Probudil ji vlastní křik. Cítila jeho ruce, snažila se z nich vymanit, bojovala, odtahovala se pryč. ,,To jsem já, neboj se, to jsem já," slyšela hlas, ale přes slzy neviděla. ,,To jsem já, Remus," řekl a Pansy se na vteřinu zastavila. Ve tmě zaslzenýma očima vyhledala jeho tvář.
,,Odpusť," zašeptala a rozvzlykala se. Položila své čelo na jeho hrudník. Rukama tiskla jeho pyžamovou košili.
,,Neomlouvej se," řekl něžně. Objal ji rukama. Remus byl jediný, koho k sobě pustila. Nesnesla dotek, jen Remusovo náručí bylo úkrytem.
,,Pořád se cítím jako malá holka," zašeptala. ,,V noci mě to dostihne."
,,Ale vždycky budu s tebou," utěšoval ji Remus. Pansy vzhlédla, jednou rukou stále držela jeho pyžamo, druhou ruku položila na jeho tvář.
,,Uteč, prosím, uteč ode mě," požádala ho, ,,jsem rozbitá. Ztrácíš se mnou čas."
Remus se překvapivě pousmál. ,,Ty jsi to stále nepochopila?" Položil své ruce na její tváře, aby si vynutil její plnou pozornost. ,,Ty jsi to jediné, co dává mému životu smysl. Neztrácím čas. Nechtěl bych být jinde, nepřeju si být s nikým jiným."
Pansy stydlivě sklopila zrak. Remus ji pustil. I ona pustila jeho košili. ,,Už je to lepší?" zeptal se. Přikývla. Remus se začal zvedat.
,,Remusi," zašeptala, aniž by na něj pohlédla, ,,prosím, zůstaň tu se mnou." Málokdy ho požádala, aby spal v její posteli. Ulehl vedle Pansy, oba položili svá těla naproti sobě. Chytila ho za ruku. ,,Děkuju. A neříkej, že není zač. Zachránil jsi mě. Zachránil jsi mi život."
Remus maličko sklonil hlavu a políbil ji na hřbet ruky.
,,Zachraňuješ mi život každý den," dodala.

Seděla u stolu, před ní chladlo kafe. Hleděla na snídajícího Remuse. Jedl toust a četl si noviny. Nechápala to. Netušila, proč s ní zůstává. Pansy se domnívala, že časem porazí svou minulost a bude normální žena. Místo toho noc co noc přicházely noční můry. Stíny se plazily po zemi, šplhaly po posteli a chytaly ji za končetiny. Stále byla slabá. Jak mohl naproti ní snídat? Proč zůstával? Drobečky padaly na talířek. Křupavý zvuk. Jeho bosé nohy na podlaze. Oči putující po stránkách. ,,Miluju tě," řekla Pansy. Čas se zastavil. Svět stál na místě. Remus vzhlédl od novin. Zadíval se na Pansy. Jeho ústa vyslovila to něžné vyznání: ,,Taky tě miluju, Pans."
A všechno, co bylo rozbité, na tu chvíli zmizelo. Na tu vteřinu ta bolest byla pryč. Nebyla naivní, věděla, že to nespraví všechno, ale aspoň... aspoň... ,,Pokusím se být... lepší," slíbila.
,,Jsi nejlepší tak, jak jsi. Se vším všudy," řekl.
A svět šel dál. Ráno pokračovalo. Kafe chladlo. Z toustu padaly drobečky. Jen jejich dech byl kratší, pohledy byly toužebnější. Sklonila hlavu, napila se kávy. Remus se vrátil k četbě. Jejich myšlenky se však stále vracely k tomu jedinému, na čem záleželo.

Otřel si ruce do ubrousku. Pansy odnesla hrneček a položila ho do dřezu. Remus vstal od stolu, Pansy se otočila čelem k němu. Nesměle k sobě přišli. Bála se své vlastní reakce. Sklonil se a řekl: ,,Kdykoliv můžeš..." Pansy zvedla svou bradu a políbila Remuse v půlce věty. Byl to krátký polibek, brzy se odtáhla. Remus vyčkával a bál se cokoliv říct, cokoliv udělat. Nakonec se však na něj Pansy koukla a usmála se. Zvládla to. A nebylo to nepříjemné. Možná, jenom možná - zadoufala - bude moct být šťastná. Objala Remuse kolem pasu. V tu chvíli nebyla tou malou, osamělou, ztracenou holkou. Cítila se jako žena.