Já vím.

Zabarvení Brumbálova hlasu, společně s těmito pár slovy, zůstalo v Severusově mysli coby ostrá tříska, která probudila potlačovanou bolest.

„Vy," vyplivl to oslovení jakožto snad tu nejodpornější a nejnechutnější věc, kterou kdy vůbec měl možnost dostat na jazyk, „vy víte?!"

Havran se nervózně otřepal, nejspíš z něj vycítil zlou energii.

„Ano."

Brumbál tam dál s klidem stál a čekal, což Severuse ničilo ještě víc. Pohlédl na něj, starý muž se prudkých emocí v jeho očích skoro až polekal.

„A víc nic?!"

„Severusi," vydechl si ztěžka Brumbál, snažíce se, ostatně jako vždy, ignorovat nenávist vyslanou proti jeho osobě, „nikdy mě nezajímaly podrobnosti ohledně vašeho vztahu, jak asi víš. Pro dobro všech. Ale měl by sis uvědomit, že pokud se někdo dotkl našeho srdce, jeho otisk v něm již navždy zůstane. Proto myslím, že i právě ono jediné ti může odpovědět na tvé otázky. Dřív nebo později."

Severus polkl, nervózní. Tušil, že Brumbál nejspíš o jejich nezdravě přátelském vztahu celou dobu věděl.

„Ne," vyšlo mu z úst nakonec, tón protkaný zoufalstvím, „ne, Albusi, takhle ne. Nemůžete mě tu nechat samotného s jednou z vašich filozofických úvah. To odmítám! Odmítám ji..."

„Nechat jít?"

Starý muž jako kdyby snad všem viděl až do duše. Někteří ho za to milovali, většina nenáviděla.

„Odmítám se jí vzdát. Byla to jediné dobré v mém životě."

„Ne. Vzbuzovala v tobě to dobré, Severusi. Nikdy předtím jsem tě neviděl tak upřímného a otevřeného."

„Albusi, přeci to takhle nenecháš, vždyť," muž v tmavém hábitu se odmlčel, celá situace mu prostě nešla na rozum, „vždyť ji někdo zavraždil!"

Brumbál opět zadumaně mlčel, sledoval tiše toho havrana, který zase na oplátku sledoval jeho.

„Až se tvá mysl otevře, zjistíš sám, kde mě hledat. Do té doby se tento rozhovor nestal."