,,Jako prvního svědka předvolávám Remuse Lupina," pravil jeden ze soudců. Pansy překvapeně zamrkala. Bylo to vůbec možné? Přišel? Předstoupil. Pansy se chtěla rozbrečet, ale zakázala si to. Neviděla Lupina tolik měsíců. Najednou tu stál. Ve svém béžovém saku se záplatami na loktech. Vlasy zčesané na stranu. Ve tváři měl novou jizvu. Krátce na ni pohlédl, neunesla ten pohled, sklonila hlavu. Nechtěla být slabá, ne před všemi těmi lidmi.

Thomas vykřikl a odtáhl se od ní. ,,Ty svině!" zařval, když ho kousla. Uhodil ji do tváře. ,,Ještěže mám přístup k tolika lékům," odfrkl si pro sebe. Najednou Pansy ucítila, že se nemůže pohnout, že usíná, ale přitom všechno cítí. Věděla, co jí provádí. Křičela, ale jen ve své hlavě.

Thomas  nadvládu nad Pansy, dokázal vyhnat její matku z domu, aspoň na dvě hodiny. Dokázal ji přesvědčit, že ho má Pansy ráda. Tiše plakala, ale neměla sílu na odpor. Bála se, co se s ní zase stane, už to věděla moc dobře. Věděla, že teď jí prudce roztáhne nohy a ona bude trpět - jako vždy, když její matka odchází, jako vždy, když si ten, co jí sahá na tělo, něco vymyslí a matka musí pryč. Tiše vykřikla, jediné na co se zmohla. Prášky, které jí dával do pití působily dost silně. Přesto nebyly silné natolik, jak si přála Pansy, aby ho necítila, aby nevěděla, co jí dělá, co provádí.

Pansy se zakryla dekou a schoulila se do klubíčka.
,,Ale ale... Myslíš, že jsem s tebou skončil?" zeptal se Thomas s krutým potěšením v hlase a odhodil deku.
,,Ahoj mí miláčci!" zvolala matka, když otevřela dveře. Ztuhla... Pansy využila situace, vstala, proběhla kolem matky a utekla na půdu. Thomas se začal oblékat.

,,Co to děláš? Já...já to viděla...!" křičela se slzami v očích. Thomas stál pevně na místě a tvářil se, jakoby se ho to netýkalo. ,,Nech ji být! Vždyť je to ještě dítě! Je to má dcera!"
,,Pak tě musím opustit," řekl chladně a odešel ke dveřím. Jak snadné je zlomit osamělou a bezradnou ženu...
,,Ne! Vrať se!" Běžela za ním a chytila ho za ruku. ,,Já nechci být sama. Já tě miluju. Nemůžu bez tebe být."
,,No vidíš," řekl s jemným úsměvem. ,,Nakonec se přece jen nějak dohodneme, že?"
Utřela si slzy a přikývla. V tu chvíli se rozhodla čistě sobecky, že bude předstírat, že neslyší, nevidí, neví o tom. Už dlouho předtím to tušila, už před těmi třemi roky, kdy ho poprvé přivedla domů, ale nechtěla to zjistit. Bála se pravdy a když ji zjistila, myslela si, že ignorováním toho problému smyje tu vinu.

Pansy přišla domů ze škody (tolik se těšila, až bude moct do kouzelnické školy a uteče Thomasovi), položila tašku na zem a krátce pohlédla na ty dva.
,,Myslím, že maminka potřebuje do kina," začal Tomas, ,,já ti mezitím přečtu pohádku."
Pansyina matka přikývla a přišla k Pansy. Chtěla ji políbit, ale Pansy se odtáhla a zadívala se na ni smutnýma očima. Matka za nimi zavřela dveře. ,,Běž nahoru. Já přijdu, to se neboj!"
Pansy po tváři stekla slza, ale musela poslechnout. Nyní věděla, že ji nikdo nezachrání. Po těch letech bolesti a skrývání to Pansy došlo. Její matka to věděla a nic neudělala.

,,Pane Lupine, řekněte, odkud slečnu Parkinsonou znáte," požádal ho jeden z mužů.
,,Slečnu Parkinsonovou jsem vyučoval v Bradavicích. Jeden rok jsem byl profesorem, učil jsem OPČM."
,,OPČM?" otázala se jedna žena.
,,Obrana proti černé magii, omlouvám se, užívám zkratky," pravil Lupin.
,,Kolik tehdy slečně Parkinsonové bylo?"
Remus Lupin se na pár vteřin odmlčel. ,,Byla ve třetím ročníku, takže... třináct, plus mínus nějaké měsíce." Trochu znejistěl, ale vlastně nezáleželo, jestli řekne třináct nebo čtrnáct. Občas se lidé upnou na nepodstatné detaily.

,,Bože! Ona má nějaký záchvat! Musíme do nemocnice!" volala její matka.
,,Tam nemůžeme..." zašeptal Thomas.
,,A co chceš dělat?"
,,Nech ji tu. Ona se z toho dostane..."
To bylo poslední co slyšela, protože odešli. Pansy se stěží postavila na nohy a lehla si do postele, přikryla se peřinou a rozplakala se. Nemohla ani usnout bolestí a strachem.

Celá se klepala, najednou se otevřely dveře.
,,Už je mé malé Pans líp?" zeptal se ten hnusný hlas. Neodpověděla, po tvářích jí stekly poslední slzy, zavřela oči. Nechtěla ho vidět. Nechtěla vidět, co dělá.

Pansy sešla schody. Když ji chtěla matka políbit na čelo, uhnula a sedla si ke stolu.
,,Chceš lívance, Pansy?" zeptala se.
Pansy hleděla před sebe a nic neříkala. Matka ji pohladila po tmavých vlasech, Pansy naštvaně vstala a sedla si jinam. ,,Pansy..." začala, ale nedokázala přiznat svou vinu, která ji zžírala, ale zároveň...měla svůj důvod, kterým se obhajovala před sebou i světem.
,,Tak co dneska máme?" zeptal se vesele Thomas, když seběhl schody. Políbil Pansyinu matku a pak přišel k samotné Pansy, která chtěla odejít, jenže Thomas ji uvěznil mezi svými pažemi. ,,Kampak?"
Usmál se nad svou převahou. Pansy si znovu sedla a zavřela oči. Její matka se k nim otočila zády a předstírala, že něco krájí. Thomas políbil Pansy na krk a pak jí otočil hlavu, aby ji mohl políbit na rty, Pansy se sevřel žaludek.