Leviatan byl naštěstí natolik pyšný, že neměnil své návyky. Věřil jenom sám sobě, takže klíč od klecí si hrdě nesl na krku, aby mu ho nikdo nesebral. Když se ale někomu snažíte vyšukat z těla všechny orgány i s kostma, dost špatně se soustředíte na cokoliv dalšího. Jako třeba ruku, která vám přejíždí přes hrudník, zatímco statečně předstíráte orgasmus. Ačkoliv byste se nejradši pozvraceli.

Sex s Leviatanem byl před tím... fajn. Teď jsem se musela přemáhat, abych ho ze sebe nezkopla a neusekla mu ptáka. A ani moje představivost, která se snažila si vybavit chvíle s dvojčaty, nezabírala.

Jakmile se naskytla chvíle, kdy i Leviatan potřeboval pauzu, vylezla jsem na balkon a vyhodila klíč na ulici. Pokud šlo všechno podle plánu, Zilpha poslušně čekala někde tam dole a já se musela připravit na další kolo s démonem závisti, abych udržela jeho pozornost mimo trůnní sál.

I tak jsem si ale chvíli dovolila jen tak stát na balkoně a pozorovat okolí. Některá místa a budovy jsem ani nepoznávala. Rostlo to tu závratnou rychlostí. Na další přemýšlení o výstavbách Dvora vzdechů jsem neměla čas, protože mě na zádech poškrábaly drápy.

„Slovy nedokážu vyjádřit, jako moc jsi mi chyběla," zavrněl mi Leviatan do ucha. Do prdele, dřív jsem mu tyhle kecy fakt žrala. Nejspíš mu je právě teď žerete i vy. Ale nenechte se zmást. Tenhle démon ve vás vidí jenom svůj majetek a taky k vám tak přistupuje.

„Co je to tamhle vzadu za příšernost?" zeptala jsem se a ukázala na hrůzný hrad ze skla, který mě udeřil do očí jako první. Stál daleko za Čtvrtí vrchnosti a dával svou okázalost dost najevo.

„To je Lucion," vyprskl Leviatan podrážděně a kousl mě do krku.

„Lucion?" zeptala jsem se nechápavě.

„Vybudoval tady tuhle zrůdnost za ty dokumenty, co mu tvůj tatík tak ochotně předal. Ale i na něj přijde řada."

„Lucion," zopakovala jsem a na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Na tebe bych, kamaráde, úplně zapomněla.

„Vrať se do postele, královničko. Nebo chceš svým poddaným ukázat, jak umíš křičet?" zajel mi Leviatan rukou mezi nohy. Potlačila jsem třas i odpor a otočila se k němu.

„Cokoliv si můj pán přeje," pověsila jsem se mu kolem krku. Tentokrát s mnohem lepší vyhlídkou na budoucnost. Protože jsem ještě neskončila. Pořád ještě existovala naděje. A ta se jmenovala Lucion.

***

Ležela jsem v posteli, totálně vyřízená. Myslela jsem si, že už nikdy nepohnu jedinou částí vlastního těla. Leviatan byl vždycky nenasytný, ale tentokrát byl nezastavitelný. Mstil se. Což dokazovala velká spousta modřin a škrábanců, které se mi rýsovaly na kůži. Ale pořád jsem jenom člověk a ani on naštěstí nechce šukat mrtvolu. Doufala jsem, že na regeneraci a odpočinek se mi dostane trochu více času. Jenomže Ziph zřejmě dostala dvojčata ven, protože se mi najednou omotala kolem krku pařáta s drápy, zvedla mě z postele a mrštila se mnou přes celou místnost. Prima. Levitana zuřil a s jeho navrácenou mocí to vypadalo mnohem hůř.

V lidské podobě byl Leviatan nádherný a každý člověk ho viděl trochu jinak. Protože každý záviděl něco trochu jiného. Jako démon budil hrůzu. Narůstal do velikosti skoro tří metrů. Obrovská hora masa a svalů s ostrými hroty místo loktů. Z hlavy se mu od spánků táhly dva roky a další dva mu vyrůstaly na temeni. Z ramen vyčnívala křídla plná rudých žil. Stejnou barvu měly i jeho oči. A nezapomeňme na zvířecí tlamu ukrývající řadu ostrých zubů plných jedu.

Ani jsem se nestačila vzpamatovat, protože mě popadl za vlasy a postavil na nohy, na kterých jsem vrávorala jako novorozené hříbě.

