Následuj havrany. Následuj havrany. Následuj havrany.

Ta slova mu běžela hlavou po nocích jako neustále se opakující, bezesný kolotoč. A když už jeho tělo nevydrželo a jednoduše upadlo do stavu nejhlubšího vyčerpání, mysl nezůstala klidná dlouho. Ptáci ho provázeli ať už jakožto noční můry, či nejlaskavější přátelé.

Měl chuť proklít toho pitomého opeřence, který mu on hloupý kus papíru před několika dny přinesl. Vždyť to celé nedávalo sebemenší smysl. Na pár trpkých minut ho dokonce napadlo, že by snad požádal o radu samotného Brumbála.

Dny ubíhaly. Připadal si jako ztroskotanec. A proč? Kvůli pár havranům a jedné Nebelvírské šprtce, za kterou by, co jest nepřiznaná pravda, položil i život.

Tma obklopila střechy Bradavické školy. Zahalil urostlé tělo do dlouhého pláště odstínu nejtemnější půlnoci a rázným krokem vyrazil vpřed. Cestou tiše ignoroval běžné nepokoje na kolejích, jako například třeba Pottera, potulujícího se skoro neustále někde kolem. Měl nyní důležitější věci na práci, než právě zrovna jeho.

Zastavil až venku, před vysokými budovami, čekajíce bůhví na co. Sám nevěděl. Zíral do tmy.

,,Blázne," ušklíbl se sám sobě, ,,starý, pošetilý blázne."

Jeho hlas rezonoval všude kolem coby podivná, všeobjímající ozvěna. Na moment jeho myšlenky odběhly do světa strachu, obav a sebenenávisti. Když vtom zaslechl zřetelný zvuk. A nebyl to prostý zvuk, ale krákání. Havraní krákání. Hbitě se otočil a rozhlédl kolem, srdce bijící snad nejrychleji co kdy za poslední roky.

Severusovy tmavé vlasy pročísl studený vítr, který zničehonic prosvištěl kolem. A s ním i velmi rychlý, ukřičený pták. Prolétl muži přímo nad hlavou, který na něj z čirého strachu namířil svou hůlku.

,,Jen stupidní opeřenec," zasyčel spolu s typicky Zmijozelským akcentem.

Havran přistál na ledové hradby, vystavěné okolo mostu. Chvíli jen tak mrkal a když viděl, že muž naproti němu vypadal stále stejně vyděšeně, několikrát hlasitě zakrákal.

,,Co chceš, stvůro?!" oplatil mu křik Severus, již pološílený.

Pták roztáhl mohutné peří, krátce ho otřepal a vydal další, tentokrát jiný zvuk, podobný tiššímu písknutí. Z temnoty se vynořilo desítky dalších, jemu velmi podobných příbuzných. Posedali si všude kolem, tupě zírali na postavu opodál. Muži přeběhl po zádech mráz. Věděl, že měli cosi za lubem. A z nějakého důvodu, ať už po tom toužil sebevíc, nemohl porozumět jejich řeči.

Zprvu nedůvěřivě přimhouřil oči, pak se však jeho vůle zlomila: ,,Veďte mne."

Sám se ihned divil vlastním slovům. Copak by ho hloupé ptactvo mohlo někam skutečně zavést? Jestli ano, tak leda k záhubě. Jenomže si uvědomoval i další věc — a to sice, že už mu začínalo být pomalu jedno, co s ním samotným vlastně bude.