Pansy seděla v potemnělé místnosti, hlavu schovanou v dlaních. ,,Víte, co to znamená? Šanci, šanci pro vás," pokračoval právník. Pansy si promnula oči a vzhlédla k němu.
,,Já..." začala a zavrtěla hlavou. ,,To přece nemůžu..."
Právník, který do té doby pochodoval sem a tam, se zastavil. ,,Ani to neříkejte nahlas. Slečno Parkinsonová, tady přece nejde o to, kdo držel hůlku a vyřkl ta slova. Tady jde o vás, o to, co vám prováděl a o to, čemu vaše matka nezabránila." Mluvil tiše, pomalu a důrazně, aby vnímala každé jeho slovo.
,,Přece po mně nemůžete požadovat, abych lhala. Poslala bych tím do Azkabanu nevinného člověka. A co víc - svou matku."
,,Nevinného člověka?" zopakoval po ní právník. ,,Slečno, vzhledem k situaci nedostane doživotí. Navíc se teď mnohé změnilo, budete jí moct navštěvovat. Samotní soudci jistě tuší, že to není vše tak, jak tvrdí vaše matka, ale chtějí na její oběť přistoupit, protože to bude oprávněný trest."
Pansy se rozesmála skoro až hystericky, byla krůček od pláče. ,,To nemyslíte vážně!"
,,Smrtelně vážně," zašeptal skoro až výhružně právník. Jeho tón se Pansy nelíbil. ,,Slečno, vy teď máte poprvé v životě šanci skutečně žít. Po letech utrpení, po měsících ve vazbě - teď můžete žít."
,,Budou se ještě na něco ptát Lupina?"
,,Ano. Znovu se ho zeptají, zda tam tehdy nebyl s vámi. Pokud změní výpověď, pokud dozná, že jste... konala vy, pak je vše ztraceno."
,,Rozhodnu se podle toho, co řekne on," pravila Pansy. Právník na to přistoupil.

,,Pane Lupine, znovu se vás musím zeptat, zda jste tehdy nebyl přítomen, když byl zavražděn mudla Thomas Drew."
Remus Lupin ani na vteřinu nesklouzl pohledem k Pansy. Poklidně se nadechl a odpověděl: ,,Ne, nebyl jsem u toho. Nevím o tom nic."
,,Domníváte se, že by byla slečna Parkinsonová schopná někoho zabít?"
,,Ne. Jak jsem už vzpomínal ten zážitek s bubákem, nebyla schopná v jeho přítomnosti jednat tak, aby se ubránila." Jeho hlas zněl tak přesvědčivě, že i samotná Pansy zapochybovala o své vině.

,,Slečno Parkinsonová, chcete se ještě nějak vyjádřit?"
Pansy tázavě pohlédla na právníka, ten kývl hlavou. Povstala. ,,Lhala jsem. Chtěla jsem chránit svou matku."
,,Znamená to, že berete zpět své přiznání?"
Její srdce se skoro zastavilo, když říkala: ,,Ano."

,,Hodinky, řetízek, kabelka obsahující peněženku, propisku, dva svazky klíčů..." vyjmenovával bachař a předkládal věci před Pansy. ,,Snad je to všecko."
,,Určitě ano. Děkuju," řekla Pansy. Jestli jí vazba něco naučila, bylo to slušné chování. Tak trochu došla pokoře. Vše naházela do kabelky. ,,Kdy dostanu zpět svou hůlku?"
,,Byla jako důkaz, takže to ještě pár dní zabere. Pak vám dáme vědět."
Pansy přikývla, ještě jednou tiše poděkovala a zamířila ven z budovy. Bála se. Netušila, kam půjde. Nevěděla, jestli se má vrátit do domu, kde zažívala všechny ty hrůzy a kde následně zabila člověka. Jenže neměla peníze, tím pádem neměla na vybranou. Jedinou jistotou jí byly terapie, na které měla každý týden docházet. Sice to nebyla nejhezčí jistota ze všech, ale dávala jí naději, že to nějak zvládne. Otevřela veliké dveře, se sklopenou hlavou seběhla dva schody, vzhlédla a zastavila se. Postával tam s rukama v kapsách, hleděl jí do očí. Sice se neusmíval, ale netvářil se zle, ani naštvaně, ani smutně.
,,Myslela jsem, že už se mnou v životě nepromluvíte..." zašeptala.
Remus lupin zatřásl hlavou. ,,Jak vás to mohlo napadnout, slečno?"
,,Nenapsal jste mi jediný dopis... Nevěděla jsem..."
Remus vyšel pár schodů směrem k Pansy. ,,Nemohl jsem vám psát, protože by bylo soudcům jasné, že v tom mám prsty. Museli jsme s vaší matkou vše držet v tajnosti."
,,To... To byl váš nápad?"
,,Ne," přiznal Remus, ,,já se snažil najít jiné řešení. Tohle napadlo vaši matku."
,,A vy..." začala Pansy nesměle.
,,A já se teď postarám, aby vám už nikdy nikdo neublížil." Chtěla ho obejmout, ale ještě se necítila připravená. Tak ho pohladila po paži.
,,Děkuju vám, Remusi."
Remus nechtěl, aby mu Pansy děkovala za to nejmenší, co vlastně mohl udělat. Změnil proto téma slovy: ,,Tak pojďte. Doma na nás čeká čokoládový dort na oslavu nového začátku."