57. Pěkně blbej nápad

To zjištění mnou projelo jako blesk. Džos na mě třeštil oči, zatímco na mě těžce dopadala hloubka toho, co byli dvojčata doopravdy zač. Musela jsem pryč.

„Co to děláš?" vypískl Džos, když jsem v hysterii házela všechno, co mi přišlo pod ruku, do batohu.

„Mizím odsud," odsekla jsem.

„Dobře... a to jako proč?" zajímal se dál.

„Protože se nechají zabít a já s tím nic neudělám," hlesla jsem, popadla batoh, zastrčila si za kalhoty pistoli a vypadla z pokoje. Zrovna racionálně mi to nemyslelo, to přiznávám. Nejspíš na mě šla i panická ataka, protože jsem s každým krokem ztrácela dech a marně po něm lapala, jako bych se topila. Ale já musela pryč, protože jsem odmítala přihlížet tomu, jak jdou na smrt a ještě ji s nadšením vítají.

Už jsem viděla vchodové dveře, když se za mnou ozval Coltonův hlas. Nezastavovala jsem. Dál jsem se jako šílenec hnala ke dveřím jako ke svému spásnému bodu. Už jsem se viděla, jak beru za kliku a zbaběle utíkám po příjezdové cestě, někam hodně daleko. Kde bych mohla žít v naivní představě, že přežili.

Jenomže před mou spásu se náhle postavil Kalev, kterého jsem sotva postřehla a zablokoval mi tak možnost bezproblémového útěku. Rychle jsem zpoza kalhot vytáhla pistoli a namířila ji na něj. Na jeho tváři se nepohnul jediný sval.

„Jdi mi z cesty," zavrčela jsem, ale do plánovaného odhodlaného tónu se vloudilo útrpné zakňourání.

„Přeskočilo ti?" založil si ruce přes hruď. Za mnou jsem uslyšela opatrně se přibližující kroky.

„Jestli se pohneš ještě o metr, provrtám mu hlavu kulkou a ušetřím vám tak ty vaše debilní nápady," varovala jsem Coltona a natočila se tak, abych na oba viděla.

„Co se děje?" zeptal se Colton opatrně, ale zůstal stát.

„Jste jezdci apokalypsy. To se děje."

„Že ti to ale trvalo," uchechtnul se Kal, ale pobavení byste v tom našli jen málo.

„A proto tak vyšiluješ? Mysleli jsme, že to....skousneš. Že zrovna tobě tohle vadit nebude," pronesl Colton dotčeně. Málem jsem se rozesmála. Já o koze, oni o voze.

„Co? Tohle si myslíš? Že mám problém s tím, že jste tisíce let starý nebešťani? Tohle je mi přece úplně u prdele," rozhodila jsem rukama.

„Tak o co jde?" nechápal Kalev.

„Cítíte vinu za to, co se naposledy stalo. A proto půjdete do pekla, ať vám řeknu cokoliv. Ať udělám cokoliv. I kdybych prosila, žadonila nebo brečela, vaše rozhodnutí nezměním. Chcete rozhřešení a kvůli němu se necháte zabít. A na to se dívat nebudu." Kalovi poklesla ramena a doposud zaťatá čelist se uvolnila.

„Sorayo, my to musíme udělat. Potřebujeme to udělat," řekl Colton a pomalu došel ke Kalovi. Ruka s pistolí mi klesla k boku, když jsem se dívala do jejich očí plných bolesti, které mě prosily o pochopení. A já jsem je chápala. Chtěli odpuštění i pomstu za bratry, které ztratili. Vážně jsem tomu rozuměla.

„Do hajzlu," zařvala jsem a mrštila pistolí proti zdi. Jen tak pro informaci, moc to nepomohlo.

„Měli jste mi to říct. Nikdy bych vám ty svitky nepřeložila," řekla jsem.

„My víme," pronesl Kalev potichu.

„Nechte mě hádat. Ty jsi Smrt," ukázala jsem na Kaleva. Vzpomněla jsem si na večer, kdy mi vpadl do pokoje, protože viděl to, jak jsme umřela už jako malá holka. Kalev jenom posmutněle přikývl.

„A ty? Ty budeš Válka," zaměřila jsem se na Coltona. Byl analytický a strategický. Což mi k Moru ani Hladomoru jako vlastnosti moc nesedělo.

„Vážně miluju tvůj mozek," ušklíbl se Colton.

„Vaši... bratři zemřeli, když Bůh otevřel nebesa?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem otevírat staré rány, ale potřebovala jsem něco, co by mě přinutilo zůstat a pomoct jim v téhle šílenosti.

