Celý ten moment byl jako jedno velké deja vu. Zatáhnul jsi mě do toho nejtemnějšího koutu a konečně vrazil svými rty do těch mých. Tvé ruce byly všude. Tvé rty též. Vší silou jsem udržoval oči zavřené a přál si, aby to nikdy neskončilo, jenomže to se samozřejmě nemohlo stát.

Hluboce jsme dýchali, jako bychom právě uběhli maraton. Tiše jsme na sebe zírali.

„Neměl jsi žádné právo mě nazvat buznou," syknul jsem, „protože to je to, co jsi i ty." A po tomhle se svět rozpadnul na milion kousků. Můj svět. A možná i tvůj pod tíhou pravdy.

„Odvolej to." Nechystal jsem se tě uposlechnout.

„Odvolej to, krucinál, Emiliáne!"

„Emmett," opravil jsem tě zlomený tím, že neznáš ani mé jméno.