„Oba přežili. Beru to jako dobrý znamení," přivítal nás Colton v okázalém obývacím pokoji, když jsme se po několika hodinách dostali domů a přesto, že Kalev na plese vypil několik litrů alkoholu, musel okamžitě atakovat bar, aby do sebe nalil další.

„Jdi do hajzlu," zavrčel Kalev podrážděně a i s flaškou v ruce se vypařil.

„Nemáš zač, bručoune," křikla jsem za ním a posadila se na jednu z židlí. Sundala jsem si paruku a vděčně přijala sklenku brandy.

„Co bude dál?" zeptala jsem se a upřela na Coltona pohled. Nezamlouvalo se mi, jak si mě prohlížel. Na pohledy ostatních jsem byla zvyklá. Ale ty mě zanechávaly absolutně chladnou, protože mě nikdy nehodnotily, nesoudily, ani se nesnažily odhalit mojí duši. Nikdy jsem si před nikým nepřipadala tak odhalená jako právě před tímto mužem a to jej dělalo mnohem nebezpečnějším než všechny ostatní.

„Zkusil bych si lehnout a trochu se prospat," pokrčil Colton rameny a zvedl koutky úst v lehkém úsměvu.

„Máte čtyřicet osm hodin a my je promrháme spánkem?"

„Když budeš chtít, můžeš vytřít. Sélie s Inou ti určitě poděkují," uchechtl se a následoval svého bratra kamsi do útrob domu. Během několika vteřin se ve dveřích objevila Ina, která mě doprovodila do pokoje pro hosty, kde jsem mohla přenocovat. Tam jsem se svalila na měkkou postel a s očima upřenýma do stropu jsem počkala, dokud veškeré okolní zvuky neutichly.

„Máš něco?" zeptala jsem se do ticha temného pokoje.

„Jo. Tenhle barák je horší než chodby v pyramidě," zjevil se uprostřed místnosti bělostný přízrak dávno mrtvého muže, jehož život skončil v dobách starověkého Egypta.

***

„Vím, že se budu opakovat, ale ta ženská je nebezpečná úplně jiným způsobem než všichni ostatní." Kalev přecházel po pracovně plné knih, svitků i papyrusů a bubnoval při tom prsty do prázdné sklenky, kterou stále držel v ruce. Soraya ho doháněla k šílenství, které ještě nepoznal. Znal lidi, jejich touhy, strachy i tajemství. Věděl, jak naložit s jejich životy, kdy zatlačit na pilu a kdy naopak pronést potřebná slova útěchy. Myslel si, že už ho nic nemůže překvapit. Že se ode všech naučil vše, co potřeboval pro přežití a pro to, aby přehrál své soupeře. Ale Soraya Farkas se vymykala všemu, co doposud poznal.

„Proč myslíš?" zeptal se Colton, který na rozdíl od něj seděl a vše snášel se svým stoickým klidem. Možná, že vypadali stejně, ale vnitřně se od sebe lišili, jak jen mohli. Kalev byl horká hlava, popudlivý, nesnášenlivý a samotářský zatímco Colton se rád usmíval, povídal si s okolím a vše řešil s rozvahou. Nikdy ale bratrova slova nebral na lehkou váhu. Kalev viděl svět černěji než kdokoliv jiný, ale nikdy nepřišel s žádným nesmyslným postřehem.

„Já nevím. Nedokážu to popsat. Nosí v sobě spoustu tajemství, který jenom čekají, až je někdo rozluští. Jenom netuším, co přijde, až se tak stane," zavrtěl Kalev hlavou a zadíval se kamsi daleko, kam ho ani Colton nemohl následovat.

„Takže to chceš raději odpískat?" zeptal se Colton, když ticho trvalo až příliš dlouho.

„Nelíbí se mi to, ale mohlo by to fungovat. Dneska jsem ji sledoval. A ta ženská nemá srdce. Odehrává se toho v ní hodně, ale soucit tam nehledej. Někdo si dal hodně záležet na tom, aby ho v ní úplně zahubil. A něco mi říká, že to nebyla Farkasova práce."

***

Přízrak se vznášel několik metrů nad zemí a upíral na mě své mrtvolné oči. Jmenoval se Džoser, a pokud bych měla někoho označit za svého přítele, pak by to byl nejspíš on. Po pádu nebes byl závoj mezi životem a smrtí velmi křehký a duchové a přízrakové dávno mrtvých proplouvaly do světa živých, ale ne každý je viděl. Museli jste umřít nebo zaklepat smrti na dveře, abyste mohli vidět nadpřirozeno. Dávno minuly doby, kdy jsem se průhledných bytostí bála. Navštěvovaly mě už od šesti let a já si z nich postupem času vybudovala svou vlastní síť zdrojů, špehů i pomocníků, díky nimž jsem se stala obávanou a nepřemožitelnou. Džosera jsem měla nejraději, protože se mnou zůstával prakticky nepřetržitě.

