy malý ovladač se třemi tlačítky. „Uvidíme, jak se to bude našemu hostu líbit.“

Nestačila ani nic namítnout a její tělo se v ten ráz svíjelo v bolestivých křečích. Celý svět nabral červeného odstínu. Byl propěchován nenávistí a bolestí, strachem a pohrdáním. Nebylo to však nic v porovnání s tím, jakou bolest jí způsobovala vnějšími vlivy vyvolaná přeměna.

Měla štěstí. Než se stačila přeměna dokončit, neudržela ten nápor a ztratila vědomí.

***

Probudila se do tmy, ticha a příšerné zimy. Končetiny, které už byly zbaveny řetězů, si k sobě tiskla jako matka dítě. Rukama si objímala kolena, hlavu skrývala mezi paže. Dlouhé lokty, jež vystavovala na obdiv, jí padaly do obličeje v zacuchtaných mastných pramenech.

Nepoznávala se. Její pověstná síla a výdrž, odolnost vůči všem vnějším vlivům byla pryč. Zůstala jen chabá troška, která zabraňovala úplnému umrznutí. Vlhko, co se vsakovalo do tenké látky nemocničního oblečení, jí tepla nepřidávalo.

Odvážila se vytáhnout do sedu. Tím, že nic neviděla, byla ještě zmatenější. Zkoušela se proměnit, použít své druhé oči, aby zachytila alespoň zlomek toho světla a viděla stíny, ale nedařilo se jí to. Když se o to pokusila, tělem jí projel další elektrický šok.

Jediné pozitivum na tom všem bylo, že věděla, že to nebyl jen sen. Mohla se spolehnout na vlastní smysly, jež byly klamány zdejším prostředím. Věřila jim. A proto si v paměti obraz Krysáka s pobaveným šklebem ponechala.

„Hej!“ ozvalo se tichem.

Erika sebou škubla na stranu, odkud se hlas ozval. Naneštěstí měla místnost příšernou akustiku, proto se zvuk brzy znásobil – vznikal a zanikal snad stokrát, než dívku nechal odhadnout skutečný směr.

Její oči, adaptující se na tmu, si konečně pomalu zvykly. Dokázala rozlišit pár stínů, s tím už se pracovat dalo.

„Jsi vzhůru. Už jsem se lekl, že tě taky zabili,“ pokračoval její spoluvězeň. Podle hrubého hlasu ho odhadovala na muže. A s tím zvláštním východním přízvukem to nebylo snadné identifikovat. „Vidíš něco?“

„Ne,“ odpověděla nezvykle klidně. Ani nevěděla, že takhle klidná umí být – obvzlášť v takovéto situaci. „Jen stíny.“

„To se časem zlepší, uvidíš. A hýbat se můžeš?“ zajímal se dál.

Erika, omámená vábivým hlasem, natáhla ruku před sebe a zkusila sevřít prsty v pěst. Šlo to hodně ztěžka – její prsty byly ztuhlé a promrzlé –, ale nakonec se jí to podařilo. S úlevným oddechem ji spustila podél těla.

„Kdo jsi?“ zeptala se. Vlastně se divila, že ji ta otázka napadla až teď. Většinou patřila mezi ty první.

„Dědeček Hříbeček,“ odvětil – očividně Brit, jak stačila odhadnout – sarkasticky. „Jsem to, co budeš ty.“

„Mrtvá?“

„No, to taky,“ přiznal. Chvíli bylo ticho, než promluvil znovu. „Chtěl jsem říct troska před smrtí, ale to tvoje taky sedí. Víceméně.“

Nebyla s jeho odpovědí spokojená. Žádala ho o identitu, stačilo by jí dokonce jen jméno, aby měla jistotu, že ho nezná, ne o nějakou hru s metaforami. Její trpělivost, která nikdy nebyla její silnou stránkou, utrpěla první ránu. Ale zájem o podivína neztratila.

„Dřív, než se zeptáš, tak jo. Vím, kdo jsi. Znám celou tu vaši povedenou smečku, i tu McCallovu. Nechci moc plýtvat slovama, ono…“ zarazil se a sípavě se nadechl , „… to není zrovna jednoduchý mluvit v takovým stavu.“

„Odkud to víš? Ty jsi… jako my?“ zněla další trefná otázka.

