Ostré poryvy větru, vločky. Nelétal už tak neskutečně dlouhou dobu, že ani pořádně netušil, jak křídla ovládat. Vyvíjel maximálně možné úsilí jen, aby vůbec dokázal udržet své vlastní tělo ve vzduchu. Pokoušet se následovat havrana před ním působilo až nereálně. On pták postupoval vpřed s tak neuvěřitelnou rychlostí. Ladně nechával vítr, aby ho dostal na vytoužené místo, zatímco Severus prostě jen panicky střídal fáze pádu a opětovného vzletu.

Pak si však vzpomněl na ni. Na fakt, že ona by pro něj jistě bojovala, jistě by se snažila zachránit jeho život. Těžko říct proč jí na něm vlastně tolik záleželo, ale záleželo. Před očima mu proběhla vzpomínka na bolest v její tváři den předtím, než nadobro zmizela. Ne, nehodlal to tak nechat. Snažil se udržet pomyšlení na Hermionin pohled, na její vínový svetr a jemnou vůni bylinek, která ji vždy doprovázela.

Do jeho křídel náhle přišla nová síla. Několikrát nimi silně zamával, fungovalo to. Pád nahradilo stoupání. To vzpomínka na ni mu dodala tolik energie. S dalším máchnutím dokázal vyrazit kupředu. Už nevnímal poryvy větru, ani sníh. Letěl. Skutečně se nesl oblohou, hledajíce jakékoliv stopy po tom opeřenci s náhrdelníkem v pařátech. Po pár minutách musel urazit poměrně velkou vzdálenost, ale ten pták jako kdyby prostě zmizel.

Vztek ho ovládl. Stáhl svá pera a zamířil téměř střemhlav k zemi, doufal v to, že pozná, kam až dolétl. Jenomže to nedokázal. Všechno vypadalo jako popadané sněhem, ale o moc jemnějším. Dole se nacházely jen hektary lesa, zakryté závojem bílé. Ne, to nemohl být sníh. Vypadalo to jako bílá barva. Chtěl zanadávat, ale místo toho z jeho zobáku vyšlo naštvané zakrákání. Havraní podobu nesnášel.

Přidal na rychlosti. Zakroužil, vznesl se výš. Pokračoval vpřed. Nic nepomáhalo. Druhý pták jednoduše zmizel a les odmítal skončit. A křídla začínala vypovídat svou službu. Nakonec nezbývalo než prostě nechat klesání, aby ho pohltilo. Pomalu dopadl na onu podivnou bílou zeminu, od které očekával značnou ledovost. Nic. Nestudila, nehřála. Nedělala prostě vůbec nic. Jen lehounce bílé zářila.

Společně s proměnou do své původní podoby rychle vytáhl hůlku a několikrát zkontroloval okolí, aby se ujistil, že nikdo opodál neplánoval žádný útok.

„Kde to jsem?" dovolil nechápavému šklebu, aby ovládl na moment jeho výraz, „co to má... být?"

Copak dokázal za tak krátkou dobu doletět někam, kde to neznal? Nesmysl. Navíc, v Bradavicích neexistovalo nic jako bílý les. Přišel blíž k jednomu ze stromů a nevěřícně chytl do ruky větvičku, skutečně nebyla pokrytá sněhem, ale bílou barvou. Ona byla z bílé doslova stvořená.

„Pane?" ozval se něžný dívčí hlas kdesi opodál.

Severus zděšeně pootočil hlavou za zvukem. Paralyzovalo ho to.

„Pane? Pane?" opakoval hlas, „pane?"

Zněl jako ona. Muž opatrně nadechl vzduch do plic, očima bloudíce kolem. Odkud to jen šlo?

„Pane?"

Nemohl si pomoct. Rychle vykročil vpřed. Skutečně to slyšel.

„Pane?"

Přidal. Už nešel. Utíkal lesem, hnal za zvukem, který celou dobu slyšel jen ve své mysli, ale nyní mu připadal tak neuvěřitelně skutečný.

„Pane?"

Zvuk hlasu zesiloval. Les působil stále stejně podivně, ale on ho nevnímal. Následoval jen svou vlastní víru, své smysly. Přeskakoval kořeny, ztrouchnivělé pařezy i popadané větve. Ignoroval bílou barvu všude okolo. Buď zešílel nebo musel vstoupit do jakési jiné dimenze, která jako kdyby se snad pokoušela ho někam dovést.

„Pane?"

Hlas působil natolik reálně. Běžel dál, ale zvuk náhle zeslábl. Bezmyšlenkovitě tedy změnil směr, vracel se. Zastavil až u onoho širokého smrku, který minul už předtím. Právě tam to slyšel nejsilněji.

„Pane?"

Byla to ona. Ten hlas, který si přál slyšet už mnoho dní, ho náhle znovu oslovoval tak živým, jasným, čistým tónem.

„Ano! Ano, jsem tady!" vykřikl.

Netušil jak, ale nějak věděl, že nešlo o sen, ani šílenství. Nezemřela. Jeho instinkt měl celou dobu pravdu. Skoro by naivně doufal, že ji uvidí za jedním ze stromů. V tu chvíli mu na rameno opět usedl nějaký pták. Severus znovu vylekaně uskočil, tohle nečekal. Zíral tomu opeřenci do tváře, tak nějak znovu nemohl uvěřit vlastním očím. Šlo o havrana, jenomže jeho peří bylo celé dokonale bílé. Stejně jako zbytek tohohle podivného zbytek lesa.