„Kde jsou?" zavrčel mi do obličeje.

„Kdo?" vydolovala jsem ze sebe a snažila se působit, že nevím, která bije.

„Jezdci!" zařval a znovu se mnou smýkl ložnicí.

„Jak to mám asi vědět? Celou dobu jsem tady s tebou," ukázala jsem na něj.

„Klíč. Měl jsem klíč od jejich vězení. A teď ho nemám a jsou pryč," pochodoval místností sem a tam, ale naštěstí už se zjevně nechystal k útoku.

„Já fakt nevím, o čem to mluvíš. Jaký klíč? Co jsme tady, žádný klíč si neměl."

„Měl jsem ho na krku."

„A nemyslíš si, že kdybys měl na krku nějakej podělanej klíč, tak bych si toho všimla? Byl si nade mnou nahatej několik posledních hodin," založila jsem si ruce přes hrudník a tvářila se jako někdo, kdo vážně pochybuje o jeho duševním zdraví.

„Jezdci jsou pryč. Někdo mi je ukradl," procedil skrz zuby.

„Co... ty sis je nechal utýct?" rozhodila jsem rukama a nakopla první věc, která mi přišla pod nohu.

„Někdo mi je ukradl. Už jsem napsal Luciferovi. Jestli tady nebudou..."

„No tak to jsme v pěkný prdeli. Jak si je mohl nechat utéct? To snad... fajn. Co budeme dělat?" hrála jsem dál hru naštvané ženské, ale rozhodnutí jak s danou situací naložit, jsem nechávala na něm. Musel to být jeho nápad.

„Pomoz mi, Sorayo. Najdi je. I toho, kdo mi je vzal. Využij k tomu všechno, co máš," postavil se předem mě. Natáhla jsem se k němu a pohladila ho přes tlamu.

„Ten, kdo ti to způsobil, za to zaplatí," zašeptala jsem.

„Jsi moje královna. Jenom moje," zachrčel a zmizel se vztekat někam do ústraní. K tomu najít jezdce mohl využít kohokoliv ze svých poddaných. Problém byl v tom, že nikomu z nich nikdy nevěřil. Celkem ironie, že zrovna mně věřil nejvíc. A sám v tomhle případě nemohl udělat vůbec nic, protože by se hned rozneslo, že je něco špatně. Arcidémon, byť dočasně sesazený, potulující se sám Záhrobím a ptající se pocestných na dva neznámé muže je prostě podezřelý.

Říkala jsem, že ho znám. Škoda, že on neznal mě.

***

„Jak ses odtamtud dostala?" vypískl Džos, když jsem vpadla do domu ve Čtvrti obchodníků a našla ho, jak vaří cosi k jídlu.

„Poslal mě najít dvojčata. Říkala jsem ti, že ho znám," mrkla jsem na něj, sundala ze sebe všechny zbraně a posadila se ke stolu. Džos jenom protočil oči a vrátil se ke sporáku.

„Co Kalev s Coltonem?" zeptala jsem se.

„Zilpha je odvedla mimo dvůr. Prej vypadali děsně. Jako by je někdo kuchal zaživa."

„Fajn, nemusíš zacházet do podrobností."

„Jestli si je chtěla nasrat, tak se ti to moc nepovedlo, protože si z nich nejspíš udělala citový trosky..."

„Já to chápu. Díky," zarazila jsem ho. Uvědomovala jsem si, co jsem udělala a nepotřebovala jsem to otírat o ksicht.

„Co to vaříš za šlichtu?" změnila jsem raději téma.

„To není žádná šlichta, ale fatta. Podle tajného domácího receptu." Všechno, co Džos vařil, bylo podle jeho tajných domácích receptů. Nikdo jsme se s ním nehádali, ale všichni jsme věděli, že ty recepty tahá z kuchařek, co leželi v knihovně o patro výš. Protože to vždycky bylo k jídlu a vidět Džose v kuchyňské zástěře byl skvělý zážitek.

„No tak to jsem přišla v pravý čas," zazubila jsem se a hodila si nohy na stůl. Džoser ke mně okamžitě přiskočil a začal mě bít utěrkou, abych je zase vrátila na zem.

„Slyším škodnou," ozval se z chodby Hais, který vpadl do kuchyně a okamžitě atakoval sporák a zkontroloval množství jídla.

