V životě každého člověka přijde chvíle, kdy musí udělat onen velký krok. Může jít o změnu kariéry, stěhování, přeskupení priorit nebo o pořízení prvního potomka. Je na každém člověku, kdy ona chvílemi přijde a jak se s ní popere. Někdo je rozhodnutý hned a někomu to trvá i dlouhé měsíce. Někteří onu chvíli odkládají tak dlouho, jak jen to jde, až se nakonec ocitnout před oním rozhodnutím a stále nevědí, co vlastně mají dělat. Život bývá krutý, nevyzpytatelný. Naše cesty se proplétají, často se točíme v kruhu, jindy začneme od začátku. Potkáváme na nich lidi, jež jsou v našich životech jen hosty. Někteří do nich vstupují jen proto, aby nás naučili, jak žít sami.

Člověk čas od času prostě potřebuje být sám. Aby se v klidu nadechl, uvědomil si, kde je a kde chce být za pár let. Aby se rozhlédl kolem sebe a uvědomil si, kam se posunul a zda náhodou nevybočil z požadovaného směru. Aby si ujasnil, zda má stále stejný cíl. Musí být sám, aby všechno pochopil. Někteří lidé ale doopravdy nejsou sami. Stojí za tím dlouhý příběh, který zatím neměli potřebu někomu vyprávět. Jiní si samotu jednoduše zvolí. Ne proto, že by ji preferovali před společností, ale proto, že jim lidé způsobili až příliš bolesti, s níž se museli vyrovnat.

Letuška, jež akorát vstoupila do haly, pokynula přítomným, aby ji následovali. Zatímco čtyři dívky neváhaly, jedna zůstala stát na místě. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a vybavila si tvář mladíka, jehož z celého svého srdce milovala. Přišel čas, kdy jej musela nechat jít. To, jak něžně ji líbal, jeho úsměv, osobitou vůni. Musela to nechat jít. To, jak jí obtáčel ruce kolem pasu, způsob, kterým vyslovoval její jméno, to všechno musela nechat odejít. Jen tak se oba mohli posunout dál.

Zpráva jež jí přišla, jí málem složila na kolena.

V jednom životě umřeme tolikrát, kolikrát ublížíme osobě, kterou milujeme víc než sami sebe. Luke

Měla pocit, že se jí Luk snaží zabít. Na jednu stranu by se mu ani nedivila. Nezabývala se tím, kde vzal její telefonní číslo. Předpokládala, že mu jej dal jeden z jeho třech přátel. Pochybovala, že by o něj žádal Nathana. Byl to pitomec, ale přeci jen nějaké ty city měl. To už jí dokázal. Je zvláštní, že nakonec ten, o němž jsme si mysleli, že se od nás nejvíce liší, je nám v nějakém tom ohledu podobný nejvíce. Ať to bylo jakkoli, oba milovali. Oba ničili osobu, jež jim nabídla své srdce. Oba se vzdali něčeho, co pro ně bylo vším. Každý k tomu měl svůj důvod. Důvod, jemuž ten druhý tak úplně nerozuměl. "Slečno," vytrhla letuška brunetku z jejích myšlenek. "Je čas." Někdy tu největší lásku je nejsnazší nechat jít. Alespoň tak to několikrát slyšela. Když si však vzpomněla na dětský úsměv blonďatého zpěváka, jeho oceánově modré oči plné upřímné lásky, její nitro se začalo bouřit a ona měla co dělat, aby se nezhroutila k zemi v záplavě slz. V tu chvíli si byla jistá, že tohle jen tak neodezní.

Pohlédla na Jeffa a hned potom na Jessicu, jež čekala u dveří letadla. "Myrlene, dýchej zhluboka," poradila jí žena, jež si připadala neschopná. Neměla tušení, jak by své svěřenkyni mohla pomoci. Neměla jak. Tohle byla Myrlenina záležitost. Byl to její boj a bylo jen na ní, jestli z něj vyjde jako vítěz nebo jako poražený. Problém byl v tom, že ona neviděla možnost vyhrát. Jak by mohla? Ve chvíli, kdy se vzdala toho jediného, co dávalo smysl, hra skončila. Prohrála a neexistovala šance, že by to mohla změnit. Mohla doufat, že až projde těmi dveřmi a letuška je bude chtít zavřít, vběhne do haly blonďáček a zastaví ji. Řekne jí, že ji miluje a požádá ji, aby zůstala. Aby neodlétala. Jenže to on už udělal a ona odmítla. Zachovala se jako správná kamarádka a vybrala si Padlé hvězdy místo něj stejně, jako to udělala už mnohokrát předtím. Rozdíl byl v tom, že tentokrát už Nathan nevěřil, že si to rozmyslí. Nevěřil, že by to příště dopadlo jinak. Věděl, že nezáleželo na tom, jak dlouho by spolu byli. Ona by si vždycky vybrala je.

Sledovala, jak se dveře zavřely. Zapnula si pás, do úst vložila žvýkačku a oči zabodla do podlahy, připravujíc se na vzlétnutí. "Udělala si dobře," promluvila na ní poprvé za celý den Candy, jež seděla přes uličku. Přestože si myslela opak, přikývla. Hleděla na špičky svých bot a čekala, až budou ve vzduchu. K jejím uším doléhal Lyndin smích, Candyino mlaskavé žvýkání a Theino vyděšené mumlání. Bella už jako obvykle spala. Brunetka si na uši nasadila sluchátka a zapnula svou oblíbenou složku. Poslouchala písně Soxxu, Shawna s Orlou i jeho nejnovější hit. Pak ve sluchátkách začala hrát píseň, jíž nebylo souzeno spatřit světlo světa. Šlo o záznam, jež pořídila v den, kdy s Nathanem společně s kytarou zpívaly text písně, jíž společnými silami složily. Hleděla z okna letadla, pozurujíc, jak se jí Londýn vzdaluje. Zavírala své srdce starým koncům a otevírala jej novým začátkům. V tu chvíli si odmítala připustit, že před jedním člověkem své srdce uzavřít nemůže. Ještě nebyl konec. Ještě nepřišel ten správný čas.

_______________________________________

Hádám, že písnička většině pustit nepůjde (Let him go - Julia Sheer), což mě mrzí.

Ano, tohle je skutečně konec a je mi jasné, že na něco takového ode mě asi zvyklí nejste.

Každopádně mi přijde, že tohle je ideál. Rozhodně to neskončilo správně, ale to ani nemohlo.

Tohle, dle mého názoru, nejvíce odpovídá Myrlenině povaze. Za každých okolností myslet prvně na ostatní a pak až na sebe. Lidé se nemění za dne na den a změnit něco takové chce čas.

Pokud jste zklamaní/zklamané, tak se omlouvám.

Doufám, že jste si z příběhu něco odnesli a já se na vás bude těšit u dalšího příběhu. 😁💞

(Až vyjde, tak vám sem hodím upozornění)

Děkuji všem za hlasy, komentáře i soukromé zprávy! 💞

💋🤗💖