Ozvalo se zakašlání. Nehezké, bublavé. Jako kdyby narazil na hlen a snažil se ho vyrazit z hrdla ven. Alespoň tedy doufala, že to byl hlen.

„Umím ten trik se svítícíma očima,“ přiznal po chvíli.

„To není trik,“ namítla.

„Ty nejsi moc zábavná,“ opáčil.

„A ty vtipný,“ vrátila mu okamžitě.

Nedalo jí to a musela povytáhnout koutky výše do úsměvu. Takové popichování znamenalo, že se jí nebojí. Ona z něj neměla strach ani v nejmenším. S přehledem by ho přeprala, i kdyby to byl tři sta kilový sumo zápasník.

Nechtěla mu lézt do soukromí, ale zvědavost byla silná. Nakonec jí podlehla a zvedla se na nohy. Chvíli vrávorala, snažila se udržet rovnováhu a pokud možno nespadnout. Brzy získala jistotu a vykročila tichými krůčky k postavě u stěny.

Viděla pouze jeho obrys. Rozpoznala skrčenou pozici, podivně posazené rameno. Očividně se držel za břicho. A rozčepýřené vlasy, které i na zdi trčely do všech stran, získávaly s každým krokem na lesku a barvě. Když byla dostatečně blízko, zjistila, že jsou zlatavě blond. Tak jako zralá sláma při pravém poledni.

Do tváře mu však neviděla. Nesnažil se ji skrýt, jen byla v takovém zvláštním stínu, který už neprohlédla. Ale byla spokojená s tím, co o něm věděla. Dokázala si udělat jasnou představu o vlkodlakovi s blond kučeřinou a útlými rameny.

„Není to zrovna hezký pohled, co? Kdysi jsem v sobě tu krásu měl. Tak jako ty. Ale… zlomili ve mně všechno. Až na víru, tu mi vzít nemohli.“

Byla překvapená, jak upřímně mluvil. Vůbec se neznali, ale mluvili spolu jako dobří přátelé. Možná i to ji na podivínovi zaujalo.

„Co se ti stalo s rukou?“

Blonďák zvedl ruku, jež dosud poklidně spočívala na jeho břiše, a zamával s ní na důkaz toho, že jí nic není. Ale jakmile tak učinil, ne zrovna tiše vykvíkl bolestí.

„To ten zatracenej hrudník…“ zaskučel.

Erika ho vzala za ruku a zvedla si ji k nosu. Očichala ji, jestli to nebyla jen mýlka, ale kovový pach ji utvrdil v její domněnce dostatečně. Opatrně mu vrátila paži zpátky a uvelebila se vedle něj tak, že pokrčila nohy pod sebe a posadila se na lýtka.

„Krvácíš,“ konstatovala.

„Ty jsi vážně hlavička, víš to? Mohla by ses měřit s naším géniem,“ poznamenal už o mnoho uvolněněji, ale bolest se z jeho hlasu nevytratila.

„Proč se to neléčí?“

„Protože už nejsem jako vy. Neříkej mi, že ti hodnej táta Janson neukazoval to sérum,“ zabrblal mladík a opět sykl, když se pokusil na ránu zatlačit prsty.

„Ten lék na prokletí?“ chtěla vědět.

„Tak takhle tomu říká? Jo, přesně tohle. Vyzkoušeli to na mně a… aby si to ověřili, bodli mě pod žebro. Pokud ten dar pořád mám, vyléčím se. Pokud ne, zemřu. Jako člověk.“

Zaťala ruce v pěsti. Nechápala tu krutost. Zbavit vlkodlaka daru bylo už tak hodně bolestivé, ale pokud testovali výsledek takovým způsobem…

„Chytili tvou smečku?“

Chtěla odvést téma jinam, aby na tu ránu nemusel myslet. Z vlastních zkušeností věděla, že to pomáhá. Sice málo, ale pomáhá. A tento – už mu ani vlkodlak nemohla říkat – mladík potřeboval každý ždibec síly, který v sobě měl, aby se držel při životě. Zasloužil si její obdiv.

