„Kurva!" vřískla jsem a začala si v hlavě promítat mapu podzemních chodeb. Pokud jsem ještě úplně nezblbla, kousek od vchodu u zastávky se nacházela jedna z tajných místností narvaná léky, jídlem, zbraněmi i protijedy.

Dostala jsem Erose na nohy a neúprosně ho hnala do chodeb. Oběma nám šlo o život a neměli jsme zrovna času nazbyt. Rameno jsem si sice narychlo zalátala ukradenou mocí, ale stínová dýka zabíjela nejenom nebešťany, ale i démony. A s každým ušlým krokem jsem cítila, jak se mi rána znovu otevírá a krvácí.

***

„Je mi hrozně blbě... má mi bejt takhle blbě? Je to horší, než kocovina," mumlal Eros, zatímco jsem se snažila udržet při vědomí.

„Bylo to ostří z pekla. Má na tebe smrtelnej účinek," řekla jsem a na chvíli se opřela o ocelové dveře, které za sebou ukrývaly naši spásu.

„Umírám?" zeptal se Eros. Jenom jsem přikývla a jala se hledat číselník. Kain totiž lidem cokoliv velice nerad usnadňoval a místo toho, abyste prostě vzali za kliku a otevřeli si, museli jste rozluštit šifru napsanou na dveřích, kódovanou Polybiovým čtvercem. Její základní verze se objevila už ve starověkém Řecku, kde ji zdokumentovat učenec Polybios. Počítala v použití šifrovací tabulky 5x5, ve které byly postupně podle abecedy dosazeny znaky, do každého pole jedno. První číslice znamenala pořadové číslo řádku a druhá číslo sloupce.

Zadívala jsem se na nápis lemující dveře. Každý den je jen jednou za život. Kain a jeho trapný smysl pro humor.

V hlavě mi hučelo, v rameni škubalo a pálilo a vážně moc jsem chtěla odpadnout. Jenomže jsem si to nemohla dovolit. Zmobilizovala jsem mozkové buňky, které ještě byly ochotny spolupracovat, a začala ke každému písmenu dosazovat čísla.

31115 51454 14153 42515 25153 42515 14343 55155 11552 45235 55. Všechna čísla jsem postupně vyťukávala do číselníku, ale u posledních dvou mě Eros zastavil, když jsem se chystala zmáčknout 55.

„Jestli jdeš podle Polybiova čtverce, tak poslední čísla jsou 45," opravil mě. Potila jsem se jako prase a Eros nevypadal o moc lépe. Ale pokud bych udělala chybu, zablokovala bych dveře na dalších dvanáct hodin, než bychom mohli zadat kód znovu. Podívala jsem se ještě jednou na nápis a seznala, že má pravdu. Zadala jsem tedy konečných 45 a zmáčkla OK.

Dveře se se skřípotem značícím dlouhé nepoužívání otevřely. Za nimi se rozprostírala místnost s postelí u protější stěny, menším kuchyňským koutem u pravé stěny a spoustou skříní po levé. Nechala jsem Erose dopadnout na postel a vrhla se na prohledávání skříní, které obsahovaly všechny byliny, co svět kdy stvořil. Mohli jste zde najít lékárničku, konzervy, oblečení na převlečení i zbraně. Po bližším zkoumání jsem ale zjistila, že na tomhle místě už někdo pomoc hledal.

Pekelná dýka obsahovala jed, na který existoval jediný lék. Výtažek z aloe vera, drcený sporýš a svěcená voda. Jenomže čím víc jsem se hrabala ve všech těch lahvičkách, které byly úhledně srovnané a popsané Kainovým otravně dokonalým rukopisem, tím víc mi bylo jasný, že lék tady umíchám jenom pro jednoho z nás. Jedné přísady prostě nebylo dost.

„Kurva, kurva, kurva," třískla jsem dveřmi od skříně.

