Ptáci se hbitě zvedli z hradeb a vytvořili tak kousek od muže temné hejno. Kupodivu byli zcela tiší a klidní, ne jako obyčejně, kdy člověk slyšel havrany krákat málem na kilometry daleko.

Jen jediný z nich zůstal sedět, zírajíce Severusovým směrem. Nakonec zamával křídly také a připojil se do čela velké skupiny svých příbuzných. Jakmile hejno vyrazilo vpřed, muž nemeškal. Šlo o jednu z mála chvil, kdy na pár mlhavých momentů naslouchat svému instinktu.

Noc byla podivně ledová a jasná, hvězdy zmizely, pouze měsíc vytrvale zářil na vše ve svém okolí. Severus s překvapivou rychlostí takřka přeběhl most, oči nespouštějíc z hejna podivně mlčících opeřenců. Věděl, že ať už to je cokoliv, měli mu co říct.

Posléze uhnuli do hlubokých lesů, kousek od školy. Muž neotálel a rozsvítil hůlku, nehodlal zbytečně bloudit temnotou. Vedli ho kamsi mezi desítky stromů. Severus se nervózně rozhlížel všude kolem, připadalo mu, že hejno těch pitomých ptáků ztratil.

,,Hej!" zvolal do tmy, ,,kam jste zmizeli?!"

Jeho hlas zněl všude okolo jako krutá ozvěna beznaděje. Ticho. Dlouhé, táhlé ticho. Ničilo ho. Vtom ve větvích zašustilo ptačí peří, následované prudkým zakrákáním. Severus neotálel. Utíkal přes kořeny, pařezy i cokoliv dalšího. Odmítal to vzdát.

Les měl ale jiný názor. Stačily jen dva neopatrně rychlé kroky a už ležel na zemi. Pokusil se zvednout, cítil, že zakopl o něco velkého, pravděpodobně ztrouchnivělý kmen stromu.

Rukou zachytil druhého konec onoho předmětu, aby si mohl stoupnout na nohy. To již však nedokázal. Tělem mu projel totální, mrazivý, paralyzující šok.

Nemohl dýchat, jak vyděšený právě byl. Necítil svůj vlastní tep, vlastně jako kdyby v ten moment ani neexistoval, jako kdyby se stal jen ztělesněním samotného zděšení.

V dlani cítil něčí prsty.
Nebyl to kmen, o co zakopl.
Bylo to tělo.