„Kde to jsem?" zašeptal až vyděšeně, „kde to, zatraceně, jsem?"

Už dostal skoro chuť zacouvat a zkusit se přenést zpět do svých komnat. O tomhle místě nikdy neslyšel, na mapách neexistovalo –⁠ muselo být nebezpečné. Havran načepýřil své peří. Severus to zahlédl, chtěl se na něj znovu podívat, ale už tam nebyl. V jediné setině vteřiny prostě zmizel. Muž vyčerpaně zavřel oči, nestíhal přemýšlet, cokoliv udělat. Zešílel snad? Seděl tam ten pták vůbec? Už nemohl dál. Nechtělo se mu znovu pohlédnout na svět.

„Pane?"

Ten hlas. Ničil ho čím dál více a více. Zněl tak reálně. Ale ve skutečnosti jistě existoval jen v jeho hlavě.

„Pane?"

Slyšel ji tak dokonale. Něžný, avšak naléhavý tón. Přesně jako toho dne.

„Pane?"

Oddechl, hůlka mu vypadla z ruky. Rezignoval. Byl už k ničemu.

„Starý blázne," zanadával si, stále neochotný oči otevřít, „starý, bláznivý Snape. Jak smutné."

Nikdy v životě by před svými žáky nedal najevo jakoukoliv slabost. I kvůli tomu musel nyní z funkce učitele obrany před černou magií odstoupit. Už by nedokázal učit s takovým sebevědomím. Upřímně, připadalo mu, že už by nedokázal učit vůbec. Selhal i v tom posledním.

„Pane?" zaznělo znovu.

Zděšeně, nekontrolovaně sebou trhnul. Zcela jistě ucítil dotek na dlani. Tentokrát už se roztřásl. Nemohl takhle dál. Nejdřív slyšel hlasy, pak měl halucinace –⁠ protože bílý les přeci nemohl být skutečný –⁠ a teď už i cítil doteky. Měl chuť všechno skončit. Ukonči svojí smutnou existenci.

 „Pane, prosím."

Proč se nepoddat představám? Stejně už nic jiného nedávalo smysl. Rozhlédl se, les stále zářil bílými barvami.

„Pane. Prosím," zopakoval Hermionin něžný hlas.

Pohlédl před sebe. Doteď v jeho výrazu panovala únava, stres a vztek. Svaly ve tváři mu nyní povolily, konečně, po takové době, se skutečně uvolnily z bolestného sevření. Viděl ji. Opravdu, opravdu tam stála. Tentokrát ano. A byla naživu. Tváře stále stejně růžové, vlasy roztomile kudrnaté. Osmnáctiletá Nebelvírská studentka, šprtka Grangerová, byla naživu. Severus zbledl. Nedokázal udělat jediný krok.

„Hermiono?"

Jeho zašeptání stačilo dívce k úsměvu. Něžně se zasmála.

„Pane!" pokývla rozveseleně a vydala se blíž.

Měl strach se pohnout. Nebo dál mluvit. Šlo snad o nějaký šílený sen? Netušil, ale pokud ano, probudit se již nikdy netoužil.

„Tak dlouho jste mi neodpovídal, pane."

Zastavila pouhý kousek od něj. Chtěla, aby udělal poslední krok on sám. Hleděl jí do kaštanových očí, vybavoval si momenty, kdy je chtěl tak moc znovu spatřit.

„Hermiono, jste to... jste to vážně vy?"

Usmívala se. Jistě, že to byla ona. Nemusela odpovídat. Takhle se usmívat uměla jen a pouze ona. Natáhl ještě roztřesenou ruku směrem k ní, dívka nemeškala a přitiskla Severusovu dlaň ke své tváři. Po tak dlouhé době opět cítil tu jemnou kůži a příjemné lidské teplo.

„A kdo bych měla být, pane?"

Nevydržel to. Usmál se také. Už nic neřešil. Tak rád ji viděl.

„Hermiono. Panebože! Jste naživu!" dal nechtěně průchod potlačovaným emocím a s až přílišnou vervou stiskl její drobnou ručku, „vy žijete, Hermiono!"

„Tak dlouho jste mi neodpovídal, pane. Volala jsem vás," opakovala.

Muži zatrnulo již podruhé; takže se nezbláznil, celou dobu ji skutečně slyšel. V noci, ve dne. Volala ho. Jeho Hermiona. A on ji odmítal, vysvětloval si to jako bláznovství své vlastní mysli.

„Já myslel, že... že jsem blázen. Že to – "

„Severusi," zasmála se dívka, „vy a blázen? Vy? Nikdy."