„Ne hned. Bůh nás vyslal, abychom srovnali svět se zemí, protože se mu nelíbilo, co se s lidmi stalo. Mor a Hladomor vyrazili první, aby uplatnili svou moc. Šli jsme hned za nimi, ale než jsme se stačili dostat skrz bránu, peklo zaútočilo. Všude propukl chaos a masakr. Nebešťani na ně nebyli připravení. Mor a Hladomor už ale byli vypuštěni a jejich moc se šířila mezi lidmi, zatímco my bojovali s démony. Když bylo po všem... když jsme prohráli, probudili jsme se s Kalem tady na zemi. Bez svojí moci, bez vzpomínek nebo znalostí. Dlouhá léta jsme se snažili bratry najít, ale nakonec jsme našli jen jejich koně. Přizpůsobili jsme se životy na zemi. Jeho pravidlům. Ale celou dobu jsme se snažili najít způsob, jak se pomstít. Nedovedeš si představit, jaké to je ztratit kus sebe sama. Spolu s bratry odešlo i něco v nás," vysvětlil Colton.

„Mluvíš... mluvíš o nich jako o Moru a Hladomoru. Vy se doopravdy nejmenujete Kalev a Colton, že ne," poznamenala jsem.

„Ne," usmál se Colton a ukázal na Kala, „Mortem."

Pak ukázal na sebe a představil se jako Bellum. Hladomor jako Fames a Mor jako Plaga.

„Ale to je přece latinsky," zamyslela jsem se nahlas.

„Jediná latinská slova, která známe," řekl Colton posmutněle.

„Jak je možný, že na vás ale žádní démoni nikdy nepřišli? A kdo byl teda Rhett Dahaar?" nechápala jsem. Točila se mi hlava z přívalu otázek, které si mi loudily do mysli. Jak mohli přežít tak dlouho bez povšimnutí? Jak si dokázali vybudovat takovou pověst na základě smyšlené postavy? Ano, moje alter ego taky dokázalo žít svým vlastním životem, ale pouze v rámci lidí. Démoni hned prokoukli, že Sofia Cavannah je ve skutečnosti Soraya Farkas.

„Rhett Dahaar byl původní majitel tohohle domu. Žil před dvěma sty lety a byl jedním z prvních lidí, kteří začali kšeftovat s peklem, a vybudoval si na tom poměrně slušnou kariéru i jméno. Nastoupili jsme k němu do služeb a na sklonku života převzali jeho business. Rhett Dahaar žije přes dvě stě let a proto se ho všichni bojí. Co na tom, že to už dávno není ten stejný člověk. U démonů je dobrá jedna věc. Lidé jim připadají všichni stejní." Hm, to sice ano, ale nejsou to idioti. Muselo za tím být něco víc. Něco, co dvojčata zjevně nevěděla.

„Tak co myslíš? Pomůžeš nám?" přistoupil ke mně Colton a prsty jemně přejel přes tvář. Do prdele, tohohle budu litovat.

„Peklo je uzavřený. Tam se prostě nedostanete, jasný? Ale... znám cestu do Záhrobí. Jak se dostat tam i zpátky. To místo skrývá spoustu tajemství. Možná, že tam najdete něco, co vás dovede k cíli," vydechla jsem odevzdaně.

„Jak to, že znáš cestu do Záhrobí?" povytáhl Kalev tázavě jedno obočí. Protože jsem tam bydlela, žila, budovala si jméno a vrátila se asi tak sedmkrát zpátky?

„Studovala jsem na Kainově škole, vzpomínáš? Ten chlap je tam pečenej, vařenej. Skoro celej jeden semestr se věnuje jenom Záhrobí," vysvětlila jsem dost polovičatou pravdou. Jo, jo, jo. Já vím. Měla jsem říct celou pravdu. Jenomže svůj skutečný příběh jsem si hodlala vzít s sebou do hrobu.

***

Nastala válečná porada, na kterou byli pozváni i Gabe s Erosem, jako by tam snad byli nějak platní. Ale už tak jsem měla nervy na pochodu, takže jsem se do dalšího sporu nepouštěla. Plán, který jsem se rozhodla přednést, zněl šíleně a navíc mi útroby svíral nepříjemný pocit, že mi něco uniká. Ti dva se ale třásli nedočkavostí na svou cestu do Záhrobí.

„Existuje způsob, jak se tam dostat, ale úspěšnost návratnosti není zrovna stoprocentní," upozornila jsem předem, ale očekávané reakce jsem se nedočkala.

