„Emmette," zavolala si mě jednou večer má starší sestra, o jejíž existenci jsi, Michaeli, nejspíš ani neměl tušení, jelikož rodné město navštěvovala jednou za uherský rok. Bylo hořkou náhodou, že i tohle její nečasté navštěvování, může zapříčinit to, co to zapříčinilo.

„Viděla jsem tě," vystřelila okamžitě, „vás." V tom momentu jsem cítil, jak se kostičky domina v podobě mého života hroutí dolů. Ale její další reakce byla naprosto odlišná od té, kterou jsem očekával. Ona... mě pochopila. Vzala to. Zkousla to. Možná za mě byla i šťastná. A já si v té chvíli nějakým způsobem uvědomil, že se nejspíš nemám za co stydět a proč se skrývat.

Nikdy jsem ti to neřekl, Michaeli. Možná jsem měl. Všechno by třeba bylo snazší.