Otočil k ní hlavu a konečně se jejich oči setkaly. V těch záhnědách na ranní rose bylo tolik bolesti, že by se jí podlomila kolena, kdyby stála. Ale zároveň tam byla malá jiskra čehosi, co moc dobře znala. Ta víra.

„Tommy s Minhem mě hledají,“ zašeptal.

Sice tam zaslechla naději, ale již umírající. Podobně jako jeho tělo, i víra slábla. Ztrácela smysl. Pomalu mizela v nedohlednu.

„Tvé Bety?“ zajímala se.

„Víš, že je to docela častá mýlka? Ne, Tommy je… naše Alfa. Je… ten nejsilnější člověk, jakýho znám.“

„On ti dal dar?“

Vůbec nedbala na zranění. On potřeboval obnovit víru. Věděla, že to nemá šanci přežít, proto se snažila mu pomoct alespoň takto. Aby zemřel s nadějí, že ho přátelé najdou.

„My jsme se znali už dlouho. Vytvořilo se mezi náma silný pouto, který… nás drželo i potom, co mi o sobě řekl pravdu. Ono… dozvěděli jsme se, že umírám. Na cosi, co nikdo neznal. A on se nabídl, že mě vyléčí. Při našem prvním milování mě kousl. Minho byl přeměněnej už dávno, podle všeho…“

Až teprve nyní si začínala všímat té podobnosti mezi nimi. I ona dar přijala proto, aby se zbavila epilepsie a akné. Sice na to neumírala, ale Derek jí tak prokázal velkou službu. Proto dokázala blonďáka chápat lépe než kdokoli jiný.

Opatrně ho vzala za volnou ruku a skryla ji ve svých menších dlaních. Bylo to kruté, co Janson udělal. A hodlala si srovnat účty i za jejího nového přítele.

„Co bys řekl na to, že až nás naši přátelé najdou, půjdeme se pomstít Jansonovi?“ navrhla a poprvé za dlouhou dobu se spokojeně ušklíbla nad lákavou myšlenkou.

„To… bych bral,“ zachraptěl a v odlesku se ukázal jeho nažloutlý, plakem pokrytý chrup. Po výrazných špičácích ani stopy.

„Tak hlavně nepřestávej doufat, že nás najdou,“ zašeptala a objala ho kolem ramen.

Krev, která mu stékala po prstech, odkapávala z loktu na její stehna. Kdysi bílá látka nemocniční košile byla prosáklá mladíkovou krví a nepříjemně se lepila na kůži. To však nevnímala.

Poslouchala jeho utichající dech, který se pomalu klidnil. Už ani nesípal, pouze volně zvedal hrudník a sem tam s ním zaškubal. Jeho srdce bilo stále slaběji, až ztratila ten zvuk úplně.

Jeho kůže chládla, aniž by na ní byl pot. Ruka, kterou doteď svírala, ztuhla na kostku ledu. Stačila jen zvednou pohled, aby spatřila tu poslední jiskru, jež se z těch očí plných naděje vydala na dlouhou pouť na oblohu.

Zoufalostí se jí sevřelo hrdlo. Nekontrolovatelně se rozvlykala, ačkoli se snažila zůstat silná. On byl jedním z nich. Byl jako ona. A takhle dopadl. Nemohla dovolit, aby se to stalo i jiným.

Když mu sklápěla víčka, tiše si pro sebe přísahala, že až se jí dostane Janson do rukou, bude prosit o smrt do posledního dechu.

A/N

Tohle dokonale pasovalo pro dlouho plánovaný crossover! Ihned, jak jsem si přečetla zadání, mi na mysl vytanula právě Erika z druhé a třetí sezóny Teen Wolf. A proč neudělat tohle? Přiznávám, že jsem se inspirovala i pár posty na Instagramu, kde se jedna slečna věnuje právě Newtmas v TW světě. A světe div se, mě tohle i bavilo 😅 Ale plnohodnotný příběh z toho asi nebude, ač jsem si s tou myšlenkou už pohrávala. Ale třeba budu mít možnost se do crossoveru zase pustit.