Když byla Marianne mladší, tak jen tiše záviděla svým více vyvinutým spolužačkám. Připadaly jí tak krásné.

Všichni kluci se po nich otáčeli, obdivně hvízdali a uznale kývali hlavou. Ona však zůstávala kvůli svým malým pecičkám bez povšimnutí.

Jak roky plynuly, začala se s tím smiřovat. Poprsí se jí přece jen zvětšilo, když čekala svého syna Gabriela. Nebylo to nic extra, ale z peciček se staly alespoň jahůdky.

Postupem času za to začala být vděčná. Po šedesátém roce života se mohla jen smát tomu, jak její bývalé spolužačky vláčí kozy s námahou za sebou. A o tom povislém poprsí ani nemluvě.