Tak moc mu chybělo slyšet své jméno právě od ní. Začínal přicházet k sobě; palcem konečně pohladil Hermioninu tvář, přemýšlejíce, co dál. Urychleně sebral hůlku ze země. Dívku nepouštěl. Měl panický strach z toho, že by o ni mohl znovu přijít.

„Kde jste se tu vzala? Kde to vůbec jsme?"

„Uklidněte se, pane."

„Zklamal jsem vás. Tak moc mě to mrzí, Hermiono."

„Uklidněte se. Prosím. Potřebuji s vámi mluvit."

„Nejdřív nás odsud musím dostat."

Neposlouchal ji. Panikařil. Chystal se je oba přenést do Bradavic. Ona to hned poznala. Tušila, že paličatý Snape nebude poslouchat i nadále.

„Musím s vámi mluvit teď, pane," zkusila to ještě.

Mávnul hůlkou. Potřebovala jednat rychle. Popadla Severusovo zápěstí, trhla ním dolů, aby pohyb zastavila. Muž ji nedokázal odstrčit, ne po tom všem. Koukali si z očí do očí, ucítil teplý dech na krku, vůni bylinek a skořice. Byla tak blízko. Měl chuť se k ní přiblížit ještě blíž, nejblíž. Tak moc jí to slušelo.

„Kdybyste si měl vybrat mezi mnou a svým vlastním životem, co byste zvolil, pane?"

Opět pohladil její tvář: „O čem to mluvíte, Hermiono?"

„Dávám vám na výběr, Severusi. Prosím, nemáme moc času. Co byste si vybral? Svůj život nebo mne?"

Muž zmateně zamrkal, rovnal si v hlavě, o čem vlastně mluvila.

„Vždycky," zašeptal a zavřel oči, aby vůbec zvládnul odpovědět, „vždycky bych si vybral vás. Vždycky. Život bez vás nemá... smysl."

„Můžete zachránit to, co je nám všem nejdražší. Stačí mít otevřenou mysl. Víte, že já bych si nikdy nevybrala cestu zla. Jestli chcete být se mnou, ani vy nesmíte, pane."

„Otevřenou mysl? O čem to mluvíte, Hermiono? Nerozumím vám."

„Pamatujte si, co jsem vám řekla. Stačí si vybrat správnou cestu."

Chtěl mluvit, ale už to nedokázal. Cítil se tak zmatený, nechápal nic z toho, co se právě dělo. Hleděl na Hermionu a hledal v ní záchytný bod. Pořád se mírně usmívala. Vypadala snad zamilovaně? Muž ucítil v očích slzy. Ani netušil, proč plakal. Zuřivě zamrkal, takové věci nesnášel.

„Hermiono, musíme odsud pryč," stál si dál za svým, „a to rychle. Odmítám vás opět ztratit."

Viděl krajinu kolem nich mizet. Bílá barva ostře zářila, pohlcovala stromy, nebesa, i trávu s kořeny. Hermiona se usmála ještě víc. Severus by zareagoval, ale náhle se jeho tělo odmítalo pohnout. Jako kdyby vše zamrzalo, včetně nich dvou. Věděl, že je to bílé světlo pohltí též. Jen s tím nemohl nic dělat. Ucítil ruku za krkem; dívka si ho přitáhla k sobě. Tak blízko, jako si to přál již dlouho. Vůně bylinek ho obklopila zcela. Slyšel tep jejího srdce. Bílé světlo se přibližovalo. Nic již nemohl stihnout. Chytil dívčin drobný pas a dovolil sám sobě to, o čem se sotva odvažoval snít. Hladově ji políbil, tisknouce své čelo k jejímu, společně obklopení pouze oným světlem. Opětovala to. Po ničem víc netoužil. Opětovala mu ty samé city. Odmítala ho pustit stejně, jako on ji. A i když je světo pohltilo, nevěděli o tom. Jejich duše souznily jedna s druhou, vnímající jen a pouze sebe samé.

Tma. Neslyšel nic. A neviděl nic. Zemřel snad konečně?

„Probouzí se," zašeptal kdosi.

Zamrkal. Hodně ho bolela hlava. Zahlédl strop, ale netušil, kde se nacházel. Před očima měl ji. Cítil její vůni, teplo jejího těla. Pamatoval si, jak sladké měla rty. Chtěl to zpět. Vrátit ten malý moment, ten jediný moment, který ho za poslední roky učinil šťastným. Opravdu mu polibek opětovala? Opravdu.

„Probouzí se, je to tak, žije," řekl znovu další hlas, ženský, „jak je vůbec možné, že přežil? Správně by už měl být dávno mrtvý."

„Je to zázrak."

Zase se podíval před sebe. Tentokrát strop poznával; ležel na ošetřovně.