„Nagini, zabij."

Voldemortův syčivý přízvuk narušil dunivé ticho tohoto temného místa. Severus naposledy zahlédl Havrana. Zíral jejich směrem, lesklýma očkama tiše pozoroval, v zobáku stále on nádherník. Temný pán o něm nevěděl.

Opeřenec zcela jasně vyčkával na Severusovu smrt. Od samého začátku se ho ti ptáci snažili navést právě sem.

Muž již neměl strach. Nelitoval ničeho, neměl vztek. Věci byly přesně tak, jak měly být. Smrt znamenala vysvobození. A přesně za tím si sem dnes přišel.

Had vyrazil. Pár prudkými pohyby se přiblížil, věnoval oběti velice krátký, přímý pohled. Pak celým tělem cukl vpřed. Trvalo to setiny vteřin a přesto to Severusovi přišlo jako celá věčnost. Zavřel oči. Cítil bolest, intenzivní slabost.

Hůlka mu vypadla z ruky. Oznamovala, že učitel obrany proti černé magii končil ve své funkci. Sám spadl k zemi chvilku po ní. Krvácel, rozhodně krvácel. Ale toho si nevšímal. Skoro se usmíval; myslel na ni. Měl ji před očima. Její úsměv a zrzavé kudrliny. Ano, trochu mu připomínala Lily.

Zalapal po vzduchu. Uvědomoval si, že umíral. Na moment ho to vyděsilo, ale neměl sílu s tím cokoliv dělat. Chtěl pohnout rukou, nemohl. Pohlcoval ji podivný chlad. Myšlenky na ni ho zahřály.

Tak tohle byla správná cesta.

Voldemort se beze slova vypařil, s ním i had. Havran ihned přilétl přímo k Severusovi, vyhopkal mu na zakrvácenou hruď a tam odložil náhrdelník.

„Děkuji," dokázal ještě zašeptat muž.

Nemyslel už na nic. Ani na Brumbála, na budoucí osud Bradavic nebo Pottera. Neudělal co musel, ale to, co chtěl. Našel konečně mír. Vybral si správnou cestu. Chlad prostupoval dále do jeho těla, uspával k tomu nejhlubšímu spánku. Cítil, jak se postupně táhl až k jeho krku, kde zamezoval dýchání. Profesor naposledy zamrkal. Umíral.

 Místo chladu ho, zničehonic, přivedl k sobě takový zajímavý dojem lehkosti. Jako kdyby z vás kdosi sundal všechny staroti a těžkosti a dovolil vám žít v klidu a absolutním míru. Cosi viděl. Netušil, kde se to nacházel. Bílé světlo opět zářilo všude kolem, tentokrát však neodhalovalo žádný les, nýbrž obrysy budov. Pohlédl na své ruce, poté sáhl na krk. Žádná krev, nic. Musel jsem zemřít, uvědomil si. Pocitu lehkosti to akorát přidalo. Musel jsem zemřít! Vykročil vpřed. Měl radost.

Bílé světlo postupně odhalilo nějaké nádraží, prázdné, bez lidí. Vlak akorát přijížděl. Severus nad tím příliš nepřemýšlel – asi i proto, že v něm zahlédl Albuse Brumbála – jednoduše nastoupil. Stejně se jiné možnosti nenabízely. Nacházel se ve zvláštním stavu vědomí, kdy si nepokládal žádné otázky. Všechno mu připadalo naprosto jasné.

Jak vlak zahoukal a rozjel se vpřed, profesor pomyslel na Hermionu. Musel ji najít. Možná, že tenhle vlak ho k ní mohl dovézt. Putoval napříč uličkou ve vagonu, viděl v jednotlivých kupé lidi, ale samé cizince.

Poprvé zastavil až u okénka, které nemělo zatažené závěsy. Tak nějak intuitivně. Jak se pootočil a nahlédl tam, uviděl Brumbála. Zdravého, šťastného, oblečeného ve svém oblíbeném oblečení. Stařík nasadil široký úsměv a spokojeně na Severuse pokývl. Chválil ho. Profesor ho oněměle hypnotizoval tmavýma očima. Skutečně zemřeli oba. A Brumbál mu nyní potvrzoval, že to byla ta správná cesta.

Šel dál. Něco v něm mu říkalo, aby tak učinil.

Prohlédl mnoho kupé, ale Hermiona nikde. Zároveň však neměl pocit, že by některé z těch kupé patřilo jemu. Nikde ani nepsali jeho jméno. Kde mohla Hermiona být? Musel ji najít. Musel.

Došel téměř na konec, před sebou už jen prázdný prostor, který se vždy nacházel na konci každého vlaku.

Pak to spatřil.

Skupinku dívek, studentek, které znal. Dívek, o kterých neměl jediné tušení, že také zemřely. Jakmile ho uviděly, vzájemně si cosi zašeptaly, pak se zachichotaly, jak už to puberťačky dělávaly. A rozestoupily se.

Stála tam. Jeho Hermiona. Snad ještě krásnější a živějí, než posledně.