„To jako že umřou a pak se zase... no... probudí?" podrbla se Eros na hlavě a střelil po mně vědoucným pohledem. Tím, co jasně dával najevo, že spolu sdílíme tajemství. Blbec.

„Zjednodušeně řečeno. Na světě se pohybuje pár lidí, kteří přežili vlastní smrt. Viděli bránu Záhrobí. Ocitli se na Cestě táhnoucí se skrz. Ale dokázali se vrátit. Říká se jim vědmy."

„A chlapi si říkají jak, vědmáci?" uchechtl se Eros.

„Chlapi tohle řemeslo zrovna neprovozují. Nebo jsem se alespoň s žádným takovým nesetkala. Nevím, jak to funguje, ale vědmy dokáží tělo oblbnout tak, aby si myslelo, že je mrtvý. Duše pak putuje do Záhrobí, kde normálně funguje a může se odtamtud dostat jenom díky heslu, které znají pouze vědmy. Díky tomu se Cesta zase otevře a dotyční se po ní vrátí zpátky mezi živé. Čistě teoreticky," shrnula jsem svoje znalosti.

„To nezní tak hrozně," pokrčil Eros rameny.

„Protože to nechápeš. Vrátit se zpátky je těžší, než si umíš představit. Záhrobí totiž skrývá celou řadu lákadel. Od bohatství až po dávný příbuzný. Navíc tam čas není pojem. Neexistuje tam. Může se ti zdát, že si tam prožil celej život a tady při tom neuběhne ani minuta."

Zjevně si nikdo neuvědomoval, do jakýho průseru se chystají vkročit a to mě nejspíš rozčilovalo ze všeho nejvíc. Ale pochopit logiku a zákonitosti téhle jiné dimenze mohl jen někdo, kdo tam už jednou nohou byl. Navíc jsem v tomhle počinu neviděla žádný smysl. Pomsta? Ano, pojďme do toho. Konec světa? Fajn, i s tím se nějak poperu. Ale tohle?

„Půjdu s váma," vyhrkla Gabe najednou, jako by se bála, že by si to snad mohla ještě rozmyslet.

„Ani náhodou. Stačí, že tam polezou tady Armagedon s Apokalypsou. Čert ví, jak tam jejich duše budou vypadat. Ta tvoje by tam mohla zářit jako maják a to už můžeš démonům rovnou poslat zprávu: haló, jsem padlý anděl, můžete mě oddělat." Vaše duše v Záhrobí vypadala jako vy a přesto byla trošičku jiná. Víc se v ní odráželo to, jací jste. Já jsem v Záhrobí pořád nosila stříbrné vlasy a moje oči měly stále barvu šedi, ale v obličeji se zračilo více z mých vlastností. Svoji kariéru jsem vybudovala na lži a lež se stala mým průvodcem ve světě živých i mrtvých. V Záhrobí jsem vypadala jako někdo, komu byste uvěřili první poslední. Komu byste bez váhání svěřili vlastní život, aniž byste si uvědomovali, že je to váš největší životní omyl. Jak by tam tedy asi vypadala duše samotného archanděla?

„Už si dáváte i přezdívky? To je tak roztomilý," rozzářil se Eros. Protočila jsem oči. Nikdo tomu nepřikládal tu správnou váhu. Štvalo mě, že jsem nemohla jít s nimi, protože zatímco oni měli šanci se dostat zpět, já už všechny tyhle možnosti vypotřebovala. Vlastnila jsem už jenom jednosměrnou jízdenku. Nezbyly žádné další životy. Pokud umřu, pak definitivně. Musela jsem tedy spoléhat na Kenza, Donga, Haise i Džose, že se mi tam o ty dva postarají. Kurva, horší plán jsem v životě nevymyslela.

„Mně se to nelíbí," mlaskla Gabe jazykem. Výjimečně jsem s ní musela souhlasit.

„Mně taky ne, ale to na věci nic nemění, že ne," přiznala jsem.

„Jsem rád, že se neshodneme," zazubil se Colton.

„Nerada ti kazím tu tvoji bezva náladičku, ale vědmy se nepovalují jen tak na ulici," poznamenala jsem.

„Něco mi říká, že ty někde nějakou seženeš," uculil se Kalev.

„ Kde byste beze mě byli? Jako vážně? Kde?" rozhodila jsem rukama.

„V bezpečí," hlesla Gabe potichu. A nejspíš měla pravdu.

Netušila jsem, co všechno jedním překladem způsobím. Ani ve snu by mě nenapadlo, co se tím rozpoutá. Co všechno budu muset obětovat a ztratit. Ale těžko říct, jestli bych se rozhodla jinak, kdybych to všechno věděla. 

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top