Naše domluva byla zpočátku velice složitá. Džoser zemřel někdy kolem roku 2 590 před naším letopočtem, paradoxně při stavbě pyramidy svého jmenovce, který si jako první nechal pojmenovat pyramidu po sobě samém. Takže zatímco mé šestileté já na něj mluvilo obecným jazykem, jehož základy pocházely z angličtiny, Džoser na mě mluvil staroegyptštinou. Trvalo ještě dlouhou dobu, než jsme se spolu naučili komunikovat. A Džoserova zásluha to rozhodně nebyla.

„Víš o tom, že umíš procházet zdí?" zeptala jsem se pobaveně.

„Víš o tom, že ti tvoji noví známý mají většinu místností zabezpečenou proti přízrakům?" napodobil můj hlas Džoser a vyplázl na mě jazyk. Nechoval se zrovna jako příkladný občan starého Egypta. Ale to s vámi zřejmě provede tisíce let strávených v proměnlivém světě, kterému nerozumíte, aniž byste se mohli svěřit komukoliv jinému.

„Vážně? Zajímavý," zamumlala jsem si sama pro sebe.

„Nesnáším, když tohle říkáš," zaúpěl Džoser. To slovo jsem používala více než často a za ta léta si na něj Džoser vypěstoval těžkou averzi.

„Zabezpečený místnosti. To je velká novinka," poklepala jsem si prstem na bradu a snažila se z mysli vytáhnout tu správnou přihrádku, ve které bych našla, kdo by byl schopný něco takového zajistit a kolik to mohlo stát.

„Je to velice nepříjemné, kdyby tě to zajímalo. Jako by do mě někdo pustil proud elektřiny."

„Džosi. Ty nevíš, jaký to je, když do tebe někdo napumpuje elektřinu," protočila jsem oči a potichu se zasmála.

Většinu svého dětství i dospívání jsem prožila o samotě. Otec mě eliminoval od zbytku světa a bratr byl moc velký zbabělec na to, aby proti tomu zakročil. Jakmile mě začali navštěvovat první návštěvníci ze záhrobí a já zjistila, že mi nijak neublíží, stali se mým jediným kontaktem s okolním světem a jedinou bariérou, která mě dělila od absolutního šílenství. Někteří přicházeli a odcházeli, ale Džoser vždy zůstal. I díky tomu se ode mě naučil spoustu věcí, které neznal a v jeho dobách se o tom lidstvu ani nesnilo. Naučila jsem ho spoustu sprostých slov a vysvětlila, co je to gay, feminismus a další nové postoje naší doby.

„Co chceš vlastně dělat? Jak naložíš s informací, že Dahaar vlastně není jenom jeden?" zeptal se Džoser a proplul pokojem.

„Zatím nijak," pokrčila jsem rameny.

„Otce by to jistě zajímalo," rýpnul si. Na tomhle jsme museli ještě zapracovat. Džoser stále nechápal, kam svět dospěl, když děti na slovo neposlouchají své rodiče.

„Jo. Jeho by to moc potěšilo. Ale mě by to nepotěšilo ani trochu. Je to moje páka, která by se nám do budoucna mohla hodit. Jenom ještě nevím jak."

„Zahrávat si s Dahaarem je jako zahrávat si se samotným peklem. Musíš být opatrná, Sorayo. Abys tady za chvíli nepoletovala se mnou," upozornil mě Džoser a zadíval se ven z okna na rozlehlou zahradu ve stylu Ludvíka XIV., kde byly všechny keře úhledně zarovnané, květiny pravidelně vysázené do barevných obrazců a kdyby nám nad hlavami nehořelo nebe, jeden by získal dojem, že se nachází v dobách Versailles.

„Půjdeš spát? Budu hlídat," nabídl se přízrak, když se dostatečně pokochal.

„Aby to dopadlo jako minule?"

„Už jsem se za to omluvil."

„A já omluvu přijala, ale nehodlám se nechat znovu zabít. Radši si zahrajeme," zazubila jsem se, což v Džoserovi vyvolalo další zoufalé zaúpění.

Jednalo se o hru: Vidím něco, co začíná na, a tuhle jednoduchou hru jsme spolu hráli už od mého mládí. Byla to vlastně děsná nuda, protože ve sklepním pokoji neleželo tolik věcí k vidění, aby hra během několika minut neskončila. Mě ale bavilo, jak to Džosera štvalo. A já velice ráda štvala úplně všechny.