„Ještě to není hotový," použil Džos znovu svou utěrkovou zbraň a odehnal Haise pryč.

„Jo, jenomže je tu Soraya a ta zase všechno sežere."

„Hej, sedím přímo tady," ozvala jsem se.

„No a? Vždyť je to pravda," rozhodil Hais rukama a sedl si naproti mně, zatímco Džos vyndal talíře a prostřel.

„Přemýšlel jsem," začal Džos a postavil doprostřed stolu své kuchařské umění. Pokynula jsem mu, aby pokračoval a vytrhla Haisovi naběračku z ruky.

„Co když si to kolem svitku nepochopila špatně jenom ty? Co když to nepochopil ani Kain?"

„Rozveď to."

„Tvoje máma nám řekla o tom konci světa i Záhrobí. A pokud vycházíme z toho, že ty svitky Bůh přenechal vyloženě Kainovi, tak si říkám, jestli si je i on nevyložil špatně. Co když mu všechna ta vodítka nechal proto, aby i on mohl dojít věčného pokoje?"

Podívala jsem se na něj a zazubila se od ucha k uchu. Ten chlap se mnou dělal už fakt dlouho.

„Ty jsi génius, Džosi." Byla jsem na něj pyšná. Při tom pomyšlení jsem pocítila lítost nad tím, že tomu všemu bude konec, protože mi budou chybět všechny ty společné chvíle nad probíráním strategií i pošťuchování u jídla. Ale taky jsem si moc dobře uvědomovala, že po všech těch letech v Záhrobí i na zemi si ten klid zaslouží.

„Takže co teď? Prostě počkáme, až to tu zmizí?" zeptal se Hais s plnou pusou.

„Vy si dělejte, co chcete," pokrčila jsem rameny. Džos se na chvíli zastavil a podezřívavě si mě prohlídnul.

„Co máš v plánu?" zeptal se nakonec, aniž by mě přestal propichovat očima.

„Musím si ještě pokecat s pár... existencemi." Protože jsem Kalevovi tvrdila, že se vždycky vrátím. Že mě od něj nedokáže oddělit ani sama smrt. A hodlala jsem to dodržet. No, nikdy jsem si nedávala malé cíle.

Než se Džos stačil vyptávat dál, dorazili Kenzo s Daichim. Byla legrace vidět dva obávané samuraje navlečené v teplákovkách a s kšiltovkou na hlavě.

„Říkal jsem to. Zaplať," ušklíbl se Daichi a natáhl ruku k nabručenému Kenzovi. Nebrala jsem si to osobně. Ten chlap byl nasraný 24/7.

„Snad sis nevsadil proti mně?" uculila jsem se, když usedali ke stolu.

„Poradila mi to tvoje matka," zabručel.

„Moje máma tě nemá ráda. Prej jste mě zkazili," mrkla jsem na něj.

„O tom, kdo koho zkazil, by se dalo polemizovat," protočil Hais oči.

„Kde vlastně je můj drahý rodič?"

„Nejspíš tahá tvýho bratra z dalšího průseru," pokrčil Daichi rameny. To, že se Brian ještě pořád nacházel mezi živými v Záhrobí, rozhodně nebylo dílem náhody, ale pečlivého střežení naší matky, která do jeho neustálých záchran dokázala zapojit snad úplně všechno a všechny. Nechala jsem jim fakt moc hezkej domeček daleko od středu dění, kam jsem si ráda jezdívala odpočinout, ale ne. Bráška si musel jít čuchnout toho, co Záhrobí nabízí a díky tomu se teď točil v nekonečné spirále dluhů a podobných sraček.

„Těžko uvěřit, že jste sourozenci," mlaskl Kenzo.

„Zase mi tady pomlouváte dítě, mladíku?" ozvala se ze schodů máma, která měla naštěstí vždycky tolik rozumu, že sem mi toho idiota nevodila.

„Jsem starší o celé dekády, paninko," zavrčel Kenzo. Občas jsem ty dva podezřívala, že spolu měli nevydařený románek a teď se chovali jako zhrzení milenci. Takhle teorie se mi ale nikdy nepodařila prokázat.

„Ahoj, srdíčko. Jakpak ti je?" sedla si máti vedle mě a pohladila po vlasech.

„Místo toho, abych si užívala života s dvěma totálníma alfasamcema, jsem musela několik dní předstírat orgasmus před démonem, kterej by mě svým ptákem dokázal rozervat vejpůl. Tak jak myslíš?"