„Prostě se na něj vykašli," přemlouval mě Kenzo. Podívala jsem se na propoceného Erose, který se na posteli třásl zimnicí a z nosu mu uz začala vytékat černá tekutina. Sama sobě jsem namlouvala, že ho nemůžu nechat umřít, protože by mě Kalev zabil. Ale popravdě by mi ten hysterický parchant chyběl. Navíc jsem nemohla nechat takovou raritu jen tak pojít.

„Já mám ještě tak osmnáct hodin, než mě ten jed položí. On nemá ani hodinu," argumentovala jsem.

„Bezva plán, spasitelko. Ale další úkryt je odsud kolik? Dva dny pěšky?" upozornil mě Dong.

„Tak seženu auto." Sakra, tohle znělo chabě i mně.

„Nemohl bys jí něco říct?" rozhodil Kenzo rukama směrem k Džosovi, zatímco jsem vytahovala potřebné suroviny ze skříně.

„Ve vile.... Ve vile máme spou... spoustu bylin," vydoloval ze sebe Eros. Bezva. To, že slyšel můj rozhovor s přízraky věstilo jediné. Jeho duše začínala přecházet do Záhrobí.

„Fajn. Vila je odsud podzemníma chodbama několik hodin," rozhodla jsem a zapnula dvouplotýnkový sporák, abych mohla připravit odvar. Jakmile protijed začal lehce probublávat, odstavila jsem ho a snažila se ho co nejrychleji vyfoukat, aby ho mohl Eros co nejdříve vypít. Jakmile jsem si byla jistá, že si o něj neopaří jazyk, nechala jsem ho půlku vypít a tu druhou mu nalila na ránu. Ta začala syčet a odporně páchnout, jako by tady začala hnít několikadenní mrtvola.

Za normálních okolností bych ho nechala několik hodin odpočívat, ale to bych nejspíš chcípla, takže jsem nám oběma vrazila dávku adrenalinu do žil, abychom co nejrychleji pokračovali.

***

„Nikomu to nepovím," řekl Eros, když jsem do tašky ládovala potřebné věci. Ránu na rameni jsem si pokusila provizorně zafačovat, ale obvazy i gázy skoro okamžitě prosákly zhuštěnou krví. Problém byl, že jsem si ji nemohla zašít, protože by mi ji pak zase museli rozpárat, aby se protijed dostal do tkáně.

„Co?" nechápala jsem a hodila po něm tričko s tepláky, aby se převlékl.

„Že mluvíš s duchy."

„Ale prosím tebe," uchechtla jsem se. Tak trochu jsem doufala, že si jednoduše bude myslet, že se mu to jenom zdálo.

„Ten týpek říkal pravdu, že jo? Dokončila jsi školu. Umřela si, vrátila se a díky tomu teď vidíš mrtvý." Když to řekl takhle, znělo to docela i jednoduše.

„Gratuluju, vyřešil si záhadu století. Teď mě ale dobře poslouchej, protože jestli si tohle nezapamatuješ, je po mně. Tohle je svěcená voda. Celou vyliješ do hrnce a necháš zteplat. Nevař to. Jenom ohřej. Do toho přidej šťávu z aloe vera a necháš propojit. Nakonec tam přisypeš sporýš. Ten už tady není, ale je to jedna z hlavních lékařských přísad. Jakmile to začne bublat, odstavíš to a polovinu mě necháš vypít a druhou vylilješ na ránu. Jasný?" vysvětlila jsem.

„Ani ne," zaskučel.

„Bezva. Máš celou cestu na to se to naučit."

„Jsi mrtvá," konstatoval Kenzo suše. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila na cestu.

***

Halucinace se dostavily dřív, než jsem předpokládala. Nebýt dvou samurajů stále se vznášejících přede mnou, ukazujíc cestu, už dávno bych se ztratila. Bylo mi čím dál tím hůř, zatímco Eros pořád dokola opakoval, jak je mu báječně. Když zrovna neopěvoval svůj skvělý zdravotní stav, nutila jsem ho pořád dokola odříkávat recept a postup na vytvoření protijedu. Jenomže když se dostavily první halucinace, už jsem sama nevěděla, co je správně.

„Coltone?" zastavila jsem a zadívala se na důvěrně známou tvář, která se přede mnou vynořila ze tmy. Málem jsem se skácela k zemi. Přišel pro mě. Dostane mě do bezpečí. Nenechá mě umřít.

„Ne, Sorayo. Nezastavuj. Jdi dál. On tu není. Slyšíš?" přeletěl přede mě Dong.

„Jasně, že tu není... nenávidí mě," zamumlala jsem a opřela se o stěnu.

„Co? Co to plácáš?" zeptal se Eros.

„Colton... je nasranej a nenávidí mě. Je blbost se vracet. On mi nepomůže..." drmolila jsem.

„Zlato, ty to celý ale vůbec nechápeš. Přestaň se tady litovat a pojď, ano?" vzal mě za ruku, ale vysmekla jsem se mu. Nápad nevracet se mi najednou připadal jako nejlepší nápad světa. Stejně mě tam nic nečekalo. Nehodlala jsem zase celý dny přihlížet tomu, jak se mi Colton vyhýbá a zasypává nasranýma pohledama.

„Sorayo...není naštvanej na tebe. Je naštvanej na sebe, protože se zamiloval do přeludu. Do toho, co jsi ochotně servírovala celýmu světu, aniž by se obtěžoval tě doopravdy poznat."

„Cože?"

„Pojď se mnou a já ti budu vyprávět, jak tě poprvé poznal."

Odpíchla jsem se od zdi a krok za krokem ho následovala, abych si poslechla, co že to Coltona doopravdy žere.

„Poprvé tě potkal před sedmi lety. Jel z jednoho nudnýho zasedání, když řidič prudce zastavil, protože mu pod kola vběhla holka. Na zádech měla odpornej, látkovej batoh a na obnošený mikině nějaký mastný skvrny. Věděl s naprostou jistotou, že nepatří do žádný výše postavený rodiny. Že by jako taková měla někde prosit boháče o almužny a chodit s hlavou sklopenou. Ale ona místo toho jejich směrem vrhla nevraživý pohled a ukázala jim fakáče. A pak zmizela ve stínech. Toužil se o ní dozvědět víc, protože ho uhranuly její šedé oči, ve kterých mohl spatřit bouřící nebe. A tak využil všechno, co měl, aby ji mohl sledovat. A z informací, které dostával, si ji zidealizoval k obrazu svému. A do té idey se nakonec zamiloval."

„Já si to ale nepamatuju, Coltone. Poprvé jsem tě viděla ve Farkasově pracovně," zavrtěla jsem hlavou a podívala se na halicunaci, která šla vedle mě místo Erose. Nepamatovala jsem si ani ten den a nechápala, jak se mohl někdo jako Colton zamilovat do přeludu. On, který všechno pečlivě analyzoval, plánoval a tisíckrát přepočítával. Píchlo mě u srdce při představě, že miloval něco, co ani neexistovalo a nedivila jsem se, že jakmile skutečně poznal, kdo jsem, začal mě nenávidět. Nebyla jsem jednoduše tím, v co doufal.

„Hej, co to provádíš," popadl mě Eros v podpaží, když mě zradily nohy a já šla k zemi.

„Zlato... ty mi tu umíráš," vypískl zděšeně. Ten zvuk mnou projel jako nůž a na chvíli projasnil zatemněnou mysl.

„Jak jsme ještě daleko?" zeptala jsem se.

„Poslední dva kilometry," oznámil Kenzo, zatímco Eros pronesl, že doufá, že se ptám duchů, protože on nemá ponětí, kde jsme.

Snažila jsem se soustředit na pravidelné kladení nohou, hezky jednu před druhou. Ale síly mě opouštěly a při té poslední racionální myšlence, která mi projela hlavou, mi došlo, že tohle nezvládnu.

„Ahoj, liško," ozval se odněkud Kalevův hlas.

„Mrzí mě to," hlesla jsem a nechala gravitaci, aby mě stáhla k zemi.