Strnule k sobě tiskl studené tělo, jež neneslo sebemenší známky poškození. Stále cítil její jemnou kůži, vlasy voněly pořád stejně po levanduli a skořicovém mýdle. Prvních pár chvil si prostě nepřipouštěl, že by to mohla být skutečně ona, že je vážně... jen při tom pomyšlení se mu draly do očí slzy.

Vypadala, že tu ležela sotva pár hodin. Někdo ji tu jen tak pohodil. Měl chuť vstát a jediným hloupým kouzlem ve vzteku zničit celý les, vše okolo. Dotkl se jejích prstů, srdce mu téměř zastavilo. Byly tak neuvěřitelně ledové. Zemřela. Zavraždili ji.

Vzali mu poslední důvod k životu. Nedokázal udělat jediný pohyb. Zíral kamsi do prázdna, klečíce ve vlhkém mechu. Temnota je obklopovala, havran sledoval. Seděl nad nimi a teprve až po pár minutách se odvážil k lehkému zakrákání.

„Co chceš?" špitl zlomeně muž, „co ještě chceš?!"

Opeřenec vzlétl, párkrát zakroužil a usedl na Severusovo rameno. Opatrně, ale přeci. Natáhl svou hlavičku směrem k tělu mladé dívky a naklonil ji, snad přemýšlel nad celou situací. Celým profesorovým tělem prostoupil silný třes, zloba a především všepohlcující prázdnota. Ustoupil několik kroků vzad, skelným pohledem stále hledíce na bezvládnou Hermionu.

Okamžitě poté se bez jediného dalšího slova přenesl do svých komnat. Havrana to nijak nevzrušilo a kupodivu muži, na jehož rameni nyní sídlil, byl zcela ukradený. Severus rázným krokem zamířil za samotným Brumbálem. Neměl sebemenší ponětí, kdo mohl tohle Hermioně provést. Ale byl si jistý, že za to musel krutě zaplatit. A se svým temným pláštěm, neúprosným výrazem a havranem na rameni působil takřka jako sama smrt.