Varování (trigger warning):
Příběh obsahuje citlivé téma zneužívání dětí.

Prosím o respektování věkového omezení, příběh je určen osobám starším osmnácti let.
Pokud se nacházíte (nebo někdo z vašich blízkých) v situaci jakkoli podobné příběhu, obraťte se na příslušné autority - linka důvěry, policie, rodiče či jiný dospělý, kterému důvěřujete. Byť v knihách a filmech bývá zobrazováno, že nikdo nepomůže, ve skutečnosti vám může a bude poskytnuta pomoc, pokud se obrátíte na správné lidi.
Ti, kteří se podílí na zneužívání, znásilnění či domácím násilí jsou bohužel chráněni hlavně tím, že oběti se bojí promluvit a nahlásit situaci, ve které se nacházejí. Přitom tyrani si zaslouží být potrestáni a oběti si zaslouží být konečně v bezpečí.
Linka důvěry ČR: 116 111
Linka důvěry SR: 0800 800 566
Policie: 158

______________

Celou noc nespala. Světlo nad její hlavou zlověstně blikalo. Kdo by to před lety čekal, že to takhle dopadne? Kdo by si jen pomyslel, že to skončí takto? Přesto se jí jevila situace jako poměrně jasná. Jak jinak to vlastně mohlo dopadnout? Mohla si snad myslet, že to skončí šťastně?

Seděla na koberci a hrála si. Nevšímala si dvou dospěláků, kteří k ní přistoupili. ,,Tohle je Thomas," řekla její matka a ukázala na vysokého muže, který se na ni stále usmíval.
,,Ahoj!" pozdravila ho osmiletá dívka a objala ho kolem nohou.
,,Ahoj," pravil tichým hlasem a pohladil ji po tmavých vlasech.
,,Ukážu ti moje panenky, jestli chceš."
Thomas se otočil k její matce. ,,Ty ses tak bála a vidíš. Budeme kamarádi," řekl s úsměvem a přisedl si k ní na koberec.
,,Tohle je Sally, tohle Poppy, tahle to je Karin..." začala a ukazovala panenky. Thomas ji potěšeně pozoroval.
,,Omlouvám se, ale musím jít. Potřebují mě na chvilku v práci, kolegyně si neví rady s dokumenty." Thomas byl mudla, takže mu nemohla říct přesně, o jakou práci se jedná. ,,Tak se zítra sejdeme, Tome. Musím zavolat babičku, aby pohlídala Pans."
,,A proč? Pokud jde o třeba dvě hodiny, tak já ji pohlídám," nabídl se Thomas a jeho hlas byl tak radostný a klidný, že by mu každá žena svěřila své dítě. ,,Budeme si hrát, že jo, Pansy?"
Holčička přikývla a podala mu plyšáka. Matka se zarazila, uvažovala a vypadala nedůvěřivě. Thomas se zvedl ze země, přišel k ní a políbil ji.
,,Mám dvě neteře, tři synovce, s dětmi to umím. Neboj, nic se jí nestane," slíbil.
,,Tak dobře. Opatruj se, zlatíčko!"
,,Pá! Mamí!" zvolala Pans a zamávala jí.

Když bylo slyšet odjíždějící auto, Thomas k ní přišel a políbil do vlasů. Pansy si toho nevšímala, byla zvyklá, že ji všichni hladili a líbali do těch krásných vlasů. Vybrala jednu z panenek a chtěla ji podat Thomasovi.
,,Ty budeš..."
,,Ššš..."
Dal jí před ústa prst. Pans ztichla, nebyla tak poslušná, spíš ji to natolik překvapilo. Thomas se sklonil, nahnul se blíž k ní. Políbil ji na krk, nebolelo to, ale Pansy to bylo nepříjemné a ihned se chtěla odtáhnout. Chytil ji za vlasy a přitáhl k sobě.
,,Ne!" vykřikla Pansy, bránila se. Netušila, proč by jí chtěl ublížit. Ani nevěděla, jak by jí mohl ublížit. Ale byla si jistá, že jí chce ublížit.
,,Copak? Neboj se, Pansy. Budeme si hrát," napůl říkal, napůl prozpěvoval a položil ji na podlahu. Pansy křičela, vzpouzela se, ale byl silný... Pansy nikdy nezažila pocit, že je svět nepřátelské místo. Nikdy ji nenapadlo, že je slabá a že by se jí mohlo něco stát. Teď ležela na zemi a ona nevěděla, nechápala, co ten muž chce. Najednou ucítila hroznou bolest, jakoby se její malé tělo trhalo na kusy.

Když bylo po všem, donutil Pansy, aby se upravila a vstala. Chytil její ruku a řízl ji do ní. Pansy už ani nevykřikla, tuhle bolest necítila. Celá se třásla a tupě zírala na krev, která byla všude kolem ní. Mísila se s ještě jednou její krví... Nechápala, proč ji pořezal. Copak už nezpůsobil dost škody?
,,Ahoj!" ozvalo se zezdola. Když matka přišla, uviděla krev a holčičku stojící uprostřed. ,,Bože! Co se stalo?" zvolala.
,,Řízla se do ruky, nevím, kde vzala ten nůž..."
,,Musíme jí odvést do nemocnice."
,,Ne!" křikl Thomas, ale pak se uklidnil. Předstíral omluvný úsměv. ,,Promiň. Vždyť víš, že jsem vystudoval medicínu. Já jí to dokážu ošetřit."
,,Je celá bledá a uplakaná. Pans, jak ti je? Bolí to?"
Holčička neodpovídala. Pochopila. Kdyby jí neřízl, matka by na ní poznala, že se něco stalo. Poznala by, že plakala. Poznala by, že má bolesti. Takhle se všechno mohlo lehce svést na zraněnou ruku.
,,Asi utrpěla šok," řekl a začal jí čistit ránu. Následně ji ruku ovázal.
,,Chudinko, chceš něco k jídlu...?" zeptala se jí starostlivě matka. Pans na ni pohlédla - na tu, která ji měla ochránit, na tu, která zklamala. Rozplakala se a utekla na půdu.
,,Bože, tolik krve, to je strašný. Nestane se jí něco?" vyptávala se.
,,Myslíš si snad, že bych jí to neošetřil dobře?" zeptal se Thomas a políbil ji.
,,Víš, napadlo mě, že bys mohl žít s námi..."
Tomas se usmál. ,,Rád."

Ráno si učesala vlasy, i když tím plastovým hřebenem těžko něco s vlasy zmohla. Opláchla si tvář studenou vodou. Nevypadala hezky, ale na tom skutečně nezáleželo. Přišli si pro ni přesně deset minut před devátou hodinou. Odvedli ji do velkého sálu. Usadili ji a řekli, ať v klidu čeká.
Po úvodním slovu, které měl starý muž, si stoupla žena se sytě rudými vlasy a pravila: ,,Slečno Parkinsonová, povstaňte."
Pansy uposlechla - naučila se reagovat rychle, automaticky, bez přemýšlení či odmlouvání.
,,Chcete se k vašemu případu vyjádřit?"
Pansy se zhluboka nadechla nosem. ,,Jsem za čin zodpovědná, nesu veškerou vinu."