"První kapka k zemi se snáší, malý chlapec o dívce básní. Nese se tichem bolestný sten, slunce zapadá dřív než stihne skončit den. Naděje zhasína, všechno kazí, z teskných výkřiků člověka mrazí," prsty běhala po klávesách, jako kdyby pro hraní byla stvořena. Hlavu měla skloněnou, oči přivené. "Pokud srdce nemáš kamenné, ani tebe to nakonec nemine. Do prázdna utíká, uniknout se snaží, své lásky se však nikdy nenabaží. Pro jednoho hráče nepodstatná cena, pro druhého nejcennější měna," nutila se nezvhlédnout, aby neviděla, jak se přítomní tváří. Být obklopená deseti hudebníky a zpívat jí trochu děsilo. Když se k tomu přidalo ještě hraní na klavír, byla vyděšená k smrti. "Za každým rohem tisíc lidí potkáš, kdy té pravé se dočkáš? Ticho tě ubíjí, za okny se stmívá, kde jen si má milá byla? Křičíš ačkoli odpovědi se nedočkáš, ještě chvíli však posečkáš," nadechla se, připravená na druhou část refrénu. "Kdy přijde ten správný čas, na to se sám sebe ptáš. Až poslední kapka na zem spadne, teprve tehdy se to stane. Hvězdy na nebi se spojí a ty už nebudeš žít život dvojí."

Zapomněla. Zapomněla na lidi kolem. Nechala se pohltit hudbou, jež se linula z klavíru, nechala svoje instinkty, aby ji vedly. "Slzy s kapkami deště se mísí, po dopadu na zem rychle mizí. Nezbyde vzpomínka jediná, jen tichem se ozývá píseň podivná. Naposledy vzhlédneš, na tmavé mraky se podíváš, než uslyšíš jak sám pro sebe si povídáš." Ještě neměla určeno, která sloka bude patřit jí. Ještě nepřemýšlela nad tím, kterou část přidělí které ze svých kamarádek. Ani na to vlastně myslet nechtěla. Prozatím chtěla onu píseň vnímat jako celek. "Usínáš za zvuku deště a blesků, i když mnohem radši naslouchal bys potlesku. V očích se slzy zalesknout, víčka necháš poklesnout. Obloha v brzkých hodinách se rozzáří, jako padlá hvězda po letech zazáří," zrychlila pohyby prstů a byla sama sebou překvapena, že neztratila rytmus. "Za každým rohem tisíc lidí potkáš, kdy toho pravého se dočkáš? Ticho tě ubíjí, za okny se stmívá, kde jen si má milá byla? Křičíš ačkoli odpovědi se nedočkáš, ještě chvíli však posečkáš. Kdy přijde ten správný čas, na to se sám sebe ptáš. Až poslední kapka na zem spadne, teprve tehdy se to stane. Hvězdy na nebi se spojí a ty už nebudeš žít život dvojí," následoval odpočinek od zpěvu, přičemž nepřestávala hrát. Hudba proudila jejím tělem a ona si to užívala. Nemohla popřít, že tenhle pocit byl něčím, pro co se jednoduše vyplatilo žít.

"Za každým rohem tisíc lidí potkáš, kdy toho pravého se dočkáš? Ticho tě ubíjí, za okny se stmívá, kde jen si má milá byla? Křičíš ačkoli odpovědi se nedočkáš, ještě chvíli však posečkáš," konec písně se blížil a jí to bylo líto, ačkoli se současně nemohla dočkat. Konce se občas ukázaly jako ta nejlepší část. "Kdy přijde ten správný čas, na to se sám sebe ptáš.
Až poslední kapka na zem spadne, teprve tehdy se to stane.
Hvězdy na nebi se spojí a ty už nebudeš žít život dvojí," usmála se, když prsty na klavíru zpomalila. Sešlápla pedál, aby hudbu ztišila do pozadí. "Poslední kapka k zemi se snese, tajemné poslání sebou nese," její hlas byl tichý, klidný. S poslední notnou utichla nejen ona, ale i hudební nástroj. Místností se rozhostilo ticho.

Přerušil jej až potlesk. Okamžitě vzhlédla. Její oči se potkaly s Louisovými a ona se neubránila mírnému úsměvu. Kámen ze srdce z ní však spadnul až ve chvíli, kdy se k potlesku přidali i ostatní, včetně Luka. Pomalu vstala na rozstřesené nohy, zavřela klavír a následně se o něj opřela. "Fuu... Tohle nesnáším," pokusila se zasmát, ale moc se jí to nepovedlo. Její nervozitu nemohl nikdo z přítomných přehlédnout. První kdo se k něčemu odhodlal, byl Nathan, jež už to zřejmě nemohl vydržet a podruhé za onen den ji obejmul. "Kdy si to stihla napsat?" nechápal Conor. "Myslím to vážně! My s Louisem se u toho vždycky zasekneme na několik týdnů." "Kdo říká, že mi to netrvalo několik týdnů?" zasmála se. "Ale stejně. Rozhovory, show, křest, randění s Hernym, nákupy s Nathanem... Kdy si to psala?" nepřestával s otázkama Conor. "Po nocích." Myrlene se obrátila na zrzku, jež seděla v jednom křesel a dosud s nikým nepromluvila. "Proto si ráno vypadala tak unaveně," pochopila. "Dopsala jsem to v šest a v sedm už mě vzbudila zpráva," vysvětlila. "Počkej? Ty sis psala se mnou a u toho si ještě vymýšlela písničku?" zdědil se blonďáček. "Většinu už jsem měla. Jen jsem doladila pár detailů," usmála se. "Stejně. Jsi dobrá," ocenil ji Luke. Slovy nedokázala popsat, jak moc se jí ulevilo. Skutečně moc se snažila, aby píseň dokončila a ono to pořád nešlo. Pak jí ale Nathan zahltil vtipnými videi z jejich koncentrů a několika historkami a psaní šlo samo. Stále nemohla uvěřit, že to vážně dokázala. Že po dlouhé době něco vážně napsala. Nebylo to přes to, v co doufala, ale i tak byla víc než nadšená.

Že se stále tiskne v objetí k Nathanovi si uvědomila až ve chvíli, kdy k ní černovlásek natáhl ruku. Okamžitě se vymanila z blonďáčkovi náruče a přešla ke zpěvákovi, jež měl být jejím přítelem. "Povedla se ti," věnoval jí políbení do vlasů, za což jej odměnila úsměvem. Musela se k němu přimět stejně jako mladík ke všem těm dotekům. Henry nebyl moc objímací typ a ona zase nerada mluvila o svých emocí, takže se modlila, aby se nikdo neptal na to, co cítila, když píseň psala. Nikdy neznala odpověď. U žádné své písničky. Většinou to prostě byla záležitost okamžiku. To kouzlo, když vás obklopila bublina vlastních myšlenek, do ní nikdo nemohl proniknout. Všechny ty pocity a nápady, co vás obklopovaly zmizely ve chvíli, kdy bublina praskla. V tu chvíli bylo všechno pryč.

_______________________________________

Tak zase zítra 😁💞

💋🤗💖