Tma. To bylo to jediné, co vnímal. Nekončící temnota všude kolem. Nemohl se hýbat, či snad ano? Necítil své tělo, neměl ponětí, kde se právě nacházel, jestli vůbec existoval. Zemřel snad? Kde se to právě nacházel?

Pohotově kouknul kolem. Zjistil, že opodál se nacházely dveře. Nebo spíše seskupení světlé energie, která dveře velice připomínala. Stačila pouhá myšlenka k tomu, aby se otevřely a on se zničehonic nějak ocitl uprostřed delší chodby, tvořené tou samou, lehounce zářící energií.

  „Pane?"

Kdesi slyšel její hlas. Jediným prudkým pohybem se přesunul do dalších dveří v čele chodby. Ihned poznal, že šlo o přesnou kopii jeho pracovny, akorát utvořenou opět z té samé, zářivé energie.

Viděl ji, opět tam byla. Společně s ním. Šlo o vzpomínky ze dne, kdy měl naposledy šanci prožít poblíž ní alespoň pár minut tohohle zpropadeného života. Odehrávaly se znovu přímo před jeho očima. Nechápal jak nebo proč k tomu došlo, kde se právě nacházel, jestli v nějaké jiné dimenzi. Ale dělo se to. Pohlížel sám na sebe a Hermionu v den, kdy se naposledy pohádali.

  „Mluvte se mnou! Prosím! Potřebujeme — " 

„Ne, Hermiono, my dva už nic nepotřebujeme. Ne společně." 

„Chcete tím říct, že... vás mám přestat navštěvovat? " 

„Přestaňte mě oslovoval Severusi. Přestaňte mě při hodinách nenápadně sledovat tím milým pohledem. Přestaňte se náhodou vyskytovat tam, kde se zrovna vyskytuji já a především, Hermiono, přestaňte se ke mně chovat jako k příteli či snad dokonce... něčemu víc."

Sklonila hlavu k zemi, slzy na krajíčku.

„Vadí vám snad to, co — " 

Odmlčela se, bylo jí trapně. Kdyby mohla, nejraději by se v tu chvíli propadla do země.

„Co se stalo před pár dny? Můžeme na to přeci zapomenout." 

„Ne, to nejde. Takhle to nejde! A nyní buďte tak hodná a i se svými nedobytnými argumenty, kterých již teď jistě máte v ústech nejméně tucet, se odeberte do svých komnat. Je po večerce."

Severus se otočil k oknu, znovu zíral do nekonečné tmy, která obklopovala vše kolem.

„Ale to přece nemůžete! Nemůžete takhle popřít vše! Úplně všechno! Vše, co jsem... cítila. A vy jste to cítil." 

Ani slovo. Ticho. Stál tam jako bezduchý stín.

Teď měl možnost vidět tu bolest a křivdu, která se tehdy zrcadlila v jejích očích. Cítil to také. Rezonovalo to až kdesi v hlubinách samotné jeho duše.

„Mluvte se mnou! "

Po jejích lehce pihovatých tvářích přeběhlo několik slz. Ona, neoblomná, pilná a hrdá Nebelvírská studentka, se málem začínala dusit vlastními slzami jen kvůli Severusi Snapeovi.

„Potřebuji si s vámi ještě promluvit. No tak, prosím." 

Hlas se jí zbarvoval bolestí a určitou mírou naléhavosti. On však již nehodlal zbořit bariéru, která mezi nimi před pár momenty vznikla.

„Prosím. Jen pár slov. Prosím vás! Pane? " 

Nedokázal unést víc. Tak nějak netušil, jestli nyní vůbec nějaké měl, ale i přesto všechno jednoduše zavřel oči. Přerušil tenhle krutý pohled do minulosti. Temnota se vrátila, jen s tím rozdílem, že nyní cítil ještě silnější bolest. Jako kdyby jeho samotnou existenci někdo roztříštil na stovky malých kousků. To, čemu se celou dobu snažil tak moc vyhýbat, nyní ožilo v jeho mysli s ještě mnohem větší vervou.

Pane? Pane? Pane?

A najednou tam stála. Tvořená těmi jemnými, lehounce zářivými krystalky energie. Přímo před ním s tak živým, skutečným výrazem. Viděla ho.

„Pane? "