Hais zahodil příbor a zakryl si uši. Džos se chystal zvracet a samurajové zrudli jako rajčata.

„No, no, no. Jako byste nikdy neslyšeli slovo sex," odfrkla si máma, načež se spustila další nesmyslná hádka. Jop, vážně mi to bude chybět.

„Tak jo. Ukončuju debatu. Musím na pokec za Kainem," oznámila jsem, aniž by mě kdokoliv pořádně vnímal a odebrala se do pracovny, kde bylo ticho a klid. Přemisťovat se jako duch mezi Záhrobím a světem mi šlo vždycky mizerně. Chyběla mi praxe a většinou jsem se jenom mihotala jako porouchaný hologram. Ale na tuhle akci to bude stačit.

V podstatě to fungovalo tak, že duše opustila tělo i prostor Záhrobí a vplula do světa živých, kde se zjevovala přesně v tom stavu, v jakém jej opustila. V mém případě s tedy moc hezkým průstřelem hlavy.

„Nový přihlášky?" zeptala jsem se, když jsem se vznášela několik metrů nad zemí a koukala přes Kainova záda na stoh papírů.

„Sorayo, to že jsi dodělala školu tě ještě neopravňuje k tomu sem vpadnout bez... no do prdele," vyhrknul, když se na mě otočil. No, když už nic jinýho tak za ten jeho výraz to stálo.

„Cos to provedla?" hlesl a dál na mě třeštil oči.

„Víš, jak si nás vždycky učil, že se máme vyhnout citům? Nezamilovat se? Měl si pravdu. Fakt to kazí úsudek." Kain chvíli zpracovával má slova, než znovu vykulil oči.

„Ty ses do něj zamilovala."

„Kdyby jenom do jednoho," zasmála jsem se. „Ten pohled je vážně k nezaplacení. Nejradši bych ti rozmázla o ksicht, že jsem vyhrála, protože ve všech tvých proměnných ti chyběla možnost, že se pro ně do Záhrobí vydám. Chyba, Kaine. A to jsem si myslela, že ty chyby neděláš."

„Kdybych tohle věděl, nikdy bych Vanessu nepřemlouval. Našel bych si jiný způsob, jak zabránit konci světa," pronesl lítostivě a já mu to věřila.

„Já vím. Ale potom by to do sebe tak dokonale nezapadlo. Hele, nechci si přehnaně fandit, ale kdybych si s nima dál užívala života, svět by jen tak nezničili, nemyslíš? Kdyby si věděl to, co teď, zabránil by si konci světa jenom tím, že bys mě udržel naživu. A i když si fakt užívám to, jak se teď tváříš a moc ráda bych tě v tom vykoupala, kvůli tomuhle jsem nepřišla. Ty jsi věděl, že ty svitky nepochopim. Že půjdu vyloženě po překladu, ne po smyslu. Ale ani ty jsi jejich poselství nepochopil, Kaine. Bůh je přenechal tobě, protože si byl jediný, kdo měl znalosti k jejich přeložení. Já jsem v jeho vizi budoucnosti nijak nefigurovala. Jsem jenom výjimka ze zajetých pravidel. Ten příběh nikdy nebyl o mně, ale o tobě. Bůh na tebe spoléhal a dal ti možnost, jak se spasit. Jak zlomit prokletí. Protože všechny duše, které se při konci světa budou nacházet v Záhrobí, dojdou pokoje. Všechny." Chvíli jsem sledovala, jak mu to šrotuje v hlavě, než všechno zapadlo na ta správná místa. Věnoval mi zdrcující, provinilý výraz.

„Stačí být jenom ve správný čas na tom správném místě, starouši," mrkla jsem na něj.

„A ty se s tím jen tak smíříš? S věčným pokojem? To není nic pro tebe, Sorayo. Co máš v plánu?" zeptal se po chvíli napjatého ticha.

„Už nejsou žádný plány, Kaine. Je konec."

„Znám tě. Máš plány v plánech jiných plánů. A jsi moc tvrdohlavá na to, aby ses jen tak vzdala."

„Právě jsi slovo plán povýšil na novou úroveň. Měj se, Kaine. Užij si svůj zasloužený klid a pokoj. Bylo mi velkou ctí být tvojí žákyní. Nechám od tebe pozdravovat v pekle," zazubila jsme se a zmizela, než mu stačil dojít význam toho, co jsem řekla.