Pansy si povzdechla. ,,Millicent mi přeposlala dopis od mé matky. Žádá mě, abychom se setkaly."
Remus odložil šálek čaje a pravil: ,,Nepřipadá v úvahu. Mohl by vám ublížit." Ani jeden z nich Thomase nijak netituloval, byl to prostě jen on.
Pansy vzhlédla od dopisu, zadívala se Remusovi do očí, pak řekla: ,,Píše, že tam nebude. Že se sejdeme tajně, když bude v práci."
,,To se mi nějak nezdá," odvětil Remus podezíravě. Pansy však vypadala nešťastně. I když si to její matka nezasloužila, Pansy ji částí své duše měla stále ráda. Sama to nechápala, ale nemohla se tomu bránit. I Remus tohle všechno věděl. ,,Ale doprovodím vás, souhlasíte?"

Stáli v předsíni. Pansy vepředu, Remus těsně za ní. Cítila, jak ji povzbudivě pohladil rameno. Pansy byla pyšná, že neucukla. Důvěřovala mu. Remus Lupin byl jediný muž, kterému věřila. Nejen to. Remus Lupin byl jediný člověk, kterému důvěřovala. Pansy popostoupila do obývacího pokoje.
,,Holčičko moje!" zvolala její matka, když ji uviděla. Přišla až k ní a chtěla ji obejmout. Pansy ustoupila.
,,Ale, ale, ale... Kdopak se nám nepřišel ukázat..." ozval se úlisný hlas. Thomas stál kousek za matkou. ,,Chybělas' mi," ušklíbl se Thomas. Pansy se nezmohla na nic. Ani po těch letech nedokázala utéct. Všechno v jejím těle přestalo poslouchat. Nohy se nepohybovaly, ústa nevydala hlásku... Chytil ji za zápěstí a přitáhl k sobě. Pansy přestala přemýšlet. Vše bylo marné. Celá ta léta kontaktu s touhle stvůrou a stejně měl nad ní takovou moc, že ani nepípla, ani se nebránila.
,,Vy jste její otčím?" zeptal se Remus, který přispěchal z předsíně.
,,Co tě to zajímá?!" vyštěkl Thomas.
,,Ihned Pansy pusťte," varoval ho Remus.
,,Proč bych měl?"
Pansy se zaleskly oči. Přicházela zpět k sobě. Konečně jí docházelo, že vlastně nemusí jen tak nečinně stát. Vytrhla se z jeho sevření a odklopýtala dál od něj.
,,Pansy, že s námi zůstaneš?" zeptala se její matka.
,,Ne! Nenávidím tě. Prý matka... Nebyla jsi matka! Jsi krutá! Já pomalu umírala a tys nic neudělala! NIC! Celé ty noci, kdy jsi předstírala, že neslyšíš! Že nevíš o tom, co se děje za dveřmi pokoje! Jako bys nevěděla, co mi celé roky dělal! Byla jsem dítě! A tys ho nechala... Teď už je to venku! Žes mě znásilnil! Že tys to věděla a nic neudělala! Že jsem trpěla!" křičela na celý dům.
,,Buď zticha, ty děvko!" vyhrožoval jí Thomas.
,,Já už nebudu mlčet! Celé roky jsem musela mlčet, ale teď se tě nebojím! Nebojím se, že mě zmlátíš, že mi dáš prášky, pokud se budu vzpouzet, že mně roztrhneš oblečení a že... Byla jsem nevinná a tys...tys to pošlapal. Já to nechápala, trpěla jsem a nevěděla PROČ! Nenáviděla jsem tvé ruce, nenáviděla jsem jak jsi mi říkal holčičko, panenko moje, pojď si hrát... Nenávidím tě!"
,,Říkám ti drž tu hubu!" křikl Thomas a uhodil ji. Remus ho chytil za paži a dal mu pěstí do tváře, Thomas se zapotácel, ale nespadl. Místo toho se vrhl na Remuse a mlátil ho hlava nehlava.

,,Moje dcera přišla. Thomas na ni zaútočil, ale Pansy pohotově vytáhla hůlku a namířila ji na něj. Netušil, co to je. Šel dál. Pansy..." Její matka se dlouho odmlčela. ,,Pansy nezareagovala, vyrval jí hůlku z ruky a hodil ji na zem. Sehnula jsem se pro hůlku. Nevím... Netuším, jak se to stalo... Najednou jsem se slyšela, jak říkám ta slova a on padá k zemi."
Pansy se šokovaně zadívala na svou matku.
,,Chcete tím říct, že jste toho mudlu zabila vy?"
,,Ano," odpověděla klidně.
,,Nebyla to však vaše hůlka."
,,Ne, ale máme je podobné. Navíc... jsem její matka. A chránila jsem tím zaklínadlem majitelku té hůlky."

Remus měl klouby na rukou sedřené do krve. Thomas zuřivě sýpal, z nosu mu tekla krev, ale on si toho nevšímal. Něco se v ní zlomilo. Bylo to jako lusknout prstem. Lehké lupnutí v mozku. Něco se vypnulo a tím se zapnulo něco jiného. ,,Uhněte, Remusi," zašeptala, ale očima spočívala jen a pouze na Thomasovi. Remus uposlechl, aniž by si všiml, co Pansy má v ruce a co plánuje udělat.
,,Co to sakra...?" zasmál se Thomas, když uviděl, že Pansy drží hůlku. Nechtěla žádné srdcervoucí proslovy, nechtěla omluvu, nežádala nic - jen jeho smrt.
,,Avada Kedavra," řekla naprosto klidným hlasem. Úsměv na jeho tváři vybledl jako fotka na přímém slunečním svitu. Padl na zem, ale Pansy si ve svých vzpomínkách nevybavovala žádný zvuk toho pádu.