Prudce otevřela dveře auta. Ani se nenamáhala za sebou zavírat. Jediné, na co dokázala myslet, byla tmavovlasá žena, jež stála na verandě, po tvářích jí stékaly slzy, když rozpřáhla ruce nabízejíc své jediné dceři náruč. Myrlene se nechala obejmout. Drtila mamku stejně jako ona ji. Neubránila se vzlykům. Cítila, jak jí řasenka společně se slzami slepuje řasy. Už dlouho nebyla šťastnější. "Babička?" zeptala se mezi prudkými nádechy. "V kuchyni," oznámila jí maminka. Z náruče jí ale nepustila. Stále ji tiskla k sobě, jako kdyby se potřebovala přesvědčit, že jí hned zase nezmizí. Jedna druhé plakaly na rameno, snažíc se navzájem utěšit. Bylo zvláštní být zpět.

Domem se nesla úžasná vůně, jež dívku přilákala do kuchyně. U plotny tam stála postarší ženě. Kolem pasu uvázanou zástěru, v šedých vlasech natáčky, na nose jí seděly brýle. "Babičko?" oslovila ženu zpěvačka. "Ano, prdelko?" Dívka neodpověděla. Čekala, až si to žena uvědomí. Netrvalo dlouho a Megan se skutečně otočila. Odložila vařečku, ruce zvedla nad hlavu a nadšeně vyjekla. Brunetka se nechala vtáhnout do objetí, vychutnávaje si ten pocit, který jí babičino objetí vždy dopřálo. Vždycky si znovu přišla jako ta malá, v rámci možností bezstarostná holčička. Aspoň na chvíli mohla zapomenout na to že je z ní už dospělá žena, která je známá téměř po celém světě. Měla pocit, že na to ve svých devatenácti letech stále nebyla připravená. Ve světě byla ta, která se starala o ostatní, ačkoli nebyla nejstarší. Tady v Iswele to nebyla ona, kdo se staral. Tady byla tou, o níž ostatní pečovali.

Nechala si Jeffem odnést kufry do pokoje, načež jej poslala do menšího hotýlku. Toho dne už nikam jít nehodlala, a tak jeho služby nepotřebovala. Jen co se za ním zavřely dveře, už stoupala po schodech do prvního patra. Její pokoj byl zde mnohem menší než v Londýně. I šatník byl menší, za to ale pořádně narvaný. Angel, dívčina maminka, jej nezapomínala pravidelně probírat a jednotlivé kousky nahrazovat, aby stále odpovídaly dívčině měnícímu se stylu. Myrlene jí za její snahu byla vděčná. Měla však pocit, že si Angel dává onu práci zbytečně. Nikdy zde nepobyla příliš dlouho, ačkoli nyní jí čekaly celé dva týdny. Zvonící telefon by nejradši ignorovala. Když si však všimla, kdo že jí to ruší, hovor přijala. "Jess?" "Tak jak je doma, Myrlene?" zajímala se manažerka. "Nechceš přeskočit tyhle zbytečnosti a říct mi rovnou, co se děje?" požádala ženu. Ta si povzdychla. "Znáš mě dobře... Na tom jarmarku byste stejně zpívat nemohly, i kdyby holky neodletěly." Čekala cokoli. Tohle ale ne. "Cože?!" "Dneska jsem starostce posílala jménem Padlých hvězd omluvný email a ona mi odepsala, že je už někdo informoval a že za vás mají náhradu." Brunetce málem vypadly oči z důlků. "Děláš si legraci? Kdo je jako informoval? Věděly jsme to jen my dvě, Jeff a..." zadrhla se. "A?" "To už je moje starost," vyhnula se odpovědi Myrlene. "Hlavně nedělej žádné hlouposti, jasný? Příští rok to už vyjde." Brunetka si tím tak jistá nebyla. Po ukončení hovoru s manažerkou najela na Ronovo číslo.

Nerušil Soxx koncert kvůli tomu, abych měla radost, že ne? -M

Měl to v plánu, ale někdo ho předběhl. Bohužel. -R

Děláš si legraci? A kdo jako? -M

Někdo komu by holky měly být vděčný. Zachránil jim totiž zadek. Podle toho co vím, tak starostka byla zklamaná. Za to ty ale nemůžeš. -R

Přestaň si hrát na tajemnýho a koukej to vyklopit Ronalde! -M

Tři dny vydržíš, ne? -R

Protočila očima. Pokud jí to nechtěl říct, nemělo cenu jej přemlouvat. Pokud se Ron rozhodl, uměl mlčet jako hrob. Sice se jí to nelíbilo, ale nic s tím nezmohla. "Zlatíčko?" Angel nakoukla do dívčina pokoje. "Pojď za námi. Všichni už čekají na zahradě," usmála se vřele na svou dceru. "Jen se převléknu." Jak řekla, tak také udělala. Natáhla na sebe modrý overal s bílými mráčky, nazula si bílé kecky a seběhla dolů. Prosklené dveře vedoucí na zahradu byly otevřené. Zhluboka se nadechla. Když Angel říkala všichni, skutečně myslela všichni. Nešlo jen o dívčinu rodinu, ale také přátele, které bohužel nevídala tak často, jak by si přála. "Kate!" rozběhla a než se přítomní nadáli, skočila své kamarádce kolem krku. Nohy si omotala kolem jejího pasu, dívka jí chytila pod stehny. "Vítej zpátky, M." "Díky," ještě chvíli se nechala držet, dokud jí kamarádka jednou rukou nepoklepala na stehno. "Sorry, ale jsi těžká," uchechtla se. Brunetka se se smíchem postavila na vlastní nohy. Nezapomněla se rozhlédnout kolem. Na stromech byly desítky světýlek. Nechyběl ani kus látky natažený nad vchodem. Bylo na něm její jméno s malinkými hvězdičkami. To jí připomnělo její ošoupané hodinky. Automaticky po nich přejela prstem druhé roky. Nutně by potrebovala nové. Jenže jak se vzdát něčeho, co pro vás má tak vysokou hodnotu?