S hlasitým smíchem vyrazila vpřed. Tím nejrychlejším tryskem, jaký dokázala, doběhla až k němu a padla mu kolem krku. Plakala.

„Já už myslela, že to nestihnete. Že nestihnete můj vlak. Ale vy jste to dokázal, profesore," soukala ze sebe zoufale.

Ten nádherný pocit lehkosti Severusovi dovolil odhodit veškeré zábrany. Už neměl strach ji obejmout nazpět. Přitiskl dívku k sobě tak silně a tak šťastně, jako si to přál celou dobu. Stále voněla po bylinkách.

„Tak rád vás vidím."

Nezmohl se na nic lepšího.

„I já vás!" popotahovala Hermiona, „jste... přesně tak brilantní, jak bych myslela."

Něco si uvědomil; miloval ji. Už od té doby, co mu chodila pomáhat s lektvary, možná ještě dřív. Kousek se od ní odtáhl a chytil do dvou prstů tu její drobnou bradu, užívejíce si lidského tepla a té jemné kůže, nádherně načervenalých tváří. Byla tak krásná.

Pečlivě si prohlížel její oči a ona zase ty jeho. Právě v tohle doufali celou dobu. V tu bezprostřední blízkost.

„Vybral jste si správnou cestu a zachránil Harryho. Tak moc vám děkuji, pane."

„Já se vám tak moc omlouvám, Hermiono," pronesl hlubším hlasem.

„Proč? Vše je tak, jak má být! Za mou smrt jsi nemohl, Severusi."

Za mou smrt jsi nemohl, Severusi. Přehrával si tu větu v mysli znovu a zase a pak ještě. Zněla tak nádherně. Nejen, že ho zcela osvobozovala od posleních výčitek, ale navíc mu připadalo nádherné slyšet své jméno zrovna od ní. Konečně jeho jméno někdo říkal s láskou. To mu tolik chybělo celé ty roky.

Pousmál se, stále trochu opatrný: „Jsi... všechno, co jsem si kdy přál, Hermiono."

Úsměv mu opětovala, na tvářích roztomilé perličky slz. Koukla kamsi do strany. Zopakoval to po ní.

Oni oba se odráželi v okně jednoho z kupé. Několikrát zamrkal sám na sebe, jak tomu nemohl uvěřit. Vypadal zase mladě – mohl mít kolem dvaceti, stejně, jako nyní Hermiona.

Hodili se k sobě. Slušelo jim to. Co víc, patřili k sobě na první pohled.

Že jim již nic nebránilo v jejich lásce si plně uvědomil až nyní.

„Že umřu jsem tušila noc před tím, než k tomu došlo. Ten náhrdelník byl očarovaný, víš?" smála se zrzka vesele.

„O čem mluvíš?" optal se ihned a zase ji k sobě přitáhl co nejblíž.

„Díky němu tě následovali havrani. Dovedli tě ke mně."

Potvrdilo se mu nyní to, v co doufal celou dobu; že mu Hermiona jeho city od počátku opětovala.

Neuměl víc než se, tak trochu zoufale, zasmát s ní. Přiložil své čelo k jejímu, vnímající jen tu blízkost a silné duševní pouto, které sdíleli. Vlak tiše drkotal vstříc novým světům, zatímco jejich duše opět směly souznit jedna s druhou.

„Chyběl jsi mi," zašepala pro změnu ona, „moc. Ale teď už nás nic nerozdělí."

Pohladil dívčinu tvář, užívající si pocitu lehkosti. Poslední problémy z jeho minulého života odcházely. Vlak nechával neštěstí daleko za sebou.

Když ji políbil, bylo v tom cosi víc. Cosi, co je oba napořád spojilo. Jejich vzájemná láska neměla prostor k žití ve fyzickém světě, tak raději oba zemřeli, než aby nemohli zůstat spolu. Severuse to dojalo, ale přemlouval se, že nesměl plakat. I přes to obrovské štěstí, které právě teď cítil.

Na moment se odtáhla, patrně se trošičku styděla, ale šťastná byla také.

„Jsi můj první a jediný," zamrkala.

„A ty jsi moje všechno."

Chtěl jí políbit znovu, ona to nedovolila. Vzala jeho ruku a otevřela dveře do kupé na levé straně. Po cestě si všiml nápisu: "Severus Snape a Hermiona Granger".

Proto nemohl najít své kupé. Nejdřív totiž musel najít ji.

Jakmile se dveře malého prostoru zaklaply, zrzka mu opět skočila kolem krku, plná nevybitých emocí. Tentokrát se prvního polibku zmocnila ona. Velice rád to opětoval. Opatrně ji posadil na sedadlo, chvílemi poslouchající drkotání kol vlaku o koleje.

Mladí, šťastní a zamilovaní. Po tom přesně Severus toužil celý svůj život.

A nyní to směl prožít s ní. Ještě jednou vdechl tu nádherně bylinkovou vůni, než se zase krátce odtáhla, čímž ho ráda mučila.

„Tohle nezkoušejte, Grangerová. Nebo dostanete poznámku!"

Spokojeně zavrněl, jak se natáhla zpátky.

„Miluju tě," zašeptal jí do rtů.

KONEC