„V tý tvojí slabý chvilce se skrz dostali další tři studenti. Odříznou tě, ať chceš nebo ne," konstatoval Kenzo, zatímco jsem popostrkovala Erose pryč od zraněné dívky.

„Bezva. Prostě mě jenom dostaňte k tý zatracený zastávce," vyprskla jsem a doufala, že Eros je natolik mimo, aby mě moc nevnímal.

„Ještě jedna věc. Jeden z nich má stínovou dýku," oznámil Dong přiškrceně. No, to situaci značně komplikovalo. Stínové dýky se kovaly přímo v pekelném ohni a jako takové dokázaly zabít třeba padlého boha. Poměrně velká vzácnost na to, aby ji vlastnil pouhý student.

„Na co jim je kurva stínová dýka?" zaúpěla jsem.

„Věří, že jsi démon, fumetsu no," ušklíbl se Dong. Fumetsu no znamenalo ve volném překladu nesmrtelný. Byly i doby, kdy jsem se tak cítila. Ale to jsem měla životů na rozdávání a z těch už mi zbýval jenom jeden. A ten jsem nechtěla položit v boji se stínovou dýkou.

„Jsem polichocena," protočila jsem oči a trhla s Erosem, aby se zastavil. Blížili jsme se k první křižovatce, jejíž konce lemovaly bývalé obchody, které ještě neměly úplně vymlácené výlohy, takže nás mohli vidět přicházet v jejich odrazech. Naznačila jsem Erosovi, aby si lehl na zem a plazil se za mnou.

„Dva vpravo, jeden vlevo. Ale za vámi se blíží další. Jestli se s tím budeš takhle crcat, tak se k zastávce dostaneš po kusech," brblal Kenzo.

„Pracuju na tom," sykla jsem, protože mohl alespoň ocenit mou snahu.

„Jo, ale pracuješ pomalu. Před nedávnem si odrovnala desítku asasínů a několik démonů. A teď si neporadíš s pár studentíkama?" Jasně, že měl ten japonský morous pravdu, ale tehdy jsem s sebou nevláčela Erose a nikdo mě nezdržoval. Nechala jsem tedy jeho připomínky bez odezvy a pokračovala dál.

„Je ti jasný, že ti vpravo tě sice neuvidí, ale ten zleva na tebe bude mít fantastickej výhled?" vyprsknul Dong, když jsem se plazila podél stěny, aby neupozornila na naší přítomnost.

„Prostě to udělej po svým," mlaskl Kenzo.

„Fajn, fajn. Abyste se nezláznili," protočila jsem oči a zkontrolovala zásobník i cestu před sebou. Pohledem jsem zavadila o jakousi dopravní značku kruhového tvaru povalující se na pomezí křižovatky.

„Erosi, zůstaň!" přikázala jsem a rozeběhla se. Koleny jsem prudce dopadla na značku, která se se mnou za skřípotu rozjela dopředu. Vletěla jsem do křižovatky a podle pokynů samurajů třikrát vystřelila udaným směrem, než se kdokoliv na cokoliv zmohl.

S obtížemi jsem se zvedla, protože po dopadu mě kolena bolelo, jako bych si v nich zlomila všechny kosti a došla pro zásobníky, kterými byli ověšeni nyní už mrtví studenti. Jednu ukořistěnou pistoli jsem se snažila vrazit Erosovi, ale ten ji zarytě odmítal. Přece nebude zabíjet děti. Fakt, že jedno z těch dětí nejspíš zabije jeho, jsem si raději nechávala pro sebe, protože by začal panikařit ještě víc.

Stejně už nám zbývala poslední ulička, na jejímž konci stála spásná zastávka. Málem jsem si dovolila se radovat. Jako bych se nepoučila z minulosti.

***

Přízrakům jaksi uteklo, že se někteří studenti poschovávali ve vybydlených domech a jakmile jsme se dostali do ulice a jejich zorného pole, začali po nás střílet jako po růžích na střelnici. Vrazila jsem do Erose a propadla s ním do jednoho z domů.

„Už mě to nebaví," zakňoural Eros, když ze sebe sundával zbytky skla, zatímco jsme se krčili za zdí a nad námi pršely kulky.

„Za to já jsem nadšením bez sebe," zavrčela jsem a čekala na to, až se objeví Dong, který šel zkontrolovat vyšší patra, jestli jsme sami. Kenzo mezitím odletěl k protějšímu domu. Vznášel se před jedním oknem a ukazoval si na pravé rameno. Počkala jsem, dokud neustane střelba a pak vykoukla zpoza stěny, namířila na Kenzovo rameno a vystřelila. Tohle jsme zopakovali ještě pětkrát, než se Kenzo vrátil.

„Zbytek se schovává za zdmi. Ty tímhle neprostřelíš," podotkl.

„Tady je to čistý," informoval Dong.

„Jenomže se tu nemůžeme schovávat věčně," zabručela jsem.

„Budeš muset přes střechy," pokrčil Kenzo rameny. Skepticky jsem se podívala na vyšťaveného Erose. A co si budeme, moje fyzička byla taky pěkně v háji. Ještě před rokem bych přes střechy doslova protančila. Teď jsem byla zralá spíš na zlomení nohy. Ale nic jiného ným nezbývalo, pokud jsem nechtěla zkusit štěstí, jestli jsem se náhodou nestala neprůstřelnou.

„Tak jo. Zvedej se. Pújdeme přes střechy," drcla jsem do Erose, který seděl s hlavou mezi koleny a houpal se ze strany na stranu.

„Co prosím? Dovol, abych ti připomněl, že jsem padlý bůh. Padlý. Křídla mi jaksi zmizela," vystřelil hlavou vhůru a propíchl mě pohledem, který jasně vypovídal o tom, co si myslí o mém duševním rozpoložení.

„Miláčku, prosím. Přestaň pořád brblat. Ty baráky jsou od sebe maximálně dva metry. Je to brnkačka," mávla jsem rukou a vydala se po schodech nahoru, přes půdu až malým okénkem na střechu.

***

„To je víc než dva metry. A je to šikmý," zaúpěl Eros, když jsme stanuli na střeše, schovaní z druhé strany od střelců a balancovali na střešních taškách.

„Vypadá to hůř, než jak to doopravdy je," ušklíbla jsem se.

„Nesnáším tě."

„S tím dokážu žít." Skočila jsem jako první a jo, hned na druhé straně mi podklouzla noha a já i s nestabilními taškami sjížděla dolů. Zachytila jsem se až o vachrlatý okap, který se se mnou začal nejistě odtrhávat od zdi.

„Já to radši risknu s těma kulkama," houkl Eros, otočil se na patě a vyrazil zase zpět.

„Co? Ne... Erosi... do prdele." Přes skřípající okap i úpějící svaly jsem se vytáhla nahoru a hnala druhým domem na ulici za Erosem. Vyřítila jsem se ven a zase se prudce zastavila, když jsem tam našla Erose na kolenou, s podělanou stínovou dýkou přitisknutou ke krku. Na druhou stranu po mně nikdo nevypálil jednu jedinou kulku. Až později jsem se od přízraků dozvěděla, že kluk, který ohrožoval Erose, všechny svý spolužáky odpravil. Ať žijí ambiciózní lidé.

„Jsi spokojenej?" vyjela jsem po Erosovi a v ruce svírala pistoli, kterou jsem hodlala ještě využít.

„Co chceš?" zeptala jsem se asi osmnáctiletého kluka, když se Eros neměl k odpovědi. Kluk vypadal jako chodící hora svalů a kdyby chtěl, nejspíš by mi rozdrtil hlavu holýma rukama. Což zatím neudělal. Zjevně má smrt nebyla na pořadu dne.

„Třeba jsem tě chtěl jenom poznat," zazubil se. Snažila jsem se neprotočit oči. To, že jsme s Erosem ještě oba žili, nemuselo nutně znamenat, že nás to nečeká při prvním špatném kroku.

„Jasně. Proto sis s sebou vzal celou bandu kámošů. Ta první družina chtěla postoupit do dalšího ročníku. Co chceš ty?"

„Všichni to jsou idioti. Nedokážou přemýšlet do budoucna. Mě zajímá, jak přežít závěrečnou zkoušku," usmál se vědoucně.

„Chlapec ví, co chce," podotkl Dong, který spolu s Kenzem nepřestával sledovat okolí.

„Musíš si jenom věřit," pokrčila jsem rameny.

„Nebo bejt démon?" mrknul na mě, jako bychom spolu sdíleli nějaké interní tajemství.

„No neříkal jsem to?" zasmál se Dong.

„Kdybych byla démon, tak bych si asi žila trošičku jinak, nemyslíš?"

„Ale školu jsi dokončila, ne? Jako jediná za celou její existenci. Chci vědět jak," řekl a přitlačil na Erosův krk dýku. Ten na mě jenom třeštil oči. Těžko říct, jestli v důsledku toho, že mu někdo držel u krku nůž nebo díky tomu, že si vyslechl jedno z mých pečlivě střežených tajemství.

Musela jsem něco udělat. Stačilo jenom malinké škrábnutí a jed z dýky ho mohl zabít do pár hodin.

„A pak nás necháš odhopskat za lepšími zítřky?" uchechtla jsem se.

„To záleží na tom, jak se mi bude líbit tvoje odpověď."

„Musíš to risknout. Při nejhorším to nebešťan nepřežije," řekl Kenzo, pragmatický jako vždy. Ještě před rokem bych smýšlela stejně a vlastně by mi to bylo úplně jedno. Ale nyní se mi v mysli vybavily zdrcené tváře Coltona a Kaleva, jak jim říkám, že je jejich přítel po smrti.

„Fajn. Kde mám začít?" odfrkla jsem se a naoko poraženecky rozhodila rukama. Při té příležitosti jsem vystřelila. Kulka škrtla o jeho tvář, což stačilo k tomu, aby Erose pustil. Jako mohla jsem se trefit i líp, ale zkuste si to bez míření. Rychle jsem vystartovala a odstrčila Erose z klukova dosahu, čímž jsem si vysloužila zabodnutí zasraný stínový dýky do ramene. Zatmělo se mi před očima, až jsem se svezla na kolena.

Kromě příšerné bolesti jsem ucítila i známe mravenčení ukradené Leviatanovy moci, která odpovídala na spřátelený jed, který se mi dostával do krevního oběhu. Ta moc mě nemohla uzdravit. Ale uměla zacelit ránu, abych nevykrvácela. Jed vyřeším později.

„Abys věděla, tak těm sračkám o tobě nevěřím. Prej máš celou armádu duchů, mluvíš s mrtvýma a nemůžeš umřít," zasmál se a vytrhl mi dýku z ramene. Kurevsky to bolelo. Ale Kainovy lekce mnohdy bolely víc.

„To je ale tvoje blbost," ušklíbla jsem se a zvedla se ze země, zatímco mi srůstalo maso na rameni. Týpek na mě jenom nechápavě zíral s otevřenou pusou. Po chvíli začal couvat, jako by jeho mozku teprve doteklo, že by to možná vůbec nebylo od věci. Vrazila jsem mu pěstí do krku v důsedku čehož upustil dýku, aby se za něj mohl reflexivně chytit. Sebrala jsem dýku za země a zarazila mu ji do srdce dřív, než se stačil udusit.

„Sorayo?!" zvolal Dong. Otočila jsem se za hlasem a spatřila Erose nechápavě hledícího na vlastní zakrvácené ruce, které tiskl na ránu na krku. Nebyla nijak hluboká. Jen povrchové zranění. Po něj ale